Kudy ven z banlieue?

V posledních několika letech jsem se vícekrát setkal s otázkou, proč se levicoví intelektuá­lové vůbec zabývají rapem. Vždyť rappeři nemluví o ničem jiném než o penězích, oblečení a sexu. Na první poslech to tak může vypadat – většina rapové produkce taková skutečně je. Pokud se však zaposloucháme pozorněji, narazíme na momenty, které vypovídají i o něčem jiném. Rap je v současnosti nejpřístupnější a také nejpřímočařejší umělecká forma umožňující zprostředkovat zprávu o životě na okraji společnosti. A to by publicisté měli reflektovat. Právě k rapu se často obracejí mladí lidé z okraje společnosti, minorit nebo s imigrantskými kořeny. Do rapových textů se dostávají jejich každodenní problémy, touhy, křivdy, nenávist i její důvody. Když v srpnu 2011 vypukly v Londýně a dalších britských městech nepokoje, do nichž se zapojila především mládež z imigrantských rodin, média ihned začala vinit grimeovou scénu, což je britská odnož hip hopu, za podněcování k násilí. Grimeoví interpreti přitom pouze z okraje velkoměst – a de facto i společnosti – mluvili o tom, co je štve. Chicagský drill, odnož amerického hip hopu, zase mnohým posluchačům poodhalil problém rasové segregace, která mimo jiné vede ke vzniku gangů a pouličnímu násilí. Zkrátka pokud chceme vědět, jaké jsou problémy mladých lidí na okraji, ale také jaké jsou jejich sny, je dobré poslechnout si jejich rap.

Francie, podobně jako již zmíněná Velká Británie, je specifická svou koloniální minulostí. Počet přistěhovalců je zde obrovský, zejména těch z arabských zemí. Jejich rapové texty se dotýkají nebezpečného života na předměstí, rasismu a touhy vybřednout z chudoby, což jsou koneckonců témata, kterými se zabývali místní rappeři už v devadesátých letech – například formace Suprême NTM a IAM. Svědčí to bohužel o tom, že ani po několika dekádách se podmínky na předměstských sídlištích, takzvaných banlieues, nezlepšily. Francií se zatím přehnala vlna teroristických útoků a mladí lidé z předměstí pociťují vykořenění a životní rezignaci ještě silněji než dříve. To vše se ovšem projevuje i v současném francouzském rapu, byť různým způsobem.

Kalašnikov je nabitý

Pocit vykořeněnosti a vyloučení přirozeně vede k pohybu na hraně zákona. Typickým případem je francouzský rapper alžírského původu, který si říká Lacrim (tedy „Zločin“). Nutno říct, že dnes už to není žádný mladík. Blíží se ke čtyřicítce a je patrné, že ho ovlivnil především americký gangsta rap, o čemž svědčí už drsné názvy jeho dvou alb – Corleone (2014) a Force & Honneur (2017). Image mafiána, který vede drogový kartel, však není pouhá přetvářka. Lacrim se skutečně potýkal se zákonem a dokonce šel na pár let do vězení za nezákonné držení zbraní. Svůj životní příběh vytěžil zvláště na druhé desce, podle níž se jmenuje i několikadílný životopisný seriál. Rapper v něm ztvárnil sám sebe v hlavní roli bosse, jenž z vězení ovládá svůj drogový kartel a zároveň přitom pokračuje v hudební kariéře a pečuje o rodinu.

Jeho hudba se však nezasekla u gangsta rapu. Zásadní byl také vliv chicagského drillu – právě u Lacrima je asi nejpatrnější z celé francouzské scény. Výpověď o životě na segregovaném předměstí Chicaga je mladým lidem z francouzských banlieues v lecčems povědomá. V roce 2014 dokonce Lacrim nahrál společný track s Lil Durkem.

Lacrimovy nesmlouvavé texty a drsná image přitahovaly i teroristy Salaha a Brahi­ma Abdeslama, kteří stáli za teroristickými útoky v Paříži v listopadu 2015, při nichž bylo zabito sto třicet lidí. Později se na veřejnost dostaly záběry obou bratrů z bruselského klubu, jak v doprovodu dívek pijí, kouří a tancují na Lacrimovy skladby. Odpor vůči skutečnému či domnělému státnímu útlaku nicméně zcela jistě imponoval daleko více lidem než jen zmiňovaným bratrům teroristům. Narůstající nespokojenost mladých lidí z předměstí Paříže a jiných velkých francouzských měst, kteří často patří k druhé nebo třetí generaci arabských imigrantů, byla patrná dávno před teroristickými útoky. Rok před masakrem v redakci časopisu Charlie Hebdo vydal rapper Kaaris úspěšnou skladbu Chargé, ve které rapuje o vyhození vlády do povětří nebo o tom, že kulky nábojů sviští vzduchem od Paříže až po Niger. Refrén skladby, ve kterém se opakuje „Kalašnikov je nabitý“ při zpětném pohledu působí jako předpověď událostí, které nastaly o rok později.

Smutek a izolace

Jiný typ rapu tvoří dvojice TripleGo. Rapper Sanguee a producent MoMo Spazz spolu tvoří hudbu od roku 2009. Potkali se prý v parku v Montreuil, což je město ve východní části metropolitní oblasti Paříže. Oba se narodili ve Francii, ale jejich rodiče pocházejí z Maroka. Rap na rozdíl od Lacrima neprezentují jako formu odporu vůči systému. Spíše pro ně znamená únik z nudné a ubíjející každodennosti. To se promítá i do povahy jejich hudby. Dříve bychom možná pro jejich styl po­­užili termín cloud rap, ale úplně to nesedí. Oni sami by svoji tvorbu nazvali spíše „psychedelický rap“. Jako hlavní inspiraci uvádějí režiséra Gaspara Noého a především jeho snímek Vejdi do prázdna (Enter the Void, 2009). „Ten film změnil můj pohled na život,“ říká Sanguee v rozhovoru pro hudební magazín Les Inrockuptibles.

Do širšího povědomí se TripleGo zapsali až svými posledními alby 2020 (2017) a #En­­AttendantMachakil (2018), na nichž dovedli dosud nejdál svůj typický zvuk, založený na hypnotických – až sedativních – pomalých a táhlých podkladech, které Sanguee doplňuje ledově klidným vokálem, jemně zkresleným autotunem. Zároveň ve své hudbě stále více rozpouštějí arabské vlivy, zejména hudební žánry jako chaabi nebo marockou gnawu. V textech se zase častěji objevují arabská slova. Oba hudebníci arabštinu vnímají jako magický jazyk, kterému sice rozumějí jen částečně, ale tím spíš v jejich skladbách zní, jako by pocházel z jiného světa, odtrženého od okolní reality podobně jako – příznačně – kuřák hašiše. Melancholické texty jsou plné emocí a popisují těžkosti života mladého člověka ztraceného na periferii: „Twerkuje a pláče/ twerkuje v tvém srdci/ už opouštíš planetu/ ve svých šatech jsi jak bugatti.“ Na pomoc přicházejí psychotropní látky, které nás přenesou někam, kde se můžeme i přes svůj smutek cítit dobře. O tom, jestli je melancholie součástí rapové kultury, TripleGo nepochybují: „Rap musí být o smutku, protože je to hudba, která odhaluje, jaký je život v ghettu.“

Mainstream proti krajní pravici

Snad všechny rappery spojuje touha prorazit a žít pohodlný život pouze díky hudbě. Povedlo se to například rapperovi, který si říká Niska a jehož rodiče pocházejí z Konga. Začátky jeho kariéry byly spojeny s formací Negro Deep. Úspěchu se ale dočkal až na sólové dráze. Hned první album Charo Life (2015) se stalo trhákem – především díky virální skladbě oslavující fotbalový klub Paris St. Germain a zejména fotbalistu Blaise Matuidiho. Taneček z klipu se stal oblíbenou formou oslavy gólu. Další alba Zifukoro (2016) a zejména Commando (2017) pak potvrdila Niskův vstup do mainstreamu. Jeho největší hit Réseaux má dnes na YouTube přes 250 milio­­nů poslechů. Do mainstreamu se dostal i jiný francouzský rapper, který si říká Kalash (tedy „­Kalašnikov“) a pochází původně z Martiniku. Prosadil se albem Kaos (2016) a dnes jeho skladby mívají přes sto milionů poslechů.

Dlužno říct, že Niskovy i Kalashovy texty jsou poměrně nenáročné – většinou vyprávějí banální příběhy ze života, který je podle nich potřeba si pokud možno užít. Politika a společenská situace jsou pro mainstreamové rappery spíše okrajová témata. Přesto se k nim čas od času vyjadřují, zejména od doby, co začaly růst preference krajně pravicové Národní frontě. Rapper Booba se například strefuje do koloniální minulosti Francie nebo tematizuje otázku rasismu. Kalash zase rapuje, že „mrdá Le Penna už od doby, co se narodil, a stejně tak jeho dceru, která vypadá jako orangutan“. Jedná se ovšem spíše o ojedinělá prohlášení, jinak se francouzské rapové hvězdy k otázce vzestupu krajní pravice a případům bezpráví prakticky nevyjadřují.

Při pouličních nepokojích v Anglii ­grimeoví rappeři upozorňovali, že o problémech, se kterými se potýkají lidé na předměstí, hovoří už léta. Je třeba si uvědomit, že rap sám o sobě žádný kult násilí ani nic podobného nevytváří. Představuje však okno do světa lidí, jejichž hlas za běžných okolností z okraje do centra nedolehne.

Autor je publicista a hudební producent.