Názorové tanečky ministra zemědělství Miroslava Tomana kolem regulace pesticidů obsahujících glyfosát je možné vnímat jako lakmusový papírek jeho klientelistické politiky, která upřednostňuje zájmy agrochemických velkopodnikatelů. Na zákaz glyfosátu si tedy budeme muset ještě počkat.
Glyfosát, širokospektrý herbicid určený k zabíjení všech druhů rostlin, byl v březnu roku 2015 Mezinárodní agenturou pro výzkum rakoviny (IARC) zařazen mezi pravděpodobné karcinogeny. Následně vypukl v Evropské unii spor, zda prodloužit končící autorizaci pro pesticidy, které jej obsahují. Po mnoha peripetiích včetně skutečnosti, že Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) jej nevyhodnotila jako karcinogen, získal koncem roku 2017 glyfosát autorizaci na dalších pět let. Evropská komise nicméně doporučila členským státům EU zavést určitá omezení pro jeho použití.
Slib ministra Tomana
Spor o glyfosát vzbudil i v Česku zájem médií a veřejnosti o to, jak se u nás používají pesticidy, což v kombinaci s rostoucí nepopularitou obrovských lánů řepky snad poprvé vedlo k určitému politickému tlaku na ministerstvo zemědělství. Šéf resortu Miroslav Toman se vyslovil pro omezení používání glyfosátu na českých polích krátce poté, co padl rozsudek ve sporu o nebezpečnost tohoto herbicidu mezi agrochemickým koncernem Monsanto a Dewayenem Johnsonem. Americký soud přiřkl bývalému školníkovi, trpícímu zvláštním druhem rakoviny, odškodnění ve výši přes dvě stě milionů dolarů.
Ministr Toman v září 2018 přislíbil zákaz plošné aplikace přípravků obsahujících glyfosát a doslova uvedl, že „je bude možné použít pouze cíleně v případech, kdy nelze použít jiný účinný postup. Jde o první z kroků, kterými chceme výrazně snížit používání glyfosátu.“
Na ohlašované další kroky ale stále marně čekáme. Ministr nesplnil ani svůj slib, že bude zakázána plošná aplikace. Už v listopadu 2018 se ukázalo, že omezení se bude týkat jenom takzvané desikace, tedy předsklizňového postřiku zemědělských plodin, které rostliny na poli předčasně zabije a tím umožní snížení vlhkosti úrody. A navíc se omezení týká pouze řepky a obilí, které jsou určeny pro potravinářské použití. Třešinkou na glyfosátovém dortu ministra Tomana je pak jeho doporučení z konce ledna 2019, v němž je uvedeno, že snazší cestou k omezení tohoto herbicidu by byl zákaz jeho používání ve městech nebo na železnici.
Obří vysavač evropských dotací
Ministr Toman svou neochotu regulovat používání glyfosátu zdůvodňuje ekonomickými zájmy českého zemědělství. Zamlčuje však, že tento sektor se chová naprosto perverzně – jako obrovský vysavač, který devastuje své základní zdroje (krajinu, půdu, vodu), aby čerpal desítky miliard z evropských dotací a odváděl je do kapes vyvolené skupiny podnikatelů. Podle údajů Českého statistického úřadu totiž v roce 2017 vykázalo zemědělství jako celek nižší zisk než v předchozích letech – 21,3 miliardy korun –, kdežto objem zemědělských dotací naopak vzrostl na 32,5 miliardy. Bez dotací by tedy šlo o prodělek zhruba ve výši deseti miliard.
Nedávná analýza Nejvyššího kontrolního úřadu přitom konstatuje, že drtivá většina dotací nejde malým ani středním podnikům, ale končí u velkých firem. NKÚ také sdělil, že ministerstvo zemědělství v Programu rozvoje venkova v rámci opatření nazvaného Spolupráce označuje za prioritu posílit výzkum, technologický vývoj a inovace v zemědělství, ale ve skutečnosti byly u prověřovaných projektů výdaje na vědu a výzkum zanedbatelné – představovaly pouhé jedno procento.
Koho chleba jíš, toho píseň zpívej
Politika ministra Tomana ovšem není překvapením pro nikoho, kdo sleduje jeho dráhu a rodinné i politické zázemí. Jeho otec byl po desetiletí členem nejvyšší vrstvy vládnoucí nomenklatury za éry Gustáva Husáka a mimo jiné působil i ve funkci ministra zemědělství a výživy ČSSR. Po roce 1989 se spolu se svými syny stal zemědělským velkopodnikatelem. Podle investigativních novinářů z pořadu Reportéři ČT je nepoškodil ani bankrot rodinné zemědělské firmy. Zatímco věřitelé (z nichž největším byl český stát) museli odepsat na šest set milionů korun, Tomanovi dokázali z firmy vytáhnout lukrativní majetek.
Ministr Toman pak ve stylu otáčivých dveří střídá politické funkce na ministerstvu zemědělství (náměstek ministrů Palase, Zgarby, Mládka, ministr v Rusnokově a Babišově vládě) s angažmá v agrobyznysu (Agrotrade) či s postavením vrcholného manažera zájmových organizaci zemědělských a potravinářských podnikatelů (prezident Agrární komory, prezident Potravinářské komory).
Česká republika patří mezi evropské země nejvíce postižené obřími rozměry zemědělských velkopodniků. Z českých a moravských polí každý rok nenávratně mizí miliony tun úrodné půdy v důsledku větrné a vodní eroze. Průmyslové zemědělství ničí biodiverzitu a v naší krajině dramaticky ubývá polního ptactva. Pedologové varují, že chemické postřiky a nedostatek organické hmoty v půdě poškozují její úrodnost. Český hydrometeorologický ústav každoročně dokumentuje vážný stav týkající se kontaminace podzemních vod v důsledku aplikace agrochemikálií. A v posledních suchých letech se také začíná diskutovat o podílu nezodpovědných zemědělců na vysychání krajiny.
Čekat od Miroslava Tomana ve funkci ministra zemědělství pozitivní změny a ohledy na jiné zájmy než zemědělských velkopodnikatelů by bylo naivní. Během posledních let se české ministerstvo zemědělství ve spolupráci s agrární a potravinářskou lobby soustavně staví proti evropským snahám o efektivnější regulaci nebo udržitelnější model zemědělství, ať už se jednalo o spory týkající se omezení nebezpečných pesticidů (neonikotinoidy, glyfosát etc.) nebo o zavedení stropu pro evropské zemědělské dotace, z nichž hlavně v Česku, na Slovensku a v Británii profituje úzká skupina majitelů velkofarem.
Bez zájmu spotřebitelů o kvalitu potravin a bez probuzení masového zájmu lidí o stav naší krajiny se těžko podaří současnou situaci změnit. Příkladem nám přitom může být sousední Německo, kde společenská debata o roli zemědělství ve společnosti běží už delší dobu a spotřebitelé vytvářejí tlak na vyšší kvalitu potravin a volají i po větší ohleduplnosti vůči životnímu prostředí. Podobné hnutí se v posledním desetiletí probudilo také v tradičně agrární Francii a v několika dalších evropských zemích. Uvidíme, zda se něčeho podobného jednou dočkáme i v České republice.
Autor je lékař a odborný konzultant v oblasti ekologických a zdravotních rizik.