Margarita López Maya, venezuelská socioložka a bývalá Chávezova stoupenkyně, napsala na server lidskoprávní organizace Provea komentář (30. ledna), jímž se obrací k levici a zejména ke „kritickým chavistům“. Tito lidé podle ní mají pomýlenou vizi střetu, který „minimálně před dvěma lety přestal být polarizovaným konfliktem mezi pravicí a levicí, v němž jsou oba póly odpovědné za strádání a masivní porušování lidských práv“. Nyní je viníkem diktátor Maduro, což tato levice nechce chápat. Důvodem je, že její „diagnóza je příliš limitována levicovou ideologií ukotvenou ve 20. století, ve které se antiimperialismus staví před obranu lidských práv“ a v níž představuje „Západ to nejhorší kvůli oné kolonizované mysli a dalším směrům, jež západní myšlení stigmatizují“. Svět je dnes „výrazně komplexnější, než byla bipolarita studené války“. Jistě, je třeba se obávat USA, píše López Maya, ale též „divokých kapitalismů Číny a Ruska, které se dnes vznášejí nad zemí jako supi“. Chtějí se totiž dělit o kořist, kterou jim bez jakékoli kontroly poskytla Madurova vláda. Ale hlavní je domácí dění: nepovedly se čtyři pokusy o dohodu, když vláda jednání využívala jen pro získání času a rozdělení opozice. Chavismus totiž „nevěří v politickou alternaci“. López Maya končí konstatováním, že ti, co hledají třetí cestu mezi Madurem a Guaidóem, mají snahu „zůstat čistými a nedotčenými“, ale nenabízejí žádné východisko, které se prý právě s Guaidóem otevřelo.
Z liberálních pozic pojímá venezuelský problém známý politický analytik Héctor Schamis v madridském listu El País z 3. února. V článku Levice a autoritářství se Schamis vrací k úloze USA v přechodu k demokracii v Chile. V roce 1985 se zde představil americký velvyslanec Harry Barnes slovy, že „defekty demokracie vyléčí více demokracie“. Pinochet mu řekl, že velvyslanci nemají zasahovat do vnitřních záležitostí a že Chile není ničí kolonií. Když 5. října 1988 prohrál Pinochet referendum o svém setrvání ve funkci, což odmítal uznat, přispěchal Barnes se sérií telefonátů, ve kterých zdůraznil, že USA trvají na naplnění výsledků plebiscitu. Na základě toho jeden z členů vojenské vlády bez konzultace s Pinochetem v televizi uznal lidové hlasování, což vedlo ke konci vojenské vlády. Schamis srovnává Pinochetův důraz na suverenitu s postupem Madura, zatímco Barnesem dneška je třeba generální tajemník Organizace amerických států (OAS) Louis Almagro či senátor Marco Rubio. Avšak dnešní levice, z níž Schamis explicitně zmiňuje Chomského, Sanderse, levici Demokratické strany či Corbyna, nemá žádné řešení. Není schopna vysvětlit, proč byla intervence Spojených států proti Pinochetovi v pořádku, ale není v pořádku nyní, když Maduro se chová podobně a provedl už řadu volebních podvodů, píše Schamis. Je-li hlavním důvodem takového postoje fakt, že Maduro se hlásí k levici, jsou výše uvedení „naivové, nebo komplici“. Opravdoví progresisté podle Schamise „nehodnotí, zda lidská práva porušuje levice či pravice“, a odmítají diktatury.
Ve zcela jiném duchu se v komentáři pro týž deník (5. února) vyjádřil politik, který náleží právě do skupiny, jejíž postoje López Maya kritizovala, poslanec za Podemos Pablo Bustinduy. V článku nazvaném Nezodpovědné rozhodnutí kritizuje španělskou socialistickou vládu za uznání Guaidóa prezidentem. Jde o rozhodnutí „nerealizovatelné, nezodpovědné a v rozporu s cíli, které vláda podle vlastních vyjádření ve Venezuele sleduje“. Nerealizovatelné je proto, že Guaidó nekontroluje žádnou část exekutivy, a nemůže tudíž nic garantovat. „Kdyby kdokoli ze 150 tisíc Španělů žijících ve Venezuele nebo některý z velkých podniků (…) měl zítra vážný problém, koho zavolá vláda, aby jej vyřešil?“ ptá se Bustinduy. Uznat samozvaného Guaidóa, který nemůže nic dělat, je z tohoto hlediska vstupem do slepé uličky. Guaidó se může stát skutečným vládcem jenom díky „vojenské vzpouře, ozbrojenému povstání či zahraniční intervenci“. Bude španělská vláda podporovat státní převrat či invazi? „Myslí si někdo, že se ve Venezuele mohou konat svobodné volby a nastolit schůdná vláda, aniž by šlo o výsledek politické dohody mezi oběma stranami, počítající se schválením a podporou mezinárodních organizací?“ zní další otázka. Bustinduy se jasně hlásí k cestě hájené Mexikem a Uruguayí, tedy k jednání. K demokracii a mírovému řešení nemůže vést „uznání nezvoleného prezidenta v radikálně polarizované zemi, v níž existuje reálné riziko občanského a regionálního střetu, spolu s explicitní vojenskou hrozbou z USA“, končí poslanec za Podemos.
K výročí Chávezova nástupu k moci a taktéž jeho pokusu o převrat v roce 1992, publikoval 4. února v listu El Universal komentář jeho letitý politický souputník a účastník onoho puče, Francisco Arias Cárdenas. Nastalá situace je dle bývalého důstojníka „delikátním a obtížným momentem“, v němž zejména vnější hrozby Venezuelce pobuřují. Současně vzpomíná na 4. únor 1992, kdy se vzdával jako účastník nepovedeného puče. Tehdy prý řekl, že „budou jiné způsoby boje (…) o získání vůle našeho lidu“. V současné chvíli je prý těžké Madurovi radit, jakou cestou se má vydat, a je třeba doufat, že ho „na následující cestě osvítí Bůh“. Nutné ale bude vyjednávat, a to s důstojností a respektem. To je Madurova historická odpovědnost, protože „určitě nastanou nové příležitosti pro to, aby v naší zemi zářil mír, spravedlnost a důstojnost našeho lidu“. Navrhuje zkušený Arias Madurovi kapitulaci, ke které v roce 1992 přikročil Chávez? A poté čekání na jinou příležitost?