Majestát černošské kultury

Když Galerie Rudolfinum oznámila, že uspořádá výstavu amerického umělce a filmaře Arthura Jafy, nadto ve spolupráci s kurátorem Hansem Ulrichem Obristem, přirozeně tím vyvolala nemalá očekávání, sahající daleko za hranice běžných vkusových komunit tvořících tradiční obecenstvo, jež obchází výstavy současného umění. Nejde tu nicméně jen o přítomnost kurátorské legendy, ale především o samotné téma výstavy A Series of Utterly Improbable, Yet Extraordinary Renditions (Cyklus absolutně nepravděpodobných, ale mimořádných setkání) a o představení umělce, jehož tvorba teď do českého kontextu vnáší zpracování osobní, žité zkušenosti s americkým rasismem na jedné straně a afroamerickou kulturou na straně druhé.

Ačkoliv se na výstavě vesměs setkáme především s médiem fotografie a videa, od středoevropského způsobu prezentace střetu amerického bílého šovinismu s afroamerickou komunitou se Jafovo uchopení tématu pochopitelně liší – a právě v tom spočívá primární kouzlo výstavy. Český divák má konečně možnost setkat se s uměním, jež americkou situaci nejen reflektuje z patřičně rezervované distance, ale přímo z ní vyvěrá.

Místně nespecifická autenticita

Arthur Jafa tak s sebou přináší nejen své umění, ale i určitou auru autenticity onoho „být při tom“. Nadto se – docela správně – nenechá zdržovat tím, aby svá díla uzpůsoboval „cizímu“ kontextu, do nějž vstupuje, v tomto případě tedy kontextu střední Evropy a jejích vlastních etnických konfliktů. Soudě i podle některých rozhovorů, které doposud vedl s českými médii, si je velmi dobře vědom, že hlavním přínosem jeho výstavy skutečně není pomyslná komunikace s místně specifickým kontextem, například v podobě propojení reflexe amerického a středoevropského rasis­­mu, ale „bezprostřední“ prezentace americké zkušenosti.

Na tuto představu ostatně přistupují i kurátoři výstavy Hans Ulrich Obrist a Amira Gad, kteří stojí za původním pojetím výstavy v Serpentine Galleries v Londýně, společně s Petrem Nedomou za českou stranu. Navzdory tomu, že Jafova videa mají často nízké rozlišení, jsou projektována na velkoformátové panely v několika potemnělých místnostech, fungujících jako divácká minikina, a při průchodu výstavou se také setkáme s několika fotografiemi nadlidských rozměrů nalepenými na stěně. V kombinaci s honosným interiérem Rudolfina (prostory Serpentine Galleries jsou poněkud skromnější, ale také modernější) tak vzniká především dojem vzácné přítomnosti významné umělecké osobnosti, které se má divák s potěšením klanět, místo aby instalace vybízela ke skutečné reflexi témat, jimž se Jafa ve svých dílech věnuje. Výsledkem je zkrátka pompézní výstava, která funkci reflexe institucionálního rasismu bílé americké kultury splňuje jen zčásti a diváka se snaží spíše omráčit než podnítit k „posilování svalu empatie“, o což Jafovi podle jeho vlastních slov jde především.

Forma proti obsahu

Přesto je způsob, jakým je výstava nainstalována, poměrně konzervativní a kromě zmíněné snahy o fascinaci za pomoci velkých formátů sází vesměs na jistotu a hravosti či experimentu se vyhýbá. Výjimku z pravidla představuje snad jen čtveřice videí, promítaných v jedné z místností na dva proti sobě stojící panely, přičemž jsou příchozí diváci nuceni použít sluchátka a přepínat zvukové kanály podle jednotlivých videí. I z této místnosti se tak stává svého druhu potemnělý kinosál, který ale – i vlivem diagonálního umístění panelů – ztrácí na přehlednosti a divácké přívětivosti.

Celkově se nicméně zdá, že se formát výstavy střetává s jejím obsahem: na straně jedné jsou tu vcelku přímočará angažovaná videa, jež zachycují etnická pnutí v rasistické Americe za použití jednoduché estetiky, využívající populární scenerie, obrazy, memy nebo fotografie; na straně druhé se tak děje v co největším formátu, který ze sociálně kritického tématu dělá grandiózní spektákl, jenž má především uchvátit. Jako kdyby obsah Jafových fotografií, videoesejů a sestřihů nemohl umělecky vypovídat sám o sobě a potřeboval berličku uměle vytvářeného majestátu umělce jakožto ikony. Takový přístup k Jafovu dílu je ostatně stvrzen i podstatně skromnějším způsobem prezentace děl fotografky Ming Smith, socioložky Fridy Orupabo (na Instagramu působící pod přezdívkou @nemiepeba) a videí youtubeového kanálu Missyla­nyus – tito umělci na výstavě účinkují spíše jako hosté na velkolepé Jafově show.

Černošská pomsta

Kromě doprovodného katalogu k výstavě vyšel i minisborník textů, sestávající z rozhovoru Hanse Ulricha Obrista a Arthurem Jafou a několika studií a esejů zkoumajících černošskou kulturu a identitu v Jafově podání. Závěrečný text Hanse Ulricha Obrista a výkonné ředitelky Serpentine Galleries Yany Peel chápe Jafovu multimediální tvorbu jako odpověď na otázku, nakolik je možné ztvárnit „sílu, krásu a odcizení“ černošské hudby prostředky vizuálního umění. Překlad hudebního jazyka do vizuální podoby Jafa chápe i poměrně doslovně, když ve svých filmech usiluje o „použití nepravidelné rychlosti kamery bez temperování a kopírování snímků ke zrychlení filmového pohybu tak, aby fungoval způsobem podobným černošské vokální intonaci“. Společně s kolegy z autorského kolektivu TNEG Elissou Blount Moorhead a Malikem Hassanem Sayeedem takový přístup označuje jako „černošskou vizuální intonaci“. Videa tedy nemají být „černošská“ jen svým obsahem, ale i způsobem zpracování, a to de facto ve snaze o vytvoření černošského vizuálního jazyka.

Jafova videa, která se na první pohled podobají frenetickým kolážím, sestříhaným z nejrůznějších scén ze života afroamerické komunity i z projevů bílého amerického šovinismu, však nemají ani tak za cíl konstruovat černošskou identitu, jako spíše být její součástí a zároveň zkoumat možnosti a hranice černošské estetiky. Hořkým zjištěním přitom je, že podoba takové estetiky je za současného stavu věcí jen těžko myslitelná bez bílého rasismu a jeho reflexe. Ačkoliv vůči němu Jafa stojí v opozici, zkušenost s ním je formativní, a tedy určující pro podobu jeho umělecké tvorby, stejně jako afroamerické kultury jako takové. Snad i proto Jafa v jednom ze svých videí nechává zaznít interpretaci amerického rasismu z úst bílého rednecka, kajícího se za hříchy bílých Američanů, s odůvodněním, že bílí Američané se v posledku bojí pomsty černochů za všechno, co na nich napáchali. Jafova tvorba ale žádnou pomstou není, ba ani glorifikací těch, kdo o ni v minulosti usilovali, jakkoliv nechybějí ani scény z někdejšího působení Černých panterů. Je naopak obdivuhodně mírumilovnou reflexí, a zároveň pokusem o zmírnění jedné z neléčitelných chorob americké společnosti.