Láska k příběhům

Postavy, které se za všech okolností drží zdravého rozumu, nejsou vždy v příbězích těmi nejvítanějšími společníky. V románu Po mně potopa (After Me Comes the Flood, 2014), prvotině Sarah Perryové, autorky bestselleru Nestvůra z Essexu (2016, česky 2018; recenze v A2 č. 26/2018), se zdá, že protagonista i jeho společníci neustále balancují na tenké hranici mezi všedností a šílenstvím. Starý mládenec John Cole jednoho dusného letního jitra zavře své pusté knihkupectví a bez velkého rozmýšlení vyrazí za bratrem na venkov. Cestou spatří zdechlého holuba, uslyší dětskou písničku s tklivým nápěvem a navzdory tomu, že „moudřejší člověk by asi pochopil, že výlet stihlo prokletí“, cosi ho ponouká, aby opustil své jistoty a svou pragmatičnost.

Špatná znamení

Perryová nadále využívá hned několik literárních motivů, témat a žánrů – hlavní hrdina je kvůli nesnázím s autem nucen zaklepat na dveře prapodivného domu, kde se to hemží špatnými znameními. Pokroucené sluneční hodiny ukazující dvojí čas, uschlé květiny, ďábelsky vyhlížející kočka a k tomu všemu dívka, která protagonistu vítá jménem jako očekáváného hosta a naznačuje, že dům obývají další osoby. „Všechno to působilo tak absurdně a jako z románu, že jsem se rozesmál,“ pomyslí si John, ale smích se střídá s obavami. Tajemná budova s obrázkem přísného puritána a deník, který si John začne psát, evokují gotické romány, střet známého a neznámého vyvolávají vzpomínky na iniciační motivy v Kafkově Zámku, Perryová s gustem cvičí čtenáře v jeho povědomí literární teorie, avšak nikdy nesklouzne k nepůvodnosti. V druhém románu Nestvůra z Essexu se jí podařilo nahlédnout konec devatenáctého století prostřednictvím osudů veskrze moderní ženy, jež opouští manželství i město, aby na venkově holdovala své vědecké vášni, ale našla i nečekaná přátelství. V příběhu Cory Seaborneové však vystupovaly též další postavy, které v duchu kritickorealistického vyprávění dokreslovaly ambivalence tehdejšího společenského pnutí. Debut je o poznání sevřenější, až na výjimky se děj trvající jeden týden odehrává v domě a přilehlé zahradě či přehradě a Perryová se zaměřuje spíše na charakteristiku postav a práci s intertextualitou, než že by se pokoušela o společenský přesah.

Lenošivá existence

V jednotlivých dnech se střídají části psané ich­-formou, tj. z perspektivy protagonisty, a er­-formou. V nich se jednak vyjevují drobné rozpory v tom, co John dělá a píše, ale také se odhalují osobní historie zbylých obyvatel domu – hromotlucké Hester, bývalého pastora Elijaha, seladona Walkera, krásné pianistky Evy, zpola dospělé Clary a jejího bratra Alexe. Počáteční nedůvěra zmizí a John tráví čas s ostatními, jejich dolce far ­niente ale nikdy netrvá dlouho – zasahují do něj rozzuřené ženy se štěkajícími psy, závažná obvinění, poznámky o sdílené minulosti i anonymní dopisy. Lenošivá existence se může každou chvíli proměnit v noční můru podobně, jako se přehrada v zahradě může podle Alexe nenadále protrhnout. V pečlivě vykreslené atmosféře plné senzorických vjemů, barev, vůní a zvuků přírody se mnohdy objeví nevyřčené nebezpečí, přítomnost toho, o čem se nemluví. John je postupně zasvěcován do tajemství ostatních a jako ve správném iniciačním románu rozkrývá pod pohledem druhých i zákoutí vlastní duše. Stává se zároveň svědkem, účastníkem i vyšetřovatelem zvláštních událostí, v pasážích psaných ich­-formou a v deníku si ukládá přijít jim na kloub a zdůrazňuje tajemnou atmosféru, jež ho bezprostředně obklopuje. Ze životem znaveného knihomola je náhle aktivní člověk, kterého druzí potřebují a který nakonec i jednu záhadu rozluští. A ne náhodou je ono tajemství svázáno s literárním dílem. Staroanglická poema z devátého století Wulf a Eadwacer, která je vyprávěna ženou, jež byla zřejmě unesena kýmsi zvaným Eadwacer a trápí se nad ztrátou partnera či dítěte jménem Wulf, je klíčem ke vztahům některých obyvatel domu. Vztahům, které v sobě nesou dílem lásku i majetnickou touhu.

Psát a nechytračit

Tenze, která se po sedm dní střádá, vykypí v závěrečné kapitole, která již od počátku upomíná na biblickou metaforiku a motiv potopy světa. Šestého dne přichází katarze, je odkryto cosi shnilého, přichází toužebně očekáváný déšť, a jak název napovídá, v životě Johna Colea již nic nebude jako dřív. Tak by tomu snad mohlo být v nepříliš originálním románu, nikoli však v textu Sarah ­Perryové. Obě její česky vydané knihy dokládají, že autorka je nejen důkladně obeznámená s literární historií a konvencemi, ale dokáže obojí tvůrčím způsobem přetavit v překvapivý tvar. Čtenář se nakonec cítí trochu jako samotný John Cole – vchází do prostoru, který je mu současně blízký i cizí, setkává se s postavami, jež jsou na první pohled lehce vyšinuté, a cítí, že díky typologii charakterů ví víc než ony samy. Ale nakonec zjistí, že jeho znalost literatury mu porozumění ne zcela usnadňuje – očekává totiž něco, co se stát může, a nemusí.

Sarah Perryová nepíše texty využívající postmoderní postupy samoúčelně, nechytračí a neztrácí ze zřetele význam konkrétního žánru či motivu pro daný román. Díky rozmanitosti přítomných prvků jsou však její romány doširoka otevřené interpretacím a čtenářské zvídavosti. V rozhovoru pro nakladatelství Serpent’s Tail autorka v souvislosti se svým debutem zmiňuje inspiraci bohoslužbami, které hojně navštěvovala v dětství. Tvrdí, že jí utkvělo, jak často se objevovalo slovo láska v různých významech – a to se stalo jedním z motivů románu Po mně potopa. Láska je bezpochyby významná pro samotné postavy, ale jednou z jejích podob je očividně i potěšení, s nímž konstruuje své příběhy i sama Sarah Perryová.