Marek Toman je autor historických románů, které se vymykají žánrovému standardu netypickou narativní situací. Novinka Oko žraloka je tradičnější. Vypráví příběh komunisty, kterého po angažmá ve španělské občanské válce semele politika.
Po vyprávění budovy v románu Chvála oportunismu (2016) a sochy v Neptunově jeskyni (2018) se v poslední době hojně publikující Marek Toman vrátil ke klasickému vyprávění lidského jedince. Hlavním hrdinou jeho nového románu Oko žraloka ovšem není ledasjaká postava: nese sice jméno František Tůma, ale jde o fikční protějšek Mirka Klecana. Tedy komunisty, který podle Fučíkovy kdysi kultovní Reportáže, psané na oprátce (1945) své soudruhy zradil a byl popraven nacisty. Ovšem v Tomanově podání – snad proto je původně reálný hrdina přejmenován – se mu podaří oprátce vyhnout a zapojit se do poválečného budování socialistického Československa.
V nepřehledné síti moci
Román přirozeně není alternativní historickou prózou, jak podotýká autor zasvěceného doslovu Petr Koura, ale – stejně jako předchozí dvě Tomanovy knihy – rozmáchlým příběhem vypovídajícím o české národní povaze, kterou lze vyvodit ze zobrazených dějinných souvislostí. Podle očekávání je to pohled skeptický a nikterak originální, který vnímá Čechy především jako zbabělce, oportunisty a pokrytce. Nic na tom nemění ani charakter protagonisty, který se zpočátku nemíní podřídit žádné autoritě a vystupuje jako svobodomyslný mladý muž a skalní příznivec trampingu. Pod vlivem komunistické propagandy se vydá vstříc dobrodružství boje ve španělské občanské válce jako interbrigadista – tehdy je ještě schopen nasadit a obětovat svůj život. Avšak po návratu do protektorátního prostředí, kdy se chtě nechtě zaplete do skutečné politiky, se z bojovníka za spravedlnost stane poměrně rychle spolupracovníkem gestapa a následně Státní bezpečnosti.
Tato proměna, již aktér příznačně nereflektuje, je podána velmi autenticky. Tůma, pocházející z chudších společenských vrstev, totiž zná pouze přímý boj muže proti muži a je schopen za kamaráda položit život, avšak v komplikované a nepřehledné síti mocenských vztahů promyšleně rozvinuté oběma totalitními režimy, kdy není jasné, kdo je viníkem a kdo obětí, se nedovede orientovat. Aby si zachránil holý život, nezbývá mu než spolupracovat s momentálními vládci, i když si tuto volbu neuvědomuje a učiní tak výhradně ve snaze přežít, bez vědomí očekávatelných konsekvencí. Téma střetu jedince s vyšší, jeho možnosti přesahující politickou mocí opět není ničím novým a v české próze je dobře známé přinejmenším od dob historických románů Jiřího Šotoly.
Prokletí příběhů
Přítomnostním rámcem Tůmova lineárně podaného životního příběhu je doba těsně polistopadová. Tehdy totiž stárnoucí hrdina vypravuje svůj příběh mladému kolegovi ze skladu sanitárního zařízení, v němž jsou oba zaměstnáni. Zpočátku je využíváno napětí mezi časem příběhu a časem vyprávění, když je Tůmův monolog přerušován Vojtěchovými nevěřícnými otázkami či provokacemi, postupně je však tato oživující rovina opouštěna a stává se pouze vyprázdněným kompozičním gestem. Autor namísto produktivní metody, konfrontující pohled představitelů dvou diametrálně odlišných generací, upřednostňuje – unášen chutí a schopností fabulovat – hrdinův životní příběh. Podružnost a určitou nedomyšlenost zvoleného rámce můžeme doložit Tůmovým věkem, který lze z textu lehce vyvodit: téměř osmdesátiletý jistě může poutavě vykládat o svém životě, stěží si ho ovšem představíme jako vedoucího prodejny koupelnových kachliček.
Vytrácení dialogických pasáží by se snad dalo vysvětlit tak, že čím více se Tůmovy osudy blíží současnosti, tím jsou mladíkovi pochopitelnější. Situace je ovšem jiná: Vojtěch je hrdinovým vyprávěním okouzlen natolik, že chce v dané věci dále pátrat. Jako nastávající historik si totiž uvědomuje relativnost hodnocení osob podílejících se na totalitním režimu a zdráhá se Tůmu odsoudit jen proto, že byl komunista.
Značně rozpačitá je také diskrepance ve formě vyprávění, znevěrohodňující celou narativní situaci. Zatímco dialogické pasáže jsou podány jako repliky dvou mužů tady a teď, vyprávěné party jsou překvapivě zprostředkovány autorským vypravěčem a pojednávají o Tůmovi zevnějšku jako o třetí osobě, aniž by k tomu byl nějaký důvod.
Mám za to, že Marek Toman by měl raději věnovat soustředěnější pozornost jednomu tématu, o kterém lze smysluplně vyprávět, než rozvrhovat stále nové extenzivní příběhy z minulosti našeho národa. Umělecké schopnosti mu jistě nechybějí.
Autor je literární historik a kritik.
Marek Toman: Oko žraloka. Novela bohemica, Praha 2018, 490 stran.