Svět není černobílý, takové jsou straky, vítězky v bitvě člověka a přírody. Rovnováha se hroutí a jich přibývá. Už byly spatřeny i nad hranicí lesa. Obvykle ale žijí v lidmi formované krajině, nic si neoškliví a rády si přivlastní lecjaký odpadek.
I pro středověké intelektuály byly straky parazité, cizopasily však v říši ducha, přímo na médiu, které této říši umožňuje existenci – na lidské řeči. Straka se latinsky řekne „pica“ a „to je, jako kdyby se řeklo poetika“, praví Isidor ze Sevilly ve 12. knize Etymologií; straky totiž vyslovují zvuky podobné lidské řeči, s patřičnou modulací a důrazem, jen to jejich skřehotání nedává smysl. „Kdybys straku slyšel a neviděl, myslel bys, že na tebe volá člověk,“ dodává Isidor dále (a navazuje v tom na římského básníka Martiala). Straka tak vystupuje z podrostu jako falešná a nejistotu působící entita. Kdo k nám promlouvá z houští? Člověk? Nějaký blázen? Básník? Ptačí monstrum nastavující lidské řeči zrcadlo nesmyslu?
Obraz straky hraje velmi důležitou úlohu v Parzivalovi Wolframa von Eschenbach, odkazy k ní rámují celý tento veledůležitý rytířský román (který patrně existoval i ve staročeském překladu, dnes ztraceném). V prologu ji nacházíme v obvyklé podobě, jako tvora, v němž se mísí dobro se zlem, lidskost se zvířecí neschopností užívat řádně rozum a vůli. Jaroslav Pokorný přeložil prvních několik veršů Parzivala takto: „Pochyba duším pokoj nedá,/ máš-li ji v srdci za souseda!/ Pak hořknou,/ pak se o ně dělí čest s hanbou,/ i muž jinak smělý je potom spíše roven ptáku,/ jímž míním dvoubarevnou straku.“ To se může stát každému. A stává se to, pokud člověk není pekelník či světec. Každý má nějaký podíl na černé i bílé a Wolfram s tím počítá: „Našinec ať je přesto rád,/ může-li s ním dál obcovat/ krom pekla stejným dílem nebe“ – rád za každé bíle pírko, které na sobě najde.
Jako doklad těchto veršů vstupuje do Wolframova románu nový hrdina nepřítomný ve francouzských předlohách, princ Feirefiz, syn křesťanského rytíře Gamureta, otce Parzivalova, a pohanské vladařky Belakany, který tuto lidskou smíšenost přímo demonstruje barvou své kůže. Je totiž „od hlavy až po paty/ jako pták straka strakatý“. Román samozřejmě sleduje především Parzivala, jehož Gamuret zplodil s křesťankou Herzeloidou, Feirefizův příběh se nicméně s osudem protagonisty nakonec proplete a závěr románu přináší štěstí oběma nevlastním bratřím. Ten strakatý se pak jako křesťan vrací do Indie s novou manželkou, která má brzy porodit legendárního kněze Jana, mytického křesťanského vládce daleko na východě, o jehož moci středověká Evropa často snívala.
Ze směsi černé a bílé tak povstává veliké dobro pro svět. Wolframův Parzival bývá obvykle čten jako polemika s nábožensky ještě vyhraněnějšími rytířskými romány Hartmanna von Aue. Proti Hartmannovým obrazům ctnosti neslučitelné s temnotou jako by Wolfram nastoloval možnost existence lidské šedi, nejasné pozice mezi ctností a hříchem. Tato šeď u něj ovšem, jak jsme viděli, nevzniká smíšením pigmentů, ale koexistencí dokonalé černi a dokonalého jasu na jednom místě, třeba na peří jednoho ptáka. Dvě znesvářené barvy stojí proti sobě i tak. Aby vzniklo něco dobrého, třeba strakaté tělo Feirefizovo, je nutné nasadit vlastní kůži a maso, překonat jejich svár láskou, jejíž tělesnost se vymaňuje z nejistoty, kterou s sebou nesou (trochu jinak strakatá) slova. Jinak se černá a bílá v jednom těle – v těle člověka nebo nějaké pospolitosti – roztrhají navzájem.