Stalinismus zdola

Po třiceti letech, jež uplynula od pádu sovětského bloku, je zřejmé, že popisovat dělící politické linie našeho světa jako obdobu konfrontace komunismu a demokracie nadále není ani přiměřené, ani užitečné. Populismus či globální džihádismus nemají s „rudým nebezpečím“ mnoho společného, a tak před ním varují už jen postkomunističtí politici v okamžicích zoufalství. V českých překladech historiografie Sovětského svazu se tento zlom projevuje v tom, že po desetiletích nadvlády studenoválečných prací začínají převládat díla řazená do revizionis­tického proudu.

Sheila Fitzpatricková je vůdčí postavou druhé generace revizionistických historiků a Každodenní stalinismus (Everyday Stalinism, 1999), který nyní vyšel i v českém překladu, patří k jejím nejoceňovanějším knihám. Perspektivou sociálních dějin nabízí pohled zdola na to, jakým způsobem se žilo ve třicátých letech v sovětských městech, zatímco zkušenost sovětského venkova autorka popsala v dřívější knize Stalin’s Peasants (Stalinovi rolníci, 1994).

Homo sovieticus

Pod pojmem stalinismus si nejspíš vybavíme Velký teror, Gulag a krvežíznivého paranoidního tyrana, který tomu všemu velel. Obrázek Sovětského svazu pod Stalinem patří k těm nejpochmurnějším, které 20. století přineslo. Dobově byl přitom stalinismus vnímán méně jednoznačně. Někteří viděli v opuštění vývozu revoluce a navazování normálních diplomatických styků s evropskými státy, které začalo spolu se Stalinovým „budováním socialismu v jedné zemi“, cestu k postupnému „zcivilizování“ SSSR. Zanícenými revolucionáři byl tento krok naopak chápán jako zrada revolučních ideálů nebo dokonce kontrarevoluce. A stalinské elity a ti, kteří se s režimem identifikovali, v něm spatřovali dokončení revoluce, jež prostřednictvím kolektivizace a industrializace vyvede zemi ze zaostalosti a dovede ji ke světlým zítřkům.

Sheilu Fitzpatrickovou ovšem nezajímá stalinismus z hlediska věrnosti revolučním ideálům, ani coby způsob, jakým se v Sovětském svazu vládlo mezi roky 1927 a 1953. Stalinis­mus je pro ni „zkratka pro komplex struktur, institucí a rituálů, které vytvářely životní prostor druhu homo sovieticus za stalinské éry“. „Životní prostor“ to byl o to významnější, že po svém dotvoření ve třicátých letech přetrval až do nástupu Michaila Gorbačova. Perspektiva zdola přitom nemá „příběh“ stalinismu převrátit, ale spíš doplnit. Zatímco z hlediska politických dějin je vrcholem této éry Velký teror mezi lety 1936 a 1938, Fitzpatricková hned v úvodu své knihy prohlašuje, že běžní zaměstnanci daleko více pocítili nové pracovní zákony z let 1938 a 1940.

Režimním represím se sice věnuje samostatná kapitola, větším problémem však pro městské obyvatelstvo byl všudypřítomný nedostatek. Nedostupnost spotřebního zboží, služeb nebo bydlení vedla ke vzniku „druhé ekonomiky“, jež byla paralelní se státním, centrálně řízeným hospodářstvím: všechno zboží a služby pocházely z týchž zdrojů a pouze propadávaly dírami oficiální ekonomiky na černý trh. Role, kterou druhá ekonomika sehrávala v životech běžných lidí, je přitom sama o sobě zpochybněním populární představy totalitarismu jako kompletního ovládnutí společnosti.

Každodenní totalitarismus

Dějiny každodennosti jsou často považovány za jakéhosi protivníka teorie totalitarismu – jako by „politické zlo“ totalitárního panství relativizovaly poukazem na to, že běžné lidské životy šly dál jako obvykle. Tento spor je však do značné míry účelovou ideologizací. Zkoumání každodennosti je spíše projevem odvratu od jednostranného zaměření na politické dějiny, které právě v teorii totalitarismu pohltily všechny další aspekty minulosti. Z ideálního typu struktury moci se stal ideologický monolit, jenž má více společného s románovou metaforou Orwellova románu 1984 než s empirickými režimy sovětského typu.

Fitzpatricková nikterak nepopírá „mimořádnost“ zkoumané každodennosti ani všudypřítomnost státní moci v ruském městském prostředí. Ze svého zkoumání ostatně vylučuje vyloženě privátní témata jako „přátelství, lásku a některé aspekty volného času a osobní družnosti“ a soustředí se na oblasti, kde se soukromé prolíná s veřejným, jako jsou „nakupování, cestování, oslavy, vypravování vtipů, vzdělávání, hledání bydlení či práce, profesní vzestup, vytváření konexí a získávání patronů, sňatky a výchova dětí, psaní stížností, udávání, hlasování ve volbách a snaha vyhnout se tajné policii“. Strana a stát přitom v její knize zdaleka nevypadají jako bezchybně fungující stroj na ovládání společnosti, jak je líčila nejen studenoválečná sovětologie, ale také stalinská propaganda.

Zářné zítřky

Fitzpatricková ovšem pracuje i se sebechápáním tehdejší ruské společnosti. Stalinská příběhová schémata jako „zářné zítřky“, „pryč se zaostalostí“ nebo „zítra, kdyby vypukla válka“, která byla nejen oficiálně propagována, ale také široce přijímána, totiž současníkům umožnila vysvětlit si třeba panující nedostatek a neztratit důvěru v režim. To bylo pro stalinismus, který se snažil zachovat revoluční mobilizaci a zároveň ji institucionalizovat, aby se nevymkla vymezeným hranicím, klíčové. A do nezanedbatelné míry v tom byl úspěšný. Jak Fitzpatricková ukazuje, podpora režimu nebyla motivovaná jen strachem z represí, autentickou oddanost budil zejména mezi mládeží. Mnozí mladí lidé přijali sovětské hodnoty za své a byli ochotni obětovat se pro dobro jediné modernizace, kterou znali. Tak stoupaly vzhůru dělnické kádry, z nichž se rekrutovali vládci Sovětského svazu až do osmdesátých let. Fitzpatricková ale upozorňuje i na privilegia inteligence, k nimž patřil třeba větší obytný prostor. Tyto výsady přitom nevycházely z ideologie ani z toho, že by šlo o „vládnoucí třídu se statusem elity“, ale čistě pragmaticky ze skutečnosti, že se jednalo o „kulturní předvoj v zoufale zaostalé zemi“.

Právě inteligence dokázala umně využívat „blatu“, směsi konexí a navazování vztahu patrona a klienta, který byl pro sovětskou společnost charakteristický. Mnozí členové stalinského politbyra měli „své“ spisovatele či hudební skladatele. Přízeň takového patrona ale obnášela i rizika. Se začátkem teroru se staly právě osoby na horních příčkách sovětské hierarchie doslova nebezpečnými známostmi. Právě v těchto patrech společnosti totiž teror zuřil nejvíc, zatímco nižší třídy zasáhl výrazně méně – zejména pro rolníky byla nepoměrně strašlivější zkušeností kolektivizace.

Každodenní stalinismus není útokem dějin každodennosti na teorii totalitarismu. Sama Fitzpatricková ostatně pro popis sovětské společnosti třicátých let považuje za vhodné metafory vězení, armády nebo internátní školy. Spíše se jedná o korektiv a doplnění, bez kterého se teorie totalitarismu neobejde. Stále je totiž poznamenána tím, že dlouho fungovala jako zbraň ve studené válce a posléze, v postkomunistických společnostech, jako nástroj vypořádání se s minulostí v širém rozpětí od delegitimizace levicové politiky po omluvné vysvětlování občanské pasivity všezdůvodňující „totalitou“. S postupným vychládáním potřeby vypořádat se s komunistickými režimy jako s politickou hrozbou jim možná budeme schopni lépe rozumět.