Jak je ti, Rakousko? Ouzko!

Záplava loňských osmičkových výročí odešla a s ní i kolotoč připomínkových shromáždění, výstav, televizních diskusí a pamětnických vzpomínání. Kromě znovuotevřeného Národního muzea a lip svobody zasazených po celé republice vyšlo i několik nových knih věnujících se především období první republiky. Ta se ocitla v centru pozornosti novinářů a publicistů celkem logicky, neboť oslavila sto let od svého vzniku a osmdesát let od svého konce, a tak si kromě Kosatíkova Masaryka můžeme přečíst třeba nové dějiny prvorepublikové literatury od Petra Šámala, Tomáše Pavlíčka, Vladimíra Barboríka a Pavla Janáčka nebo příběh rozpadu Rakouska­-Uherska a zrodu Česko­slovenska od historika Jana Rychlíka.

Očima všech národů

Je otázka, zda je možné po sto letech doplnit k již známému popisu událostí z podzimu 1918 nějaká nová fakta, která by zásadně změnila pohled odborné i laické veřejnosti na zrod první republiky. Debatám o interpretaci roku 1918 dominují již dlouho známé „kontroverze“ o míře udržitelnosti multietnického státu a malém integračním potenciálu československé identity pro příslušníky národnostních menšin a o geopolitické předurčenosti rozdrobené střední Evropy stát se potravou pro sousední velmoci. V jejich pozadí pak zpravidla zůstávají otázky týkající se například způsobu, jakým byl při zrodu nové republiky nastaven systém udržování sociálního konsensu mezi majetnými a nemajetnými vrstvami obyvatelstva. Kniha Jana Rychlíka 1918: Rozpad Rakouska­-Uherska a vznik Československa si v konfrontaci s velkým množstvím odborných textů, které byly vzniku Československa věnovány, klade ambici zprostředkovat čtenáři pohled na rozpad podunajské monarchie očima všech jejích tehdejších národů, nikoli tedy jen Čechů a Slováků. Pro některé ostatní obyvatele Rakouska­-Uherska, nad nimiž se na konci roku 1918 zhroutila klenba „žaláře národů“, znamenal rozpad mocnářství hořkou pachuť z nesplněných politických nadějí (v případě Rakouska), případně nutnost žít v cizím státě a zvykat si na postavení národnostní menšiny (v případě československých Němců).

Rychlíkova hlavní teze říká, že rozpad monarchie byl nevyhnutelný, neboť požadavky jednotlivých národních politických reprezentací se navzájem vylučovaly a nebylo mezi nimi možné dosáhnout kompromisu, který by přesvědčil všechny zúčastněné, že má ­smysl zůstat pospolu. Velkou pozornost věnuje dějinám konceptu „československého národa“, který se v hlavách českých politiků usídlil v podstatě až ve válečném exilu a mezi těmi domácími si musel podporu budovat teprve postupně, neboť jeho osvojení znamenalo podle Rychlíka zároveň vyslovení požadavku rozpadu celé monarchie. V ní by totiž nebyl koncept autonomie československého národa prosaditelný, jelikož by předpokládal zásadní revizi rakousko­-maďarského dualismu a překreslení hranic mezi oběma částmi monarchie, na což by maďarští politici nikdy nepřistoupili. Obdobně tomu bylo i s národy jihoslovanskými, jejichž požadavky implicitně předpokládaly takové změny v dosavadním soustátí, které se neslučovaly s politikou dominantních Maďarů.

Vylučující se nacionalismy

Z loajality k mnohonárodnostnímu státu tak paradoxně Čechy, Slováky a Jihoslovany vyvedlo přimknutí k myšlence jiných dvou mnohonárodnostních států, v nichž se následně projevily tytéž problémy, na které staré Rakousko zašlo. Pozoruhodné je, že k rozhodujícímu kroku obou politických reprezentací nedošlo v momentě zvýšeného potlačování slovanských národností, jakého jsme byli svědky v první polovině války, ale naopak během krátkého panování císaře Karla, který nastolil v těchto věcech mnohem mírnější kurs než jeho předchůdce. Díky němu ostatně ušli popravě Karel Kramář a Alois Rašín a za jeho vlády zaznívaly v rakouském parlamentu výroky takového velezrádného kalibru, za jaké se v roce 1914 zavíralo do vězení, nebo dokonce posílalo na popraviště.

Autorův výklad nejde dál za pojem národa a nechává další úvahy v tomto směru na čtenáři. Proč podle Rychlíka neřešitelný problém navzájem se vylučujících nacionalismů v Rakousku vůbec vznikl? Jinými slovy, proč nabyla ve střední Evropě během 19. století národní identita takovou podobu, která vylučovala další existenci mnohonárodnostního kolosu? Myšlenky Ernesta Gellnera nebo Benedicta Andersona, kteří se pokusili vysvětlit vznik nacionalismu jako výsledek hospodářského pokroku nebo moderní „tiskové“ společnosti, tak zůstávají za obzorem výkladu, který je orientován faktograficky, a sice především na činy velkých politických osobností. V jeho centru nestojí ani sociální otázky související s rozpadem soustátí. Jako sporné je pak třeba hodnotit Rychlíkovo tvrzení, že jedním z motivů sovětské vlády k přijetí tvrdého brestlitevského míru bylo přesvědčení, že v budoucnosti bude komunistické Rusko tak jako tak stát v čele světové socia­listické federace. Bolševičtí revolucionáři naopak nepočítali s tím, že by zaostalé Rusko mohlo hrát v očekávané socialistické revoluci významnější úlohu než třeba vyspělé průmyslové Německo, k jehož dělnictvu upírali své naděje ještě na počátku dvacátých let a očekávali od něho převzetí pochodně světové revoluce (jak ukazuje historik Kevin McDermott). Daleko pravděpodobnější je tak teze, že pro šéfa ruské diplomacie Lva Trockého nehrály v tuto chvíli ruské národní zájmy žádnou roli (svým odporem k nacionalismu byl ostatně známý až do své smrti).

Rychlíkův přístup je tak cenný zejména v tom, že nereprodukuje oslavný český národní narativ velebící zrod republiky jako pád zpuchřelého absolutismu a nové Československo jako příkladně demokratický stát, který kazili jen nepřizpůsobiví Němci, ale snaží se o pluralitu perspektiv, jež staví nároky jednotlivých národních reprezentací na stejnou úroveň. Rozšíření výkladového pole z českých zemí na celou monarchii pak ve čtenáři vyvolává pocit, že figury českých politiků stály na šachovnici v jiných herních konstelacích, než o jakých jsme navyklí v souvislosti s rokem 1918 přemýšlet.

Autor je historik.