Optimalizace, rozuměj propouštění

Proč dosud funguje Odborový svaz Media, jehož jste předsedou, mimo Českomoravskou konfederaci odborových svazů? Nepřineslo by vám členství přece jen lepší pozici pro vyjednávání s vedením Českého rozhlasu?

Odborový svaz Media byl založen na počátku devadesátých let a soustředil odboráře z veřejnoprávního rozhlasu, veřejnoprávní televize a z České tiskové kanceláře. Ve shodě s tím, že všechny tyto instituce měly v té době mnohem více zaměstnanců, a tím také mnohem více členů odborových organizací, byla vyjednávací síla svazu větší. Před několika lety ze svazu odešli odboráři z ČTK a počty odborářů v rozhlase i v televizi pomalu a pravidelně klesají. Proměnila se situace nejen na politické scéně, ale také na scéně mediální. Skutečně se tedy ukazuje, že přičlenění k Českomoravské konfederaci odborových svazů poskytne rozhlasovým i televizním odborům větší možnosti, mimo jiné lepší pracovně­právní servis – konfederace má své právnické oddělení, což se s našimi současnými podmínkami, kdy pro nás nárazově pracuje jeden externista, nedá srovnat. Rozhlasová část svazu vstupu fandí, ale zatím se ještě trochu zdráhá část televizní. Ovšem obavy z toho, že by členstvím mediální odbory ztratily nezávislost, jsou podle mne neopodstatněné. Je ale třeba upravit stanovy, vstup musí schválit příslušný orgán konfederace a tak dále. K dalšímu vývoji by mohlo dojít na jaře, to budeme moudřejší.

Proč má pražská Rozhlasová odborová základní organizace tak malé početní zastoupení a proč v ní například téměř chybějí zpravodajci?

Nevím, jestli je počet odborářů v pražských rozhlasových odborech malý – je to přibližně třináct procent všech zaměstnanců. Samozřejmě naším přáním je, aby se naše počty zvyšovaly. Ale uvědomte si, že třeba loňská takzvaná optimalizace postihla z velké části dlouholeté zaměstnance, kteří byli právě členy odborů. Noví a mladí zaměstnanci si zpravidla skutečnost, že odbory mohou z řady důvodů potřebovat, uvědomí až po několika letech. A proč je mezi námi minimálně zpravodajců? Zpravodajci jsou víceméně samostatná enkláva uvnitř rozhlasu. Zpravodajství má silné vedení, které mimo jiné prosadilo, že ona „optimalizace“, rozuměj propouštění, se zpravodajců téměř nedotkla. A pak – ve zpravodajství je převaha mladých lidí, kteří svůj profesní růst s rozhlasem nespojují tak pevně, jak je tomu v případě redaktorů jiných redakcí. Ve zpravodajství je také značná fluktuace. Lidé, kteří berou práci v rozhlase jako přestupní stanici k jiným pozicím, nebudou hledat zaštítění u odborů.

Zmíněná „optimalizace“ znamenala propuštění více než stovky zaměstnanců…

Tento údaj musím upřesnit, není správný. Ke konci loňského září bylo v rozhlase zrušeno 116 pozic. Z toho ale téměř polovina míst nebyla obsazena a pak byly zrušeny některé termínované smlouvy, úvazky formou dohody o provedení práce nebo o pracovní činnosti. Ze stálých zaměstnanců, kteří měli trvalou pracovní smlouvu, jich bylo propuštěno pouze šedesát pět. To ovšem neznamená, že nešlo o bolestný proces. Celý průběh rušení míst a následného propouštění byl sice ze strany vedení po právní stránce „ošetřen“, abych tak řekl, a odbory daly jasně najevo, že se nebrání racionálnímu a uvážlivému snižování počtu zaměstnanců. Dodali jsme ale, že tomuto kroku musí předcházet analýza činností, perspektiva vývoje programu na několik let dopředu, posouzení, které činnosti je možno utlumit, a teprve pak můžeme dospět ke snižování počtu zaměstnanců. Nestalo se tak. Byly určeny kvóty pro jednotlivé útvary a tyto kvóty vedoucí útvarů naplňovali často bez ohledu na to, co úbytek zaměstnanců přinese. Často si vedení vyřídilo osobní účty, odešli i vysoce kvalitní zaměstnanci, kterými by se rozhlas měl naopak chlubit a držet si je. Došlo k tomu, že pracovní povinnosti po zrušení některých pozic „spadly“ na kolegy, a ti tak začali být neúměrně zatěžováni, či určité činnosti byly dokonce přerozdělovány mezi různé útvary. Bolestivá je situace v produkci, která je vyloženě podobsazená – jednoduše se nestíhá. Když se v létě schylovalo k propouštění, sepsali jsme proti jeho nepromyšlenosti petici, kterou podepsalo asi 250 lidí, což byl podle nás docela úspěch, byť je v Praze zaměstnanců něco přes devět set. Stanovisko i s označeným počtem podpisů jsme řediteli předali a on na to reagoval se zpožděním obecným dopisem, kterým dával najevo, že všechno je v naprostém pořádku a že obavy, které máme, jsou bezpředmětné.

Proč jste tedy nešli do stávky?

Na téže schůzi, kde se nás někteří kolegové ptali, zda neuvažujeme o vyhlášení stávky, jsme položili přítomným otázku, kdo s námi do toho půjde. A ukázalo se, že kromě několika lidí se do toho nikomu moc nechce. Jednou příčinou je samozřejmě strach. Generální ředitel sice deklaruje, že se ho nikdo nemusí bát, že mu lze říct cokoli, a to je pravda, ale když bezprostřední nadřízení takových potížistů zjistí, že si byli na něco stěžovat, vyřídí si to s nimi oni, protože je vlastně obešli a vrhli tím špatné světlo na útvar, který řídí. Lidé se zkrátka bojí a přihlásit se byť jen k tomu, že půjdou do stávkové pohotovosti, což je z hlediska provozu vlastně zcela nevinné a jde pouze o deklaraci postoje, se jim nechce. Druhá příčina je, že zaměstnanci jsou s rozhlasem citově provázáni natolik, že si neumím představit situaci, ke které došlo ve Francii, kde zvukoví technici vyhlásili stávku – a přestože jich početně moc nebylo, vysílání se bez nich prostě neobešlo a zastavilo se. U nás je mentalita zaměstnanců taková, že do stávky nepůjdou, aby rozhlas nepoškodili. Zkrátka jsem přesvědčen, že stávka by se nepodařila, a pokud bychom šli do něčeho, co by ztroskotalo, pozici odborů bychom jen zkomplikovali.

Jaký je váš postoj k výši koncesionářského poplatku, který je nyní značně nepopulárním tématem?

Nejen odbory, ale většina zaměstnanců je přesvědčena o tom, že je třeba jej zvýšit, jelikož už dávno nestačí – nebyl zvyšován dvanáct let. Už při jeho zavedení měl být stanoven nějaký valorizační princip, který by poplatek zvyšoval v návaznosti na roční inflaci. Bohužel se mezitím financování veřejnoprávních médií stalo předmětem politických hrátek mezi stranami, které se předhánějí v populistických návrzích, jak by systém koncesionářských poplatků nejraději zrušily. Přitom je to za rozhlas 45 korun měsíčně! V současné situaci ale žádný pokus o navýšení sněmovnou prostě neprojde.

Co si myslíte o fungování mediálních rad? O jejich existenci se díky kauze „porno na Vltavě“ dozvěděli i ti, kteří se o zákulisí veřejnoprávních médií příliš nezajímají.

Jako svaz jsme se zapojovali do debat, které vyvolala iniciativa Svobodu médiím – Platforma pro nezávislost a pluralitu sdělovacích prostředků Hany Marvanové. Soustředila se na snahu změnit systém volby rad tak, aby se odstranil vliv politiků na fungování České televize a Českého rozhlasu. Bohužel u nás může Poslanecké sněmovně návrh na členství předložit jakákoli organizace či sdružení, aniž by měla třeba souvislost s médii, a záleží spíš na tom, kdo koho zná – přičemž výsledek je v rukou nejsilnějších stran. To se pak bohužel projevuje v praxi. Do konce volebního období by se měly projednávat úpravy v zákoně o Českém rozhlase, a jakmile bude jasné kdy, budeme do toho určitě jako svaz chtít mluvit a zasadit se o systémovou změnu.

Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, tedy takzvané velké radě, jsme třeba na podzim adresovali stížnost na pořad Kauzy Jaromíra Soukupa na téma hospodaření ČT, a tehdy nám sice dala za pravdu, že provozovatel „neposkytl objektivní a vyvážené informace“, ale Barrandov z toho vyšel jen s pokáráním. Zkušenost s touto velkou radou nicméně máme celkem dobrou – rozumně zasáhla právě v té trapné letní kauze nazývané „porno na Vltavě“, kterou rozdmýchala Rada Českého rozhlasu. Co se týče Rady Českého rozhlasu, můžu říct jen to, že to nechci komentovat… Vůči činnosti Rady Českého rozhlasu v současném složení jsem zkrátka velice skeptický a u některých jejích členů mi kvalifikace vyjadřovat se k rozhlasu připadá opravdu nedostatečně podložená.

Můžete nějak zhodnotit výběr nové šéfredaktorky Vltavy Jaroslavy Haladové?

Osobně paní Haladovou neznám, ani profesně jsme se nikdy nesetkali. Takže můžu vyslovit jen naději, že má jasnou představu, jak by se Vltava, kterou považuji za velmi důležitou stanici, měla vyvíjet, kam by měla směřovat. A současně bych rád věřil, že bude mít dostatečnou podporu vedení rozhlasu. Držím jí palce. Současně chci ovšem zdůraznit, že odbory si nijak nenárokují mluvit generálnímu řediteli do volby šéfredaktorů. To je opravdu jen v jeho kompetenci. Nás zajímá, za jakých okolností to probíhá a jaké důsledky to má pro podmínky práce zaměstnanců té které stanice, toho kterého úseku rozhlasové práce.