Revoluce s flitry

Bratislavský Temporary Parapet je jedním z nových míst pro současné nezávislé slovenské umění. Galerie vznikla před necelými dvěma lety z iniciativy umělkyně Alexandry Barth, která zde pomocí specifického využití prostoru vytvořila alternativu k běžným galerijním přístupům, jež uvádějí etablované umělkyně a umělce. Přibližně ve stejné době a z podobné nespokojenosti s ustálenými institucionálními strukturami se zformovala galerie na opačném konci republiky s názvem VUNU, která sleduje současnou domácí (tedy především výtvarnou) scénu v Košicích a prezentuje mladé slovenské umělce a umělkyně. Vysoký sociální kapitál a potenciál a zároveň nejistota a silná nechuť podřídit se normativnímu, genderově podmíněnému a prokapitalistickému přístupu k umění rezonují zdejší komunitou čím dál více.

Vystavující v Temporary Parapet jsou často rovněž čerstvými absolventy uměleckých škol, mimo jiné i Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě. Obě zmíněné galerie spojuje neformálnost, bezprostřední komunikace specifických názorů i to, že se obejdou bez různých třpytivých pozlátek. Ideje a představy o světě a životě „nejlepší generace“, která se měla mít lépe než ta předchozí, jsou obsaženy i v samotném prostorovém rozvržení – galerie připomíná byt nebo ateliér, čímž se z ní stává metafora časté situace vystavujících umělců i návštěvníků. Díky své poloze v blízkosti hlavního železničního nádraží funguje také jako kritický komentář k lidské každodennosti: kolem proudí davy lidí, ale málokdo vstoupí dovnitř.

Úmorná dřina

To všechno manifestuje a propojuje současná výstava Revolution Must Be Beautiful. Vernisáž se musela obejít bez přítomnosti umělkyně, protože Kata Mach před necelými dvěma měsíci zemřela. Působení výstavy v takovém případě lze jen těžko oddělit od kontextu autorčina náhlého odchodu. Způsob, jakým Mach vytrvale umění politizovala, bude na scéně, kde převažuje romantizující pohled a postinternetová tvorba, silně chybět. Tvorba Katy Mach totiž byla především kritickou uměleckou praxí, v níž se tematizovala citlivost, intimita prožitku a zkoumaly se struktury moci vykonávané na jednotlivcích.

Aktuální výstava reflektuje právě tu nejviditelnější a zároveň nejosobnější část možností participace na demokratickém chodu našich politik. Konkrétně se tu jedná o přítomnost black blocu na protestech a typického černého oblečení. Černé šátky, bundy, ruksaky nebo brýle pomáhají jednotlivce skrývat v davu, maskují jejich identitu a chrání je při následné identifikaci. Mezi anarchisty jsou pak často projevem vzájemné pospolitosti v rámci sdílené subkultury.

Hned při vstupu do výstavy se tak návštěvníci doslova střetnou se sérií výtisků původně flitrovaných obrazů. Černé okrouhlé flitry přišité na plátně na jedné straně obkreslují těla rozeznatelných protestujících a umožňují nám pozorovat je z odstupu. Současně ale fungují imerzivně. Prostoru pak dominuje velkoformátové plátno, které je celé pokryté černými flitry a jeho jedinými prázdnými místy jsou ony nezakryté části těla, jež však žádnou identifikaci v rámci black blocu stejně neumožňují. Takto zobrazená masa sama o sobě nevypovídá o křehkosti nebo intimitě, ale spíše o trpělivosti a „běhu na dlouhou trať“, neboť za všitými flitry tušíme především úmornou dřinu.

Ornament systému

Masa černých flitrů pohlcuje tím více, čím jsou vykreslené postavy méně rozeznatelné. Dostáváme se jejich prostřednictvím do středu black blocu, a zároveň mimo něj. Ze způsobu použití flitrů je ale už na první pohled znát úsilí, které bylo do díla vloženo, a stěží se tak lze ubránit před paralelou mezi vydáváním energie během procesu tvorby a při odporu jakožto politické aktivitě. Stojí obojí za vynaloženou námahu? A jak dlouho se něco takového dá vydržet? Kata Mach si tu však nepohrává jen s jednoduchou poučkou „Kdo je anarchista, nosí černou“ a s médii převrácenou tezí „Kdo je v černém, je anarchista“. Abstrahováním černých prvků se celá situace posouvá o krok dál a směruje nás k vnímání objektů samotných, bez jejich nositelů. Oproti jiným autorčiným dílům se tentokrát nepohybujeme mezi osobní a veřejnou vrstvou chápání světa a nejsme tu ani svědky intimního způsobu polemiky se světem a sebou samými. Naopak, výstava zkrátka velmi dobře narušuje pohled na význam hlavního symbolu black blocu – tedy černé barvy – a jeho radikální potenciál jako na něco, co je bezprostředně provázáno s jeho nositeli, tedy protestujícími. Dokládá to nejlépe tím, že obojí odděluje a vyprazdňuje. Vzniklá plátna tak plní funkci odosobněných odlesků a jakési postshow. Slovy samotné umělkyně: „Pochody black blocu jsou fenoménem ultimátního protestu a soudržnosti participantů, avšak jejich strategie už byly kooptovány svrchovanou ideologií neoliberálního kapitalismu. Protest a revoluce se dnes staly spektáklem, mediální show, která konformuje masy; staly se jakýmsi ornamentem systému.“

Práce představené v Temporary Parapet nejsou příliš konzistentní s perfomancemi, v nichž se Kata Mach zaměřovala na zkoumání vlastní tělesností a jejích hranic, nicméně politické naladění její tvorby se nemění. Ani zde ostatně neopouští požadavek na emancipaci, tělesnost, performativitu nebo intenzitu tématu, ale zároveň nechce divákovi zaclánět přemírou intelektualizace. Ve výsledku tedy platí, že jsme tu svědky kritiky odcizení, medializace a prodeje symboliky, estetiky a nakonec i autenticity něčeho, co kdysi patřilo aktérům black blocu, tedy způsobu protestu, který se nebál ušpinit si ruce.