V Maďarsku trvají protesty proti takzvanému otrockému zákonu, jenž upravuje pracovní podmínky zaměstnanců. Lidé v ulicích volají po demokracii, zatímco vláda premiéra Viktora Orbána pokračuje v pozvolné demontáži právního státu, a i když zachovává stranickou pluralitu, připomíná semiautoritářský systém.
Vánoce roku 2018 předznamenala v Budapešti mohutná vlna demonstrací a rozhořčených protestů. Jedno z oblíbených hesel se dostalo i do mezinárodního tisku: „What do you want for Christmas? Demokrácia.“ Dvojjazyčný anglicko-maďarský transparent se možná dá chápat jako naplnění zásady „mysli globálně, jednej lokálně“. Další věcí je, že konstelace současné maďarské politiky byla zpočátku, tedy po roce 2010, považována za maďarskou specialitu, dnes je ovšem běžně analyzována v kontextu středoevropské Visegrádské čtyřky, případně v kontextu globálním. Přívrženci vlády Viktora Orbána jsou přímo hrdí na to, že „ukázali světu cestu z krize“. I z toho je patrné, že paralelní světy, v nichž se přívrženci a odpůrci režimu pohybují, jsou vymezeny rozdílnými koordinátami. Nejzřetelněji se to ukazuje na dvojím výkladu pojmu demokracie. Na jedné straně se k demokracii hlásí samotný režim, jakkoli se přitom prohlašuje za „neliberální“. Na straně druhé se proti tomuto režimu dovolává demokracie pozice. Co vlastně považují jedna a druhá strana za demokratické?
Revoluce volební plenty
Jak je patrné, máme tu dvě různá pojetí demokracie. Podle stávajícího režimu je podstatou demokracie skutečnost, že existuje parlament a vláda, tedy instituce, které jsou v rukou politického uskupení, jež získalo nejvíce hlasů ve volbách. Nad těmito institucemi pak samozřejmě vykonávají kontrolu další důležité orgány a na moci se podílí také prezident republiky. Připomeňme, že předsedou maďarského parlamentu je László Kövér a prezidentem republiky János Áder, tedy vrstevníci, a dokonce spolužáci z právnické fakulty. Společně s předsedou vlády Viktorem Orbánem tito vrcholní politici patří k zakladatelům vládnoucí strany Fidesz a znají se již z vysokoškolské koleje Istvána Bibóa. Volební výsledky v roce 2010, 2014 i 2018 zajistily vládnoucí straně více než dvoutřetinovou většinu v parlamentu, která jí umožnila tyto instituce zcela transformovat. Orbán tuto transformaci nazval „revoluce volební plenty“. Výsledkem je například zrušení ústavy. Tu od 1. ledna 2012 nahradil „Základní zákon“, jehož první řádek symbolicky vypustil z oficiálního názvu země slovo „republika“.
Už zákony z roku 1990 zajišťovaly straně, která ve volbách získá největší počet hlasů, silnou většinu, aby vláda byla pokud možno stabilní. Volební zákon z roku 2011 nicméně v tomto ohledu zajistil vládnoucí straně ochranu síly protiatomového krytu. Deklarovaná demokracie se tak blíží modelu, který byl praktikován za socialismu v takzvaných lidových demokraciích: formálně demokratické struktury sice existovaly, instituce ale sloužily k uplatňování mocenských zájmů vládnoucí strany. Takový systém má řadu pojmenování, třeba semiautoritářský režim. Podobný model je uplatňován nejen v řadě postsocialistických zemí, ale například také v Turecku nebo na Filipínách či v Singapuru, který je zároveň státem liberálním. Mezi členskými státy Evropské unie je Maďarsko v tomto ohledu zatím ojedninělé. Neboli, jak prohlašují domácí přívrženci systému, Maďarsko je v Evropě zmítané krizí pionýrem budoucího vývoje… Představa demokracie spojené s autoritářským vládnutím se nicméně opírá o hlas lidu – a proto jsou výsledky voleb otázkou přežití systému.
Čekání na zázrak
Zkusme tento zjednodušený náčrt porovnat s modelem euroatlantickým. Hlavní rozdíl je zřejmý: životnost demokracií západního typu nestojí na volebním úspěchu vládnoucí strany. To však není jediná odlišnost. Demokracie není jen výsledkem „vůle lidu“ reprezentované silně centralizovanou mocí praktikující kontrolu nad vším; její podstatou je především právní stát. Je to komplikovanější systém než „lidová demokracie“. Mezi charakteristiky právního státu patří především oddělení mocenských orgánů, média provádějící kontrolu nad politikou, svobodný prostor pro politickou opozici a fungující občanská sféra včetně odborů. A co je nejdůležitější: nezávislé soudnictví. Benátská komise i různé analýzy Evropského parlamentu přitom upozorňují, že podmínky pro fungování právního státu jsou v Maďarsku čím dál obtížnější.
Na budapešťských demonstracích je patrná jistá zahořklost demonstrujících. Lidé totiž nemají pocit, že by existovala reálná alternativa, politická síla, která by proti vládnoucí straně obstála. Před volbami roku 2018 panovala v Budapešti nálada připomínající očekávání Mesiášova příchodu: lidé se shodovali na tom, že pokračování stejným směrem bude znamenat katastrofu. Vypadalo to, jako by se čekalo na zázrak. Opoziční strany se přitom nedokázaly dohodnout ani na společném vystoupení. Demonstrace před Vánocemi téhož roku ovšem nebyly vyvolány očekáváním do budoucna, ale odporem k přijetí takzvaného otrockého zákona, jenž upravuje pracovněprávní podmínky zaměstnanců. Teprve nyní se opozice dokáže shodnout alespoň na odporu proti tomuto zákonu. Ultimátum navíc daly vládě i odbory.
Výmluvné ovšem je, že v době, kdy Budapešť ještě vřela, se ministerský předseda přestěhoval na Budínský hrad a pro jistotu zajistil rezidentům svého nového paláce stravování v místní luxusní restauraci za exkluzivní cenu zhruba třiceti korun za oběd. Národu pak se sebejistotou sobě vlastní slíbil, že demokracii garantuje i do příštího roku. Bohužel to není právě ta demokracie, kterou by si opozice přála.
Autor je esejista a překladatel.