Evropská občanská válka

Britský historik Ian Kershaw (nar. 1943) patří k zavedeným jménům českého knižního trhu. Publikace Do pekel a zpět (To Hell and Back: Europe, 1914–1949, 2015), tedy dějiny Evropy mezi roky 1914 a 1949, jsou již pátým titulem přeloženým do českého jazyka. Ačkoli se v počátcích své vědecké kariéry v šedesátých letech soustředil na dějiny středověkých klášterů, záhy se přeorientoval na období první poloviny 20. století. V osmdesátých letech již patřil mezi přední britské experty na dějiny nacistického Německa. Světové proslulosti – a to i mimo úzké expertní kruhy – dosáhl díky monumentální dvoudílné biografií Adolfa Hitlera, publikované v letech 1998 a 2000 (česky 2004).

Obrat k osobnosti

V Hitlerově životopise se mu zdařilo překročit vleklý konflikt v historiografii nacistického Německa mezi tzv. intencionalisty, kladoucími důraz na jednání jednotlivců, a strukturalisty, kteří v konstrukci historické příčinnosti mluvili spíš o politicko­-ekonomicko­-sociálních determinantech jednání aktérů. Kershaw se tehdy stal předním reprezentantem historiografického proudu označovaného jako „obrat k osobnosti“, který v záplavě desítek „obratů“ v dějepisectví, jež v poslední čtvrtině 20. století následovaly po obratu lingvistickém, sliboval návrat jednotlivce do vědecké historiografie.

Po razantním nástupu hospodářských a so­­ciál­­ních dějin po druhé světové válce byla minulost mnohdy v historiografii redukována do těžko srozumitelných a čtenářsky nepřitažlivých soustav grafů a tabulek, jež měly zajistit dojem vědeckosti. „Obrat k osobnosti“ však neznamenal prostý návrat k tradicím 19. století, kdy dějiny byly chápány jako výslednice velkých činů významných hrdinů. Kershaw a jemu podobní se pokusili o střední cestu: skrze jednotlivce postihnout hloubky dramatu lidské existence, aniž by rezignovali na uznání vlivu vnějších (ekonomicko­-sociálních) i vnitřních (skupinové mentality) determinant pro konání jednotlivců.

Zmíněný přístup ke studiu minulosti se odráží i v nové Kershawově syntéze 20. století. I když se primárně ve výkladu dějin Evropy orientuje na svět velké politiky a makroekonomické ukazatele dramatických turbulencí globální ekonomiky, na něž meziválečné období bylo obzvláště bohaté, rozměr lidské každodennosti jeho pozornosti neuniká. Svůj výklad ale nepřesytil mikrohistorickými střípky, jež by z knihy činily sbírku čtenářsky líbivých anekdot ze života předků. Obyčejní lidé do příběhu Evropy vstupují především skrze autorův fenomenologický přístup, spočívající v zájmu o postižení způsobů, jakými se snažili porozumět okolnímu světu. Kritický čtenář si snadno uvědomí, jak nedůležité jsou údaje o oslnivém hospodářském růstu a zlepšující se průměrné životní úrovni, pokud nezapadají do obrazů světa zakoušeného významným množstvím současníků.

Právě místa, kde se Kershaw pokouší na­­hlédnout do mysli tehdejších Evropanů, známých i neznámých, patří k nejpůsobivějším částem knihy: například když proniká do myšlenkového horizontu drobných rolníků středo­-východní Evropy, kteří si oslnivé konjunktury úžasných dvacátých let – roaring twenties, jak je dodnes označují Američané – sotva povšimli. Pasáže, v nichž Kershaw ukazuje, jak demokratické režimy, které se objevily po roce 1918, ztratily důvěru u běžných občanů a polovina z nich krůček po krůčku do roku 1939 zase zmizela v osidlech autoritářství, jsou argumentačně nejzdařilejší. Ostatně krize meziválečné demokracie je téma, na něž je Kershaw odborníkem z nejpovolanějších.

Tváře historické syntézy

U velkých syntéz, jako je tato, nejsou v první řadě zásadní fakta, s nimiž se čtenář seznámí. Takové knihy jsou vždy psány na základě sekundární literatury, protože provést základní výzkum tak rozsáhlého tématu dalece překračuje síly jednotlivce. Sám Kershaw přiznává, že jediný základní výzkum byl schopen udělat k meziválečnému Německu, jímž se po většinu své kariéry zabýval.

Přitažlivost taková syntézy může získat díky originální interpretaci a perspektivám, jimiž autor obecně známé události a procesy a především jejich vzájemné, často nezjevné souvislosti nahlíží. V tomto smyslu Kershaw v úvodu formuluje čtyři hlavní složky všeobecné krize let 1914–1945, jež předurčují obsah následujících kapitol. Za prvé je to exploze etnicko­-rasového nacionalismu, za druhé zahořklé a zcela protichůdné požadavky na územní revize, za třetí akutní třídní konflikt s konkrétním ohniskem způsobeným bolševickou revolucí v Rusku a za čtvrté vleklá krize kapitalismu.

V kostce svou perspektivu shrnuje na konci třetí kapitoly, nazvané Turbulentní mír: „Ne­­existovala žádná pupeční šňůra, jež by spojovala druhý velký světový válečný konflikt s tím prvním. Věci se mohly vyvinout jinak, nicméně dědictví Velké války učinilo další rozsáhlý válečný konflikt v Evropě pravděpodobnějším. Mezitím si Evropané, domnívající se, že nejhorší je za nimi, začali dělat realistické naděje o budoucím míru a prosperitě.“

Zajímavá je i Kershawova periodizace 20. sto­letí, když za hranici považuje poněkud neobvykle rok 1949. Má to však dobré důvody. Podle jeho názoru zažitý mezník, konec druhé světové války v květnu 1945, není příliš užitečný. Nejde jen o to, že ještě několik měsíců poté pokračovala válka v Tichomoří, podstatnější je nejasnost tehdejší situace. Pozdější bipolární rozštěpení kontinentu v onom okamžiku ještě nebylo nijak osudově dané. O letech 1945–1949 uvažuje Kershaw tak, že byla stále ještě zřetelně určována předchozí válkou. V roce 1949 však již byly karty rozdány způsobem, který bez zásadních změn přetrval další čtyři dekády.

V neposlední řadě je sympatická i struktura knihy. Autor se v principu přidržuje chronologické posloupnosti a nerozbíjí minulost do jednotlivých kapitol podle tradiční čtverylky: politika, ekonomika, společnost, kultura. Je jistě těžší pojmout všechna tato témata zároveň a ukazuje to jeho schopnost být nejen faktograficky přesným znalcem, nýbrž i spisovatelem, který tvoří literární dílo, jakkoli místy upadá do zbytečné rozvláčnosti.

Poučení z občanské války

Nálepkovat v 21. století paušálně kritiky liberální demokracie z konzervativně pravicových pozic jako „nahnědlé“ či rovnou fašistické je neplodné. Dějiny se nikdy neopakují, ani nemohou. To však neznamená, že nemohou nastávat podobné, odborným jazykem řečeno, strukturálně analogické situace. Kershawova syntéza je fascinující zvlášť tehdy, budeme­-li se ji snažit číst i touto optikou. „Triumf fašismu závisel na naprostém zdiskreditování státní autority, slabých politických elit, jež už nedovedly zajistit, že systém bude fungovat v jejich zájmu, roztříštěnosti stranické politiky a volnosti k vybudování hnutí, jež slibovalo radikální alternativu,“ dočteme se v závěru páté kapitoly o velké hospodářské krizi, nazvané příznačně Stahují se mračna.

Strašit dnes návratem fašismu je bezpředmětné. Avšak v kolika evropských zemích jsou dnes dány podobné podmínky, jež autor zmiňuje výše, a kolik příslibů radikálních alternativ rozprostřených od technokraticky ovládaného kapitalismu až po jednoduchý populismus, zdůrazňující kulturní, politickou a v jisté míře i ekonomickou soběstačnost, se dnes nabízí a nejsou voliči přehlíženy? Ani meziválečný fašismus přece nepovstal proti znevážené liberální demokracii a krizí zmítanému globálnímu trhu jako příslib teroristické diktatury, nýbrž jako hnutí slibující obyčejným lidem nový začátek, pořádek a ochranu hodnot, pro něž stojí za to žít. Právě proto, má­-li někdo zájem číst dějiny, aby porozuměl přítomnosti, se může vyplatit projít si Kershawovu cestu Do pekel a zpět.

Autor je historik.