Migrantský rap na periferii

Přestože hip hop má vždy globální rozměr, má i lokální kořeny a vyjadřuje se místními jazykovými, diskursivními a kulturními prostředky. Zde se zaměříme na případ migrantského rapu, který vzniká ve Finsku, a na způsoby, jimiž umožňuje marginalizovaným a utlačovaným být slyšeni a moci upozorňovat nejen na soukromá, ale i společenská témata a problémy. Migrantským rapem přitom rozumíme rap tvořený umělci, kteří spadají do první či druhé generace imigrantů, mají maximálně jednoho finského rodiče a ve své hudební tvorbě se zabývají tématy jako mobilita, multikulturalismus, etnicita, rasa nebo diskriminace. Měli bychom nicméně dodat, že používáním pojmu „migrantský rap“ nenaznačujeme, že by se nějak podstatně odlišoval od jiných podob rapu. Tento pojem nám spíš pomáhá zdůraznit, že se dnes na finské hiphopové scéně objevují nové hlasy a diskursy, které ji překvapivým způsobem politizují. Dosud spíše marginální hlasy imigrantů se nyní v hip hopu stávají významnějšími a získávají širší popularitu, což je zároveň dokladem rychlých změn a diverzifikace finské společnosti.

V porovnání s mnoha jinými evropskými zeměmi zůstávalo Finsko po dlouhou dobu etnicky i kulturně homogenní. Během uplynulých sto padesáti let se z Finska především emigrovalo. Imigrace se stala běžnější na začátku 20. století, ale vrcholu dosáhla až po konci studené války a po rozšíření Evropské unie na přelomu milénia. Počet imigrantů nicméně zůstával velmi nízký, například v roce 1990 mělo Finsko jen 110 tisíc obyvatel zahraničního původu. Po roce 2010 počet obyvatel narozených mimo Finsko významně vzrostl, v roce 2014 až na pět procent. Do konce první dekády většina imigrantů přicházela ze sousedních zemí, a zbytek z Asie, Somálska a Evropy. Migrační krize ovšem situaci změnila – podle údajů finského ministerstva vnitra v roce 2015 usilovalo o azyl ve Finsku 32 476 lidí (ve srovnání s 3651 v roce 2014). V důsledku těchto procesů se Finsko nyní pomalu mění v multietnickou a multikulturní společnost – o desítky let později než mnohé jiné evropské země. Vyvolává to ovšem i silný odpor proti imigraci, ať už jde o xenofobní a protekcionistické veřejné debaty, o silně hanlivé a diskriminační výroky o uprchlících a příslušnících menšinových etnik nebo o zpřísnění vládní azylové politiky.

V tomto měnícím se společenském, politickém a diskursivním kontextu rappeři­-imigranti a příběhy, které předkládají, nabízejí jak individuální, tak kolektivní svědectví o tom, jak přistěhovalci hledají svůj domov ve společnosti, jež je nově nucena vyrovnat se s rozdíly a různorodostí, na kterou nebyla zvyklá. Začali přitom klást otázky, jako kdo kam patří, jak a na základě čeho, a kdo o tom rozhoduje. Rap se tak stává médiem, jímž se ventilují témata (ne)rovnosti a příslušnosti.

Na periferii centra

Někomu se může zdát přitažené za vlasy umisťovat Finsko – tedy bohatou, technologicky rozvinutou a relativně rovnostářskou společnost – na ekonomický, sociální nebo kulturní okraj. V globálním měřítku by se nicméně dalo tvrdit, že se nachází na „periferii centra“. Je součástí severního a západního „středu“ světa, je členem Evropské unie a součástí transatlantického Západu. Zároveň však má v tomto středu kvůli svému geografickému umístění – kdesi daleko na arktickém Severu, v blízkosti ruského Východu – status periferie, k čemuž přispívá i malý počet obyvatel, nepříliš rozsáhlá ekonomika a povaha kultury, jež po dlouhou dobu podléhala hlavně vlivům zvnějšku. Geografická, demografická, socioekonomická a kulturní perifernost země se zrcadlila v obrazu Finska coby malého národa, který ostatně vytvářeli i sami Finové.

Také finský hip hop se svým způsobem nachází na periferii středu. Podobně jako v mnoha dalších částech světa se i zde hip hop inspiruje modely, které vznikají v „původním centru“ – v afroamerické, afrokaribské a portorické mládežnické kultuře dýdžejů, breakdance a graffiti, jak o tom píše například Tricia Rose v knize Black Noise (Černý hluk, 1994). V polovině sedmdesátých let byl tímto centrem New York a jižní Bronx, který byl místem „zrodu revolučního kulturního hnutí zvaného hip hop“, jak tvrdí Emmet George Price v publikaci Hip Hop Culture (Hiphopová kultura, 2006). O pár desetiletí později se hip hop rozšířil po celém světě. Slovy Tonyho Mitchella z práce Global Noise (Globální hluk, 2001) ho proto už nelze „vnímat jednoduše jako výraz afroamerické kultury; stal se globálním prostředkem vyjádření sounáležitosti mládeže a nástrojem měnícím podobu místní identity po celém světě“. Jeho současnou globálnost podtrhují pojmy jako „globální hiphopový národ“ neboli „mnoho­jazyčný, multietnický ‚národ‘ s mezinárodním dosahem, charakteristický fluidní schopností překračovat hranice a neochotou dodržovat geopolitické danosti současnosti“, jak píše H. Samy Alim v knize Global Linguistic Flows (Globální jazykové toky, 2009).

V tomto smyslu už hip hop nemá žádné jasné centrum. Spíše je to síť, přes jejíž uzly proudí transkulturní toky a v níž se kulturní formy mění tak, aby vyhověly novým identitám v procesech, jako je „přejímání, mísení, přetváření a vracení se“, jak si všímá Alastair Pennycook v knize Global Englishes and Trans­cultural Flows (Globální angličtina a transkulturní toky, 2007). I když je ale hip hop jako celek nadnárodním fenoménem, jeho finská podoba zůstala na okraji. Je tomu tak proto, že až donedávna nebyla v kontaktu se zahraničními scénami a aktéry a naopak mimo Finsko byli až na pár výjimek místní rappeři neznámí. Finský rap byl navíc relativně homogenní – převládaly v něm hlasy etnických Finů. Přesto může být finský hip hop jako výhonek globálního hip hopu považován za svého druhu centrum s dějinami a ideologií, které jej demarginalizují a situují ho přímo do středu dění. Sami místní rappeři koneckonců nepřestávají konstruovat Finsko a finský hip hop jako „centra“, a to nejen tím, že upozorňují na kvalitu finské rapové hudby, ale také tím, že problematizují a řeší specifické místní a národní otázky.

Migrantský rap

Migrantští rappeři jsou na finské scéně v podstatě novinkou – první významnější umělci se zde objevují od roku 2010. V tomto ohledu Finsko za mnoha evropskými zeměmi zaostává. Na rozdíl například od Francie a Německa, kde byl migrantský rap vždy nedílnou součástí místní scény, jde ve Finsku stále o menšinový jev. V současné době je aktivních jen asi tucet umělců­-přistěhovalců, kteří jsou často považováni za „exotické výjimky“ srovnávané se zbytkem bílé, etnicky finské rapové scény.

Pro mladé přistěhovalce funguje jako „přirozená“ a atraktivní vstupní brána do rapu americká hiphopová kultura se svým důrazem na lokálnost a černost. V tomto ohledu je pro černou a barevnou mládež hiphopová subkultura mnohem přístupnější než mnoho jiných hudebních subkultur. Například metal, další ve Finsku vysoce populární hudební subkultura, je prostředím téměř výhradně bílých tvůrců i posluchačů. Úzké propojení mezi hip hopem a městskou pouliční kulturou poskytuje migrantským rapperům pozitivní a emancipační vzor. V hip hopu totiž mi­­granti (a hlavně ti afrického původu) obecně vzato nefigurují jako nevzdělaná, nezaměstnaná skupina s kriminálními sklony, což je v ostrém kontrastu s obrazem, který se často objevuje ve finských veřejných diskusích.

Vzhledem k relativní „bělosti“ finské společnosti, populární kultury a hip hopu musí nicméně začínající černí umělci o své roli a postavení vyjednávat na již zavedené místní scéně z marginalizované pozice. Aby tomuto úkolu dostáli, mnozí se ve své hudební tvorbě uchylují k humoru a parodii jako ke způsobům, jak mluvit o odlišnosti a etnických stereotypech. Vážná vyjádření k současným společenským a politickým otázkám, jako je rasismus či multikulturalismus, jsou méně obvyklá. Zajímavý případ představuje rapper Bizzyiam, neboť se zaměřuje na aktuální události a problémy, které vyvolaly ve finské společnosti spoustu diskusí. Jeho příklad ukazuje, že rap může úspěšně kombinovat a integrovat jak vážnou složku, tak prvek zábavy.

Případ Bizzyiam

Bizzyiam, vlastním jménem Hassan Maikal, ročník 1996, je finsko­-somálský rapper druhé generace přistěhovalců. Začal rapovat v roce 2015 a svou první píseň Ongelmii on („Mám problémy“) zveřejnil na YouTube v tomtéž roce. Od té doby je velice plodným místním kulturním aktérem: kromě svých rapových aktivit pracuje jako moderátor, producent a vlogger.

Mezi migranty afrického původu (v současnosti jich je kolem 30 tisíc) jsou Somálci největší diasporou ve Finsku. Coby součást nyní poměrně viditelné menšiny tedy přispívají k probíhající změně finské společnosti a kultury významnou měrou. Ve stávajícím protiimigračním ovzduší se však často potýkají s diskriminací a mají jen málo příležitostí účastnit se veřejných diskusí na téma rasismu. Mezi migranty ve Finsku přesto patří Somálci k politicky nejviditelnějším: jsou aktivními voliči, členy organizací a komunitními aktivisty. Bizzyiam není v tomto ohledu výjimkou – jeho hudební videa mohou být považována za formu politického aktivismu.

Videoklip, jemuž se budeme dále věnovat, nese název Maan tavalla (doslova „Když jsi v cizí zemi“, což je finská obdoba pořekadla „V Římě se chovej jako Říman“). S výjimkou několika anglických veršů jsou slova písně v obecné finštině, což naznačuje, že se její autor vědomě zaměřuje na místní publikum. Volba jazyka je navíc už sama o sobě známkou příslušnosti – pro Bizzyiamův umělecký projev je určující finština, nikoliv angličtina nebo somálština.

Černý člověk v bílé krajině

K vytvoření skladby Bizzyiama inspiroval rasistický slovní útok etnické Finky na finskou Keňanku. Útok, při němž Finka užila angličtinu, oběť natočila a zveřejnila ho pak na sociálních médiích, načež se stal tématem zanícených debat a diskusí. Bizzyiam ho vy­­užil na začátku a na konci své písně. Dal tak finským posluchačům najevo, že prvotním impulsem k tvorbě jsou čím dál častější rasis­tické incidenty.

Video začíná sekvencí snímků zobrazujících Bizzyiama v tradiční finské chatě uprostřed zasněženého lesa. Tichá zimní scenerie symbolizuje „nový“ domov černého člověka, kterého ztělesňuje Bizzyiamova osamělá postava – chladnou, odlehlou zemi, kde je člověk namísto lidmi obklopen sněhem a stromy. Dále video zobrazuje Bizzyiama ve studiu a poté následuje scéna, kdy stojí na divadelním pódiu, před publikem i před prázdným sálem. Hned první záběry přitom odkazují na osamělost, izolaci mladého Afričana, který nemá možnost skutečné interakce s ostatními lidmi a snaží se vyrovnat se svou odlišností v „chladné“ bílé společnosti. Své myšlenky, sny a obavy vyjadřuje rapovou performancí. Znázornění rappera jako osamělého jedince přitahujícího pohled publika ovšem současně vyvolává pocit nemožnosti sociální přináležitosti. Obrazy zkrátka zdůrazňují, že zde není nikdo jiný, s kým bychom se mohli identifikovat. Scény, které rappera­-migranta zachycují na jevišti, vypovídají o tom, že je vystaven zkoumavému pohledu ostatních – sám, performující pro neznámé, anonymní publikum. Toto emocionální sdělení je navíc podpořeno textem, který naznačuje, že rapper do Finska nepatří a chce z něj pryč: „a já nevím, kudy uniknout“.

Černí přistěhovalci však mají osobní ambice a sní o tom, že se stanou důležitou a přijímanou součástí společnosti. Text písně i video odkazují ke snu stát se „prezidentem, doktorem nebo policistou“. Videoklip navíc svědčí o polarizaci a nepřátelství finské společnosti a jejích občanů. Například zvukový záznam zachycující rasistické urážky finské ženy (začínající slovy „Jsi nula, v mých očích ani nejsi člověk…“) jasně ukazuje, že lidem, jako je Bizzyiam, z pohledu bílé společnosti patří místo na okraji, pokud vůbec někde. Na společenskou marginalitu upozorňují i odkazy na pracovní pozice, které jsou považovány za vhodné pro černé, jako práce v kuchyni a úklid: „Jsem velkej, takže lidi ve mně viděj kuchaře/ Já ale nechci vařit polívky ani sypat špagety do vody/ Radši vezmu mop a začnu uklízet.“

Video naznačuje, že černí lidé nemají právo patřit k normální společnosti. Je to podtrženo i způsobem, jakým text mluví o držitelích politické moci, kteří se o migraci buď nezajímají („politici vrhají kostky“), nebo proti ní agresivně vystupují. Píseň se také dotýká populistické strany Praví Finové Halla­-ahy, podle které Bizzyiam a jemu podobní nejsou ve Finsku vítáni. Klip tak sice představuje černého muže jako člověka, který nemůže přináležet k finskému národu, jako rapper je tu nicméně doma – a to navzdory skutečnosti, že se neocitl v tradičním prostředí hiphopové subkultury uprostřed velkoměsta a ve svém projevu se obejde bez homeboyů a policistů.

Ochota naslouchat

Ve svém tázání po společenské příslušnosti video rekontextualizuje některé konkrétní aspekty diskursů o finštině a finské kultuře. Použitím takových diskursů Bizzyiam naznačuje, že si je vědom kulturních rysů a hodnot, jichž si Finové cení, a zároveň že většina společnosti nepovažuje lidi, jako je on, za jejich nositele. Video odkazuje na ikonické aspekty finské kultury, jako je tmavý žitný chléb nebo trávení času v přírodě, na chatě a v sauně. Že tyto znaky finské kultury přistěhovalcům nepřináleží, je opakovaně připomínáno sborem: „V Římě se chovej jako Říman/ V chladným vzduchu jdu z jednoho ostrova na druhej/ A pořád nevím kudy kam/ Nechci se ztratit v nějaký vymrzlý díře.“ Video tedy zdůrazňuje, že ačkoli černý muž získal povědomí o klíčových aspektech finskosti a je si vědom očekávání, že by měl dodržovat zvyklosti země a být „integrovaný“, je mu stále připomínána nemožnost tohoto úkolu. Přesto nechce skončit jako outsider, který se odmítá identifikovat s tím, co se mu stále zdá cizí a nepřátelské.

Videoklip dále využívá jednoho z velkých narativů finského národa. Ukazuje černého muže, jak se účastní vojenské akce v uniformě z doby druhé světové války. Evokuje to finskou zimní válku z let 1939 a 1940, která se často označuje za historický okamžik, kdy se národ sjednotil proti společnému nepříteli, Sovětskému svazu. Z umístění afrického přistěhovalce do kontextu vyprávění o národní jednotě a hrdinství se na první pohled zdá, jako by i černí Finové mohli být považováni za vlastence a plnoprávné členy národa. Toto poselství je nám však předkládáno ironicky – voják má přilbu naopak a hlaveň jeho pušky je ucpaná. Také text vyvrací první dojem: tvrdí, že vyprávění o přednostech vlasti může způsobit, že člověk přijde o zdravý rozum: „Somálskej Fin za vás bude válčit/ Ve válce za noci černej muž jezdí na lyžích/ Ach, Finsko, naše krásná domovina/ Z týhle vlasti cennější nad zlato se ti zamotá hlava.“

Předsudky, které se v textu a videu vyskytují, nejenže naznačují, že černí lidé nemají právo patřit do příslušné společnosti. Text dokonce přirovnává černé lidi k potkanům, opicím a psům – gesto, které je radikálně dehumanizuje. A na konci videa je znovu citována finská rasistka z jeho úvodu: „Jistě, jste vítáni, ale ne v mé zemi“, což znovu zdůrazňuje, že černým není dovoleno patřit do bílé finské společnosti.

Vrcholem tohoto typu vyloučení je prezentace černých jako nepřátel. V závěru videa se objevuje záběr na bílé ruce, které zapalují Molotovův koktejl, a následuje zvuk tříštícího se skla – odmítání, zastrašování a vytlačování černých lidí ze společnosti, o níž se tiše předpokládá, že patří pouze bílým, doprovází hrozba násilím.

Celkové vyznění videa je tak pesimistické – pro lidi jako Bizzyiam je za daných poměrů nemožné někam patřit. Zároveň však Bizzyia­movo tázání se po příslušnosti není zcela bez naděje. Je tomu tak proto, že sama volba performovat píseň finsky pro finské publikum a přitom do ní začlenit rasistickou výpověď je politickým aktem. Rapper­-imigrant tak svou reflexí odmítání ze strany většinové společnosti otevírá možnost, že bude patřit alespoň do společenství těch, kteří jsou ochotni mu naslouchat.

Autorky jsou sociální vědkyně.

Z anglického originálu Migrant Rap in the Periphery. Performing Politics of Belonging, publikovaného v časopise AILA Review č. 1/2018, přeložila Marta Martinová. Redakčně kráceno.