„Ano demokracii, ne revoluci!“ stálo na transparentech demonstrace nového hnutí, takzvaných rudých šátků, které vyšlo na konci ledna do ulic Paříže. Uskupení vzniklo jako reakce na „násilí žlutých vest“, avšak mlčící většinu, za kterou se snaží mluvit, zatím příliš neoslovilo.
Do ulic pařížské metropole se v neděli 27. ledna odhodlalo necelých deset tisíc osob hlásících se k hnutí rudých šátků, což je ve srovnání se žlutými vestami, které demonstrují již třetí měsíc, opravdu málo. A to si rudé šátky rozhodně nemohly stěžovat na malý mediální zájem. Od hnutí, které založilo své bytí na moralizování nad protesty jiných, nakonec dala ruce pryč i vládní většina. Aktivisté rudých šátků se snažili ve svých projevech vyzdvihnout téma násilí, aniž by se přitom pokusili vůbec odpovědět na požadavky, které hnutí žlutých vest do veřejné debaty přineslo. Ačkoli cílí na podobné sociální skupiny, žádný revival demonstrací proti násilí po útoku na Charlie Hebdo se nekonal. Těch pár tisíc lidí, kteří vyšli do ulic, má však pravděpodobně stejnou sociologickou skladbu a obdobné ideologické předpojetí. „Republika proti násilí,“ bylo slyšet na konci ledna v Paříži – tak zní francouzský evergreen demonstrací zastánců statu quo.
Velká národní debata
Neúspěch rudých šátků však neznamená, že v části francouzské společnosti neexistuje poptávka po protilátce k hnutí silničních blokád na periferii a sobotním demonstracím v centru města. Proti je samozřejmě hlavně velká buržoazie, jejíž daňová privilegia si berou demonstranti na paškál. Velkokapitalisté se prý obávají dopadů protestů na ekonomiku čili na pokračující akumulaci jejich bohatství. Městská maloburžoazie – onen pevný bod ustálených pořádků – pro změnu lamentuje, že žluté vesty zničily nejdříve předvánoční nákupy a později slevovou sezónu. Strach z násilí a chaosu spolu s nepochopením důvodů protestů cloumá nemalou částí střední třídy, která by „konečně chtěla žít v normální zemi“. Právě o hegemonii nad střední třídou se hraje především, pokud se nemá mocenský blok zcela rozpadnout.
Nadějí vlády je, že se tento rozsáhlý sociální blok zúčastní právě spuštěné celostátní debaty a získá se svým selským rozumem převahu. Vládou svolaná diskuse má být zřejmě antitezí stovkám spontánních debatních klubů na křižovatkách a kruhových objezdech, jež vznikaly v průběhu zrodu hnutí žlutých vest. Velká národní debata má ukázat trápení Francouzů a najít řešení v méně militantním, ba dokonce neutrálním (či lépe řečeno neutralizujícím) prostředí. Podle vlády se jedná o zcela otevřený, mnohohlasý dialog, byť samotný prezident Emmanuel Macron a jeho ministři vytyčili celou řadu omezení. Absentovat by tak měla témata typu již schválených vládních opatření, a to především daňových úlev nejbohatším, protože vláda nemíní rušit nic z toho, co teprve nedávno zavedla. Obsah byl již předem stanoven na čtyři všeobecné okruhy. Nejproblematičtější bod velké národní debaty však spočívá v tom, že nikdo neví, jak vláda naloží s jejími výsledky a náměty. Bez momentů deliberace jde tak podle levicové opozice pouze o divadlo. Nemůžeme vyloučit ani to, že z národní debaty se stane jeden z těch plebiscitních momentů, jež ve formě referenda využívá francouzská moc zpravidla k utišení protestů. Z neutříděného množství diskusí vydestiluje „hlas republikánského lidu“, který se stane ještě mocnějším obuškem než tonfa v rukou policejních těžkooděnců.
Kdo může demonstrovat?
Po fázi cukru, kterou představuje předvánoční balíček opatření za deset miliard eur, tak přichází chvíle pro bič. Je symptomatické, že společně s národní debatou probíhá i parlamentní diskuse a hlasování o novém zákonu o demonstracích. Přijetím nových pravidel, okopírovaných od opatření proti fotbalovým chuligánům, chce vláda svěřit správním orgánům možnost rozhodovat, kdo se smí či nesmí – pokud je považován úřady za buřičský element – zúčastnit demonstrace. Vzrůst mají i různé pokuty a sankce za správní delikty. Cílem je tuto oblast vzít justici, která má stále staromódní cit pro ústavou garantovaná práva, a předat ji úředníkům s vycepovaným smyslem pro republikánský řád. Jde o to vytvořit jakousi správní kvazijustici, jež by se cítila jako represivní ruka státu. Koneckonců pro chudé může být vysoká pokuta stejně likvidační jako žalář.
Hnutí žlutých vest ale nečelí jen vnějšímu tlaku, nýbrž i vnitřnímu vývoji. Po několika měsících trvání z jeho řad začínají vystupovat různí lídři a vedoucí skupiny. Italský populistický vicepremiér Luigi Di Maio z Hnutí pět hvězd nabídl žlutým vestám koalici v příštích evropských volbách. Nesetkal se sice s pozitivní odezvou, ale někteří aktivisté se s ním domluvili na sestavení spřátelené kandidátky. Vidina možnosti „monetizovat“ úspěch hnutí v počtu křesel ve Štrasburku je zajisté pro některé jedince lákavá. Část žlutých vest tedy evidentně koketuje s institucionalizací. Pro hnutí by to nejspíš ale byl začátek konce. Síla hnutí, ale i jeho omezení spočívá v tom, že nezapadá do běžných kategorií a nemá jiný než „minimální“ program: odchod Macrona. Institucionalizace a integrace do běžného politického života může tyto hlavní rysy oslabit a vést až ke kolapsu hnutí. Zničení skrze integraci je ostatně taktika, která se již mnohokrát při krocení protestních a revolučních hnutí osvědčila.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.