Kremelští stratégové mají problém. Míra důvěry v ruského prezidenta Vladimira Putina stále klesá. První letošní průzkum veřejného mínění ukázal, že mu věří 33,4 procenta dotázaných. To pořád není žádné katastrofické číslo – co by za to jiní politici dali! Jenže v případě ruského prezidenta jde o nejnižší hodnotu od roku 2006. Pro srovnání: před rokem Putinovi důvěřovalo 57,2 procenta dotázaných. O výzkumu psal moskevský deník Vedomosti ve vydání z 21. února. „Neexistují žádné pozitivní novinky, které by říkaly, že život se mění k lepšímu. Po několika letech krize se očekávalo, že budou růst platy a penze, ale realitou je růst cen a špatné zprávy ohledně penzijní reformy a sankcí,“ říká ředitel státního sociologického ústavu VCIOM Valerij Fjodorov. Po Novém roce většinou nálada veřejnosti stoupá, letos tomu tak ale není: „Lidé mají málo peněz, dokonce i za novoroční oslavy utratili meziročně o tisíc rublů méně. Důvodem není výrazný růst cen, ale nejistota ohledně budoucnosti.“ A může být ještě hůř. Zvýšení DPH se totiž ještě do cen plně nepromítlo a na jaře se očekává růst cen benzínu. Politolog Alexandr Požalov říká, že důvodem poklesu je především rozčarování z rozkladu sociálního státu a neschopnosti vlády zlepšit situaci. „Kreml sám položil základy dnešnímu rozčarování. Po penzijní reformě obyvatelstvo začíná adresovat své výhrady přímo prezidentovi, a ne vládě a činovníkům jako dříve. Roste odcizení části společnosti od politických představitelů a slábne důvěra ve vládu a prezidenta.“ Politolog Nikolaj Petrov řekl Vedomostem, že ruský prezident ztrácí svůj „sakrální“ status: „Dříve byl vnímán jako postava, která přináší národu slávu a hrdost, kdežto dnes už ho část společnosti bere jako člověka, který je zodpovědný za jejich problémy.“
S výše řečeným souhlasí i známý politický konzultant Kostantin Kalačov v rozhovoru pro server Business-gazeta.ru z 8. ledna. „Klasická teze, že car je dobrý, ale má špatné bojary, přestala fungovat. Zároveň ale sociologické výzkumy říkají, že zhruba 60 procent respondentů zastává názor, že Vladimir Putin zvládá svou práci a že jeho zásluhou v zemi proběhly pozitivní změny. Přitom zhruba stejný počet lidí si myslí, že za problémy Ruska může právě Putin,“ popisuje situaci Kalačov. Propaganda, která ze všeho obviňuje Západ, už prý nefunguje. „Povídánky o tom, že za všechno může Amerika, že jsme v obklíčení nepřátel, ale stejně se zvedáme ze země, už nemají žádaný efekt. Na to, že pátá kolona uvnitř země může za problémy naší ekonomiky, už nikdo nevěří,“ říká moskevský politolog. Hlavní problém spočívá v pocitu značné části veřejnosti, že Rusko je kastovní a korporativní společností. „Pocit nespravedlnosti, znásobený ekonomickou stagnací, neexistencí reálného růstu příjmů a úrovně života, vyvolává efekt sněhové koule. Největší poptávka je podle sociologů po spravedlnosti, úctě a také po rovnosti, která je vnímána hlavně jako rovnost příležitostí. Ekonomickou nerovnost jsme ochotni trpět, když vidíme, že si člověk peníze vydělal tvrdou prací. Když je ale jeho bohatství získáno jednoznačně nečestně, vyvolává to rozhořčení,“ naráží Kalačov na případy, kdy státní úředníci, kteří mají zakázáno podnikat, vlastní obrovské vily a drahé automobily. Kalačov přitom není žádný opozičník – v minulosti pracoval pro Kreml a účastnil se řady regionálních voleb, při nichž pomáhal kandidátům vládnoucího Jednotného Ruska. „Kreml sází na pomalou evoluci. Jenže nevěří vlastnímu lidu. Proč musí opozice překonávat obrovské překážky, aby se vůbec mohla zúčastnit voleb? Protože v Kremlu jsou přesvědčeni, že když lidé budou moci hlasovat svobodně, zvolí si buď nepřítele současné vlády, nebo podvodníky a populisty. Lidé cítí, že Kreml vše vidí prizmatem systému my versus oni. Antielitářské nálady v Rusku rostou stejně rychle jako v západní Evropě nebo USA,“ vysvětluje politický konzultant.
O rozčarování ruského prezidenta z vlastního lidu píše šéfredaktor serveru Carnegie.ru Alexandr Baunov v textu ze 14. ledna. Vladimir Putin v posledních vystoupeních prakticky přestal používat termín stabilita, klíčový pojem posledních zhruba šesti let. Baunov z toho vyvozuje, že prezident začal hledat oporu u jiných vrstev společnosti než u „obyčejných lidí“. Kreml brzy zjistil, že inteligenci v hlavním městě může strašit lidmi typu dílenského mistra v tankové fabrice Uralvagonzavod Konstantina Cholmanského, který v televizi vyhrožoval, že pokud moskevské protesty neskončí, vezme „své kluky“ a udělá pořádek. Jenže když pak dojde na lámání chleba, spolehnout se na ně nedá. Většina obyvatelstva sice vřele přivítala anexi Krymu a podporovala separatisty na Donbasu, jenže tak činila z gauče před televizí. „Těžké bylo už jenom docílit toho, aby lidé zadarmo přišli na demonstraci za připojení Krymu. Ještě horší to bylo v případě Donbasu. Lidé z Ruska ani z východu Ukrajiny sami osvobozovat Donbas nešli. Kreml se nakonec musel spolehnout na profesionály a marginály z řad kozáků, monarchistů a ultrakomunistů,“ píše Baunov. Nyní podle něj Kreml hledá novou společenskou vrstvu, o niž by se mohl opřít.