Vrcholný představitel analytického marxismu a guru třídní analýzy Erik Olin Wright nedávno zemřel. Zanechal po sobě návod, jak bojovat s kapitalismem a místo nihilismu budovat reálné utopie.
„Když jsem se dozvěděl diagnózu, kontaktoval jsem (nakladatelství) Verso a vysvětlil jim situaci. Transplantace kostní dřeně dnes trvá několik měsíců – využívá se celá řada cyklů chemoterapie potřebných k přípravě na fázi transplantace – doufal jsem, že mi to poskytne čas rozvrhnout šestou kapitolu. Když jsem dokončil rukopis, navrhl jsem, že první část bude publikována jako krátká kniha bez čekání na další část. Pokud všechno půjde dobře a transplantace bude úspěšná, pak někdy v budoucnu dopíšu i druhou část, když to bude pořád užitečné,“ píše na začátku své poslední a dosud nevydané knihy How to Be an Anticapitalist for the 21st Century (Jak být antikapitalistou pro 21. století) Erik Olin Wright, který na konci letošního ledna akutní myeloidní leukémii ve svých jedenasedmdesáti letech podlehl. Jeho antikapitalistický testament, zveřejněný zatím jen na internetu, místo patetického sentimentu vyzývá k boji za socialistickou utopii budoucnosti. A činí tak na vědeckém základě analytického marxismu.
Jiný svět je možný
Proč vůbec Wright řešil otázku, jak se stát v jednadvacátém století antikapitalistou? Technologické inovace, které nám poskytují korporace lačnící po akumulaci kapitálu přinesly smartphony, autonomní auta, streamování každé sportovní maličkosti kdekoli na světě a v neposlední řadě obrovský nárůst produktivity práce. Kapitalistická ekonomika znamená výrazné prodloužení hranice dožití nebo možnost vlastnit automobil nebo myčku i pro lidi, kterým se o tom před půl stoletím ani nesnilo. To má být kapitalistická dystopie v praxi? Vždyť ruský a čínský pokus o alternativu skončil ekonomickým fiaskem. Jistě, přitakává Wright ironicky, kapitalistická mašinérie roste, technologické inovace přibývají strhujícím tempem a produktivita práce skutečně stoupá díky automatizaci. Jenže blahobyt se netýká všech a výrazně se rozmáhají různé formy odcizení, nerovností, podkopávání demokracie a environmentální devastace. Rezignovat na hledání alternativy s tvrzením, že svět bez imperativu tvorby zisku není možný, považuje Wright za intelektuální lenost, v horším případě za kritický nedostatek politické a sociální imaginace.
„Antikapitalismus není jednoduše morální postoj proti nespravedlnostem – spočívá v budování alternativy,“ tvrdí Wright. A věren analytické poctivosti, tak příznačné pro strukturní marxismus, rozvinul pět základních antikapitalistických strategií, aby jednu po druhé kriticky zhodnotil a domyslel jejich nezamýšlené důsledky. Na jeho kritickém požadavku, aby výsledkem nebylo nic jiného než egalitářská, demokratická a solidární alternativa, ale končí jak marx-leninské revoluční variace, tak i smíšená ekonomika kombinující stát s trhem bez socialistického směřování. Příklady dvacátého století více než výmluvně ukázaly, že namísto sociální emancipace nastupuje jen jiná forma hierarchické organizace moci, ať již v Sovětském svazu nebo v Chile. Sociálnědemokratické krocení trhu zase pohořelo na neschopnosti zabránit koncentraci kapitálu v rukou globální elity. Kapitálu odporující sociální hnutí s důrazem na emancipaci identit nemají sílu nabídnout osvobození z pracovního vykořisťování. A strategie eskapismu zase není řešením na makrosociální úrovni.
Skeptický sociolog ale přesto vidí naději v postupném rozrušování kapitalismu budováním takzvaných reálných utopií. Ekonomické alternativy nevylučují symbiózu s trhem, mohou vznikat DIY, ale i s přispěním státu, a namísto revoluční horlivosti Wright věří v sociálnědemokratickou reformní zdlouhavost. Postupné přibývání takových alternativních světů, které ale nejsou únikem, nýbrž společenskou konkurencí trhu, nakonec podle Wrighta pod sebe vtěsná vládu kapitálu a nahradí ji politickou a sociální mocí lidu.
Od třídní analýzy k beztřídnímu snu
Takzvaný nejnebezpečnější filosof Západu Slavoj Žižek se často dovolává toho, že současná levice snící o radikální změně, musí konečně usednout do školních lavic teoretického bádání a dokázat vysvětlit podstatu a fungování světa, který mermomocí touží změnit. Americký sociolog prošel během svého profesního života zcela opačnou cestou. Vybudoval teorii, v níž kapitalismus představuje zdárné spojení tržního ekonomického systému s třídní společenskou strukturou. Z takové koncepce vychází i teoretická podstata jeho řešení. Stačí se zbavit rozdělení na vlastníky kapitálu a dělníky. V případě kohokoli jiného by takové zvolání působilo jako čirá naivita pubertálního radikála s Che Guevarovou podobiznou na tričku, ovšem Wright si něco takového může dovolit úplně bez zábran.
Za vším, co tvrdí, totiž nalézáme propracované třídní analýzy. Od sedmdesátých let se snažil rozvinout a překonat zatuchlé Marxovy koncepce. Už ve své disertační práci se vypořádal s primárním neduhem v podobě existence střední třídy. Marxova vize o jejím zániku se do Wrightových časů zrovna dvakrát nenaplnila, protože namísto nevyhnutelné proletarizace se naopak střední vrstva stala společenským a ekonomickým základem. Jenže spolu s tím vznikly takové pozice, které nelze zařadit do žádné ze sociálních tříd. Proto Wright neváhá mezi buržoazii, maloburžoazii a dělnickou třídu vsunout speciální kategorii kontradiktorních pozic. Reagoval tím na zásadní proměnu vztahu kapitálu a práce v druhé polovině dvacátého století, kdy moc nad výrobními prostředky již není automaticky spojena s mocí nad pracovní silou. Mezi tradiční antagonisty v podobě kapitalistů a proletariátu se tak díky jeho analytickému přičinění vměstnali vrcholní manažeři, drobní podnikatelé se zaměstnanci a částečně autonomní zaměstnanci. Marxistické teorii nejenže zachránil nárok na adekvátnost analytického rastru třídní stratifikace, ale navíc ji podložil empirickými daty. Na statistikách americké společnosti let šedesátých ukázal, že kontradiktorní pozice se týkají dobré poloviny lidí na trhu práce.
V polovině osmdesátých let ale Wright pod náporem kritiky i vlastního zkoumání své třídní mapování z gruntu překopal. Opustil svět kontradiktorních pozic, protože nevyřešil otázku, jak u nich určit, ke které třídě vlastně náleží a vůči které mají antagonistický vztah. Bez toho by ovšem marxisticky pojímané společenské dělení na třídy postrádalo svůj smysl. Aby se zachovala koza vědecké akurátnosti a vlk třídní analýzy se nažral, vytvořil Wright schéma dvanácti tříd. V něm jsou sice všechny odvozeny od vlastnických vztahů, nicméně do toho zasahují i další nerovně distribuované výhody, například moc nad pracovní silou, rozdělení výrobních prostředků, ale i nerovná redistribuce vědění. V momentě, kdy šalamounsky oddělil kapitál od práce a tři třídy vlastníků výrobních prostředků od zaměstnanců, může mezi nimi cizelovat vztahy v rámci pracovních výhod, respektive nevýhod. Umně tím vyřešil marxistickou otázku, jestli může být vykořisťování stále považováno za jádro třídních nerovností. Vždyť manažer se na jedné straně ocitá v roli vykořisťovatele podřízených, ale zároveň zůstává pořád v pozici vykořisťovaného ze strany majitele. Navíc navrhl i způsob, jak přebujelé množství dvanácti tříd snadno slučovat a poskytnout tak badatelům toužícím po empirickém výzkumu užitečný sociologický nástroj.
Akademický utopista
Jak ale souvisí komplexní systém třídního mapování s budováním reálných utopií a přechodem k antikapitalistické alternativě? Odpověď se skrývá ve Wrightově metodě při vylučování jednotlivých strategií z antikapitalistického kola. Není ničím jiným než reklamou na historický materialismus. Dějinná falzifikace a základní antagonismus mezi kapitálem a prací vracejí Wrighta před nutnost nikdy neopouštět společenskou přítomnost pracujících. Proto varuje před fascinací radikálním odstraněním tržního mechanismu, protože dlouhodobý výzkum třídní stratifikace mu předestřel neskutečnou variabilitu pracovních pozic, o něž se Marxovy zjednodušující abstrakce z devatenáctého století zkrátka rozbíjejí na padrť.
Wright se ale nestavěl pouze do role věrozvěsta z klubu „non-bullshit marxism“, v němž se spolu družili analytičtí marxisté, ale svá díla permanentně diskutoval s širokou odbornou obcí a po jejich vydání vždy následovala teoretická tour po světě. Hledání ohlasů na své myšlenky bral zároveň jako určitý druh politické intervence. Věrný svému dílu tak vlastně budoval reálnou utopii i v akademickém světě.
Autor je sociolog.