Princezna se zlatou hvězdou

Dita Krausová, která se narodila před devadesáti lety jako Edita Polach, dnes patří k posledním žijícím svědkům holokaustu. Její jméno je známé z rozhovorů, rozhlasových i televizních pořadů. Před několika lety ji proslavil román španělského prozaika Antonia G. Iturbeho Osvětimská knihovnice (2012, česky 2013), který vznikl podle jejího vyprávění a byl přeložen do třinácti jazyků. Krausová se v něm objevuje jako mladá dívka, která se v takzvaném rodinném táboře v Osvětimi obětavě stará o dětskou knihovničku.

Je trochu paradoxní, že až po tomto románu Krausová anglicky napsala vlastní knihu vzpomínek Odložený život (anglické vydání A ­Delayed Life a německý překlad se připravují). Autorka sama to vysvětluje tak, že svůj život dosud nevnímala jako něco definitivního a že ho stále „odkládala“. Nyní, na konci své životní dráhy, o něm píše, protože už není co odkládat.

Životní nedefinitiva

Kniha je rozdělena na čtyři části. V první se autorka věnuje svému dětství až do odjezdu do Terezína, v druhé pobytu v ghettu v Terezíně a nacistických táborech, ve třetí poválečnému životu v Československu a ve čtvrté části životu v Izraeli od roku 1949 až do současnosti. Vzpomínky jsou doplněny dokumentárními fotografiemi.

Krausová pocházela z německé židovské rodiny původem z Brna, která se přestěhovala do Prahy. Charakteristiky „německý“ a „židovský“ však neplatí jednoznačně. Rodiče mluvili německy i česky a Dita byla bilingvní. Chodila do české školky, pak do německé školy, z níž v roce 1938 přešla do české. Rodina nepatřila k ortodoxním Židům, prarodiče již v mládí vystoupili z Židovské obce a také rodiče byli ateisté. Patřili sice k vyšší střední vrstvě, ale byli levicového smýšlení, a jak autorka vzpomíná, byli šetrní v jídle i oblečení. Dědeček zasedal v československém parlamentu jako senátor za německou sociální demokracii a patřil k váženým osobnostem. Když byla Dita s matkou koncem války vězněna v Hamburku, setkala se tam s německým topičem, který jako starý sociální demokrat znal jméno jejího dědečka (Johann Polach zemřel jako „privilegovaný“ vězeň v ghettu Terezín) a z úcty k němu jim přinesl svetr, teplé ponožky a jídlo – v jejich situaci nedocenitelné dary.

Na rozdíl od mnoha memoáristů, kteří přežili holokaust, nepředkládá Krausová předválečný život jenom jako idylu. Vedle šťastných okamžiků popisuje i dětské trable, setkání se smrtí, první šťastné i nešťastné lásky. Podobně jako jiní autoři, kteří byli v době počínající perzekuce Židů ještě dětmi, přiznává, že pronásledování Židů na rozdíl od svých rodičů příliš nevnímala. Nejvíc jí vadilo, že židovské děti měly zapovězeno chodit do školy. Když od podzimu 1941 byli Židé nuceni nosit žlutou hvězdu s nápisem Jude, bály se s kamarádkou vstoupit do tramvaje. „Snažily jsme se nebýt ani trochu nápadné. Avšak nějaký vysoký muž v dlouhém kabátě se na nás podíval a pak řekl hlasitě, aby to každý slyšel: ‚Jsou tady dvě princezny se zlatou hvězdou.‘ Musely jsme se smát a zasmáli se i všichni cestující. Pocítila jsem tehdy velkou úlevu.“

Cenné detaily a drsné scény

Následuje svědectví o Terezínu a nacistických táborech. Knih vzpomínek československých Židů, kteří přežili holokaust, dnes existuje už několik desítek – souhrnně o nich psala Šárka Sladovníková v kapitole kolektivní monografie Cizí i blízcí (2016). Nicméně memoáry Krausové patří mezi ty zvlášť cenné, vedle Norberta Frýda, Richarda Glazara, Rudolfa Vrby, Vlasty Schönové, Ruth Bondyové, Evy Rodenové, Zdenky Fantlové nebo Tomana Broda.

Krausová popisovala své zážitky po šesti desetiletích a jistě byla poučena historickými studiemi o Terezínu, Osvětimi a dalších nacis­tických táborech, do nichž byla zavlečena. Přesto si její psaní udržuje subjektivitu i palčivost osobní vzpomínky. Vzpomíná na dívčí „Heim“ v Terezíně L 410, na některé proslulé osobnosti, jako byli Fredy Hirsch, malířka Friedl Brandeisová, zpěvák Karel Berman nebo dětský básník František Bass. Vypráví o známých událostech, kupříkladu o sčítání terezínských vězňů v Bohušovické kotlině nebo o hromadném zavraždění československých vězňů v Osvětimi 7. března 1944. Popisuje nedostatek hygieny i intimity v lágrech, trvalý hlad, solidaritu spoluvězňů, ale i citovou a mravní otupělost vyvolanou permanentním strádáním. Osvobození britskou armádou nakonec nevyvolalo očekávanou bouřlivou radost – na to byli vězňové příliš vysílení.

Autorka ovšem představuje i situace málo známé (možnost zaplavat si v terezínském krytém bazénu) nebo nečekané (neznámý polský vězeň jí v Osvětimi daroval „jajko“). Poměrně otevřeně píše o drsných scénách v lágrech (latríny v Osvětimi, romské vězeňkyně v Bergen­-Belsenu, které si vařily lidská játra), o erotice a sexu v táborech, například o lesbickém vztahu mezi dozorkyní SS Bubi a vězněnou Lottou: „Většina žen byla ochotná udělat pro krajíc chleba cokoli, natož něco tak nepatrného jako potěšit nějakou Bubi.“ Pro současného čtenáře jsou cenné zdánlivě okrajové detaily, třeba když se Krausová svěřuje, že se po návratu do Prahy styděla jít do obchodu, protože nevěděla, jak se nakupuje.

Poválečná rozčarování

Třetí a čtvrtá část vzpomínek se od konvenční představy o životě osvobozených vězňů v mnohém liší. Krausová nezažila to, co je popisováno jako „trauma návratu“ (zklamání z poválečného života, lhostejnost okolí, projevy antisemitis­mu, narušení psychické rovnováhy, pocit viny vůči těm, kdo nepřežili). Měla ovšem nesnáze s hledáním bydlení a navracením majetku, ale i s tím, že její rodiče se při sčítání lidu v roce 1930 přihlásili k německé národnosti, a Ditě a hlavně její babičce tedy hrozil odsun. Přišly ale těžší rány. Na prahu osvobození jí zemřela matka, s kterou prožila celou válku a prošla nacistické lágry, její dcera Michaela byla od dětství vážně nemocná a v osmnácti letech zemřela, syn Šimon měl těžké psychické problémy. Ani život v izraelském kibucu nebyl takový, jaký si manželé Krausovi při odjezdu do Izraele představovali, což dokládají i prózy jejího manžela Oty B. Krause, který v Praze po válce slibně debutoval knihou Země bez Boha (1948) a přátelil se se skupinou literátů kolem Zdeňka Urbánka a Jiřího Koláře, v Izrae­li se ale jako spisovatel neprosadil.

Přesto vzpomínky nevyznívají bezútěšně. Závěrečné pasáže líčí například setkání Krausové s Janem Klusákem (Porgesem) po více než padesáti letech, návštěvu Japonska u příležitosti výstavy dětských obrazů z Terezína i s jejími kresbami, cestu do Londýna, kde ve filmovém dokumentu natočeném britskými dokumentaristy po osvobození Bergen­-Belsenu našla i sebe, nostalgické putování Prahou po stopách předků i vlastního dětství nebo kladení „kamene zmizelých“ v Hamburku na paměť její matky.

V závěru Krausová děkuje třem lidem, kteří se zasloužili o napsání a vydání její knihy. Je to nakladatel Filip Tomáš, jenž vydal český překlad Iturbeho Osvětimské knihovnice i prózy jejího manžela, bývalá spoluvězeňkyně Dagmar Lieblová, která její knihu přeložila, ale bohužel se už vydání nedožila, a literární historička zabývající se tematikou holokaustu Hana Hříbková, jejíž „profesionální znalosti, přesnost a oddanost k práci se nedají docenit“. Při přípravě vzpomínek se tedy sešly osobnosti několika generací – a výsledkem je pozoruhodná kniha.

Autor je bohemista.