Téma věnované režisérovi a hudebnímu skladateli Johnu Carpenterovi otevíráme zamyšlením, proč a jak jsou filmy tohoto tvůrce dodnes živé. Carpenterova hororová filmografie dodnes straší v popkulturní imaginaci především díky radikalitě některých svých prvků.
Seriál Stranger Things (od roku 2016), který odkazuje k osmdesátkové popkultuře, shrnul celou kinematografii této dekády v podstatě do tří jmen: Steven Spielberg, Stephen King a John Carpenter. Třetí z nich působí asi nejpřekvapivěji. Spielberg byl nepochybně jedním z nejvlivnějších hollywoodských producentů a také režisérů osmdesátých let a King také výrazně spoluurčoval podobu tehdejšího filmového i literárního hororu svými často zfilmovávanými románovými bestsellery. Carpenter naproti tomu patřil do rodiny výrazných hororových tvůrců jako George A. Romero, Wes Craven nebo Tobe Hooper, lavírujících mezi menšími a většími filmovými studii a natáčejících střídavě více a méně úspěšné žánrovky. Na rozdíl od nich se mu ale podařilo vytvořit filmografii, která se v současné době nečekaně zhodnocuje: Slavoj Žižek pěje ódy na komplexnost ztvárnění ideologií v jeho invazní sci-fi Jsou mezi námi (They Live, 1988), teen slasher Halloween (1978) se loni dočkal komerčně i kriticky úspěšného pokračování a hudební žánr synthwave se hrdě hlásí k soundtrackům z jeho filmů. Carpenter paradoxně možná nikdy nebyl tak aktuální jako dnes, téměř deset let poté, co natočil svůj poslední snímek, nepovedený duchařský horor The Ward (2010).
Temná režisérská hvězda
Pokud bychom chtěli Carpentera prohlásit za autorského filmaře, asi bychom těžko obstáli. Je to nepochybně řemeslně schopný režisér, který dokáže působivě navodit hororovou atmosféru, totéž se ale dá napsat o méně opěvovaných mistrech osmdesátkového hororu. Jeho filmy nemají příliš společných témat ani v nich nelze rozeznat žádný osobitý rukopis, naopak rozkračují se do mnoha žánrů, od parodie na space opery Temná Hvězda (Dark Star, 1974) po životopis Elvise Presleyho Elvis (1978). Carpenter také nikdy neprorazil mezi velké hollywoodské tvůrce. V sedmdesátých letech pracoval na nízkorozpočtových filmech pro malé nezávislé firmy nebo pro televizi. V následujících dekádách pak rozpočty jeho snímků málokdy překročily hranici dvaceti milionů dolarů. Některé z nich, jako Útěk z New Yorku (Escape from New York, 1981) nebo kingovská adaptace Christine (1983), byly ve své kategorii relativně komerčně úspěšné, ale o žádném se nedá napsat, že by to byl vyložený divácký hit. To platí i pro raný teen slasher Halloween(1978), který bývá někdy označován za průlomové dílo svého žánru. Jednalo se ale o takzvaný sleeper hit, který získával tržby z návštěvnosti velmi pomalu a úspěšný byl jen vzhledem ke svému velmi nízkému rozpočtu a tomu, že neměl velkého kinodistributora. Velkou část režisérových filmů tvoří naopak relativní propadáky, a to včetně dnešních klasik Věc (The Thing, 1982), Velké nesnáze v Malé Číně (The Big Trouble in Little China, 1986) nebo Jsou mezi námi.
O mnoha Carpenterových dílech se nicméně dnes dočteme, že si získala kultovní status. To reálně podle všeho znamená, že jejich věhlas se budoval pomalu a skrze média jako VHS či televize, než že by okamžitě zapůsobila při prvním uvedení v amerických kinech. Carpenterovy snímky zároveň evidentně uvízly svým divákům v paměti, takže se k nim řada z nich zpětně hlásí. Carpenter je opravdu skvělým tvůrcem silných diváckých vzpomínek. V jeho filmech totiž často vítězí výrazné, neobvyklé části nad celkem. Četné prvky jeho filmů jsou ve své kategorii až nečekaně radikální a extrémní. Jsou to žánrovky, které ale čas od času dovedou své koncepty do poloh obracejících divácká očekávání naruby. Řada jeho děl nemá příliš soudržný děj a sázejí spíš na sled silných výjevů než na celkovou strukturu.
Pop bez východiska
V určité době byl Carpenter známý jako vypravěč špatných konců. Z pesimistických závěrů svých filmů si režisér postupně udělal skoro až trademark, který vyvrcholil geniální nihilistickou pointou (dodnes nepříliš doceněného) sci-fi Útěk z L.A. (Escape from L.A., 1996). Některé jeho snímky jsou zase až provokativně společenskokritické. Žádný z nich ale ve skutečnosti není nijak zvlášť sofistikovaný a vynikají spíš důrazností svých postojů než promyšleností. Ve Jsou mezi námi i v diptychu o Snakeu Plisskenovi Carpenter vždycky staví westernovou postavu osamělého bojovníka nebo desperáda proti extrémně prohnilému společenskému systému a nakonec hrdinu nechává zcela zničit společenský řád v samotných jeho základech bez ohledu na okamžité drastické následky: ve Jsou mezi námi najednou odhalí identitu mimozemšťanů skrytě kontrolujících náš svět, ve zmíněném finále Útěku z L.A. nechá hlavní postavu dokonce zlikvidovat veškerou lidskou technologii. Carpenter přitom v osmdesátých letech nebyl ani zdaleka jediný žánrový filmař, který rozpracovával hodně temné dystopické scénáře. Osmdesátková kinematografie nebyla tak naivně optimistická, jak ji dnes líčí nostalgické projekty typu Stranger Things. Například první Cameronův Terminátor (The Terminator, 1984) zobrazuje budoucnost lidstva daleko bezvýchodněji než jeho pokračování z počátku devadesátých let, sci-fi jako Blade Runner (1982) nebo Brazil (1985) jsou čistě antiutopické a zhoubnou moc masových médií v čele s televizí ukazuje nejen film Jsou mezi námi, ale třeba také akční sci-fi Běžící muž (The Running Man, 1987), který mimochodem končí velmi podobně, totiž hrstkou hrdinů páchajících ozbrojený útok na televizní stanici. Carpenter je ale často ochotný zajít dál než konkurence, dovést myšlenku do odvážnějších, kontroverznějších důsledků.
Některé radikální posuny v jeho filmech jsou mnohem subtilnější. Skvělým příkladem je zmiňovaný Halloween. Většina nejstarších filmových slasherů, jako průkopnické Černé Vánoce (Black Christmas, 1974), nebo díla vznikající bezprostředně po Halloweenu, jako Němý výkřik (Silent Scream, 1979), Pátek třináctého (Friday the 13th, 1980) či Maturiťák (Prom Night, 1980), vlastně nebyly horory, ale snímky kombinující hédonistické teenagerské filmy typu Horečky sobotní noci (Saturday Night Fever, 1977) nebo Zvěřince (Animal House, 1978) se zápletkou o tajuplném vrahovi, který postupně zabíjí hlavní hrdiny. Pachatelem byla většinou zhrzená, psychicky vyšinutá postava, která ale měla jasnou psychologickou motivaci. Michael Myers v Carpenterově podání je naopak neosobní monstrum, které je důsledně odpsychologizované. Psychiatr Loomis o něm mluví jako o čistém zlu, hrdinka Laurie ho přirovnává k halloweenskému strašákovi. Myers je díky tomu výrazně výhrůžnější, démoničtější figura, která v prostředí teenagerských slastí působí o to děsivěji.
Šílenství fragmentů
Není jisté, zda všechna tato vychýlení vymýšlel sám Carpenter. Například Halloween je v první řadě projekt iniciovaný producentem Irwinem Yablansem. Zdaleka ne ke všem svým filmům také psal scénáře. Znovu se tím ale potvrzuje, že Carpenter není autorský filmař, ale značka, která vytváří určité asociace. V tomto a následujících článcích, které se režiséra snaží sledovat současnýma očima, tak samozřejmě některá díla vystoupí jako podstatnější než jiná, a to bez ohledu na to, jak uznávaná nebo úspěšná byla v době svého vzniku. Mírně zapadá například jeden z Carpenterových největších hitů, pokud jde o poměr rozpočtu a tržeb, tedy horor Mlha (The Fog, 1980), nebo oceňované melodrama Starman (1984), které Jeffu Bridgesovi dokonce vyneslo nominaci na Oscara.
Jestliže je Carpenter tvůrcem filmů s výraznými scénami, pak není divu, že je dnes připomínán prostřednictvím různých fragmentů než na základě celých snímků. Proslulé jsou jeho soundtracky, dnešní osmdesátkové nostalgické filmy citují konkrétní scény z jeho děl a jeho ideologičtí komentátoři typu Slavoje Žižeka s jeho snímky také zacházejí poměrně svéhlavě. Možná právě proto se ale Carpenter tak hodí do současné doby, jejíž kultura je silně fragmentarizovaná a více soustředěná na výrazné excentrické detaily než na komplexní celky. Jako filosoficky ladění interpreti se můžeme dohadovat, zda dnešek stále ještě charakterizuje spíš paranoidně totalitární dílo Jsou mezi námi, nebo Carpenterův nejroztříštěnější počin, postmoderní horor Šílenství (In the Mouth of Madness, 1994), v němž romány věhlasného hororového spisovatele Suttera Canea (jehož osobnost v sobě kombinuje dva významné literáty dvacátého století, H. P. Lovecrafta a Stephena Kinga) způsobují rozklížení samotné matérie našeho vnímání skutečnosti.
Carpenter sám na vynášení střepů svých stařičkých filmů na světlo vydatně participuje. V tomto desetiletí nastartoval společně se svým synem Codym úspěšnou hudební kariéru vycházející z vlastních soundtracků. Vrcholem aktualizace a recyklace je jejich společný soundtrack k nové verzi Halloweenu, u něhož se zdá, jako by čtyřicet let stará minulost nikdy nezněla současněji.