Velké nesnáze v Hollywoodu

Režisér, scenárista, producent a hudební skladatel John Carpenter spojil značnou část své filmařské kariéry s Kurtem Russellem, přesto o něm nikdy nemluvil jako o svém dvorním herci. Carpenter pro představitele svých protagonistů, ale i filmového alter ega vždy používal titul spolupracovníka a přítele, se kterým ho pojila silná averze vůči hollywoodskému systému. Jejich snímky se ve své době mnohdy nesetkaly s velkým diváckým ani kritickým ohlasem, byť téměř okamžitě získaly kultovní status. Přesto jim filmy z osmdesátých let, zejména pak Útěk z New Yorku (Escape from New York, 1981) a Velké nesnáze v Malé Číně (Big Trouble in Little China, 1986), přinesly prestiž – a vybřednutí z rolí, do nichž si je Hollywood zafixoval na základě jejich prvního průlomu.

Kolektivní svoboda

V americké kinematografii lze narazit na několik výrazných herecko­-režisérských dvojic, jejichž tvorba jednak vystupuje ze samostatných filmografií a zároveň utváří určující filmy pro další směřování žánru: westerny Johna Forda s Johnem Waynem, komedie Billyho Wildera s Jackem Lemmonem nebo kriminální filmy Martina Scorseseho s Robertem DeNirem. V případě Johna Carpentera a Kurta Russella ovšem nelze jejich snímky s jistotou zařadit do jednotného žánru, podobně jako nelze Russella jednoduše ztotožnit se Snakem Plisskenem nebo R. J. MacReadym, když se hned za nimi řítí Jack ‚Mullet‘ Burton v oprýskaném tiráku. Široký žánrový rozsah mezi sci­-fi, fantasy, hororem, akčním filmem a komedií totiž Carpenter považuje za jeden ze základů tvůrčí svobody, přestože je dodnes titulován primárně jako „mistr hrůzy“. Zároveň žánr používá jako narativní zkratku: postava začíná in medias res a její pozadí přirozeně vyplývá z žánrových konvencí. Právě režisérovo pojetí filmové tvorby a specifický způsob práce uvnitř štábu pomohl Russel­lovi rozvinout hvězdný obraz mnohem dál, než byla jeho reputace disneyovské tvářičky. Carpenter na oplátku získal podle svých slov intuitivního herce, kterého nemusí příliš režijně vést a zvládne zahrát téměř cokoli.

Už od počátku své profesionální filmařské kariéry si Carpenter vytvářel vlastní síť spolupracovníků, zastával několik tvůrčích pozic a do jisté míry působil jako nezávislý tvůrce. Jeho motivací bylo mít pokud možno úplnou kontrolu nad svými filmy, čehož dosahoval skrze zmíněný stálý štáb, kumulování pozic a především nízký rozpočet, aby se studia příliš neobávala o svou investici a ponechala mu volnost. Tvůrčí svobodu nevztahoval režisér jen na sebe, neměl potřebu detailně dohlížet na každou složku filmu a spoléhal na své kolegy a jejich schopnosti.

Útěk od Disneyho

Carpenter se s Russellem poprvé setkal při natáčení televizního filmu Elvis (1979), ke kterému se nezvykle připojil až v pozdější fázi příprav. Projekt totiž začal vznikat jen několik měsíců po zpěvákově smrti a většina oslovených režisérů nechtěla riskovat srážku s truchlícím publikem. Russell byl tou dobou již obsazen, což pro sedmadvacetiletého herce znamenalo debut v dospělé roli – předešlá smlouva u Disneyho ho totiž na dlouho od­soudila k hraní mladistvých. Na druhou stranu právě Russellova klasická průprava Carpenterovi vyhovovala, protože nemusel sáho­­­dlouze vysvětlovat, kde a kdy pro který objektiv hrát. Russell nakonec pojal postavu Elvise primárně skrze držení těla, čímž se stal uvěřitelný jako klackovitý středoškolák s ne­­ustále vytaženým hřebenem, nejistý a zároveň manicky roztančený zpěvák a nakonec i jako někdejší hvězda zlomená v křesle a toužící po comebacku. Carpenter se jakožto Elvisův fanoušek režijně uskromnil a v rozvláčném tempu zbudoval obraz legendy bez větších kontroverzí. Snímek ve své době suploval poslední rozloučení s Králem, a to především díky několika koncertním scénám a protagonistově živelnosti, která značně kontrastovala s atmosférou reálných posledních Elvisových koncertů.

Úspěch Elvise nepřinesl ani jednomu výrazný kariérní posun. Carpenter se vrátil k hororovému žánru snímkem Mlha (The Fog, 1980). Začal si uvědomovat svou pozici hororového tvůrce, ale odmítl v ní ustrnout, a tak začal pracovat na scénáři dystopického akčního filmu s westernovými prvky, který byl později pojmenován Útěk z New Yorku. Do hlavní role byl zvažován Charles Bronson, Carpenter si ale vzpomněl na Russellovo přání zahrát si po nekonečné řadě klaďasů nějakého cynického zmetka. Chvíli trvalo, než studio svolilo k obsazení disneyovského herce, po uvedení do kin už ale producenti o jeho potenciálu nepochybovali. Na počátku osmdesátých let platil Snake Plissken za akční ikonu a jeho plakáty visely na pokojové zdi hned vedle Šíleného Maxe a Ramba. Mimo herecké ztvárnění stoického antihrdiny, jenž se dá ovládat jen skrze výhrůžku smrtí, přispěl Russell také ke scénáři a celkovému vzezření postavy – od kostýmu z vlastního šatníku až po pásku přes oko. Teprve Útěkem z New Yorku se naplno zařadil do carpenterovského světa a své působení v něm cyklicky uzavřel pokračováním a částečným remakem Útěk z L.A. (Escape from L.A., 1996), kde už je v titulcích uveden i jako spoluscenárista a producent.

Modrý límeček a rtěnka

Carpenterovou filmografií se táhnou dva výrazné prvky: silná nedůvěra k autoritám či establishmentu obecně a protagonisté stojící mimo zákon i běžné morální hodnoty. Režisérovy snímky často představují natolik zkorumpované prostředí, že se jako jediné funkční řešení ukazuje sestup k atavistickému řádu, přičemž závěr díla civilizovaný pořádek uspokojivě zpět nenastolí. Russellova přítomnost v Carpenterově tvorbě zdůraznila opakující se vzorec i skutečnost, že se postavy podobají svému tvůrci. Plissken v obou filmech zosobňuje zcela nezávislého agenta s podvratným smyslem pro humor, který se necítí vázán ani možnou záchranou nevinných obětí. Nebojuje za nic konkrétního kromě vlastního přežití, v daném světě navíc žádná schůdná alternativa neexistuje – na jedné straně vládnoucí fašis­­tická teokracie, na druhé autoritářští vůdci chaosu. Podobný nihilismus vykazuje i charakterově propracovanější MacReady z paranoidního sci­-fi hororu Věc (The Thing, 1982). Russell zde ztvárnil řadového zaměstnance výzkumné stanice, kterého do pozice velitele dostal jeho izolacionismus a misantropie. MacReady měl v původní povídce hodnost zastupujícího velitele, ale Carpenter z něho udělal pilota vrtulníku, čímž znovu potvrdil své sympatie k modrým límečkům, k nimž řadí i sám sebe. Ostatně už v Elvisovi zdůrazňoval zpěvákovy skromné poměry, ale jeho stěžejní lidový hrdina se měl teprve objevit. A znovu v podobě Kurta Russella.

V polovině osmdesátých let se Carpenter stále sbíral po neúspěchu Věci, což byl první film, který výrazně překročil rozpočet a v kinech pak zapadl. Důvěru studií získal zpět až po uvedení romantického sci­-fi Starman (1984), a mohl tak začít připravovat svou brikoláž z tradic hongkongských fantasy snímků, amerického akčního filmu a komedie. Velkorozpočtový snímek Velké nesnáze v Malé Číně představoval pro režiséra i herce značný risk, mimo jiné pro svůj subverzivní děj, jímž se hlavní hrdina v Russellově podání žene bez znalosti souvislostí a často bez jakékoli zásluhy v soubojích, přičemž své nejhrdinštější momenty zažívá zmalovaný rtěnkou. Přes dobré zkušební projekce však film v kinech propadl. Carpenter s Russellem neúspěch jednomyslně přičítají špatné propagaci 20th Century Fox. Několik svých následujících filmů pak režisér natočil nezávisle na studiích a do Hollywoodu se vrátil až v devadesátých letech. Velké nesnáze se nikdy nedočkaly zpětného kritického uznání, jakého se dostalo Věci, a mnozí Carpenterovi fanoušci film považují za anomálii. Russellovi ovšem křupansky neškodná postava Jacka Burtona pomohla vybřednout ze série propadáků a odklonila jeho kariéru od drsných zjevů se zaťatou čelistí k odlehčeným rolím. Charakter packalského řidiče náklaďáku se přímo promítl do komedie Přes palubu (Overboard, 1987) a některé další postavy, například ve snímcích Tango & Cash (1989) nebo Kapitán Ron (Captain Ron, 1992), vystavěl herec na někdejší kariéře akčního hrdiny.

K filmovému shledání známé tvůrčí dvojice došlo až při Útěku z L.A. a ani sebereflexivní přepracování prvního společného hitu nevedlo k jejich hollywoodskému vykoupení – oba se pak rozešli k vlastním menším projektům. Poslední dvě dekády se Carpenter věnuje hlavně skládání filmové hudby a produkování remaků svých děl, protože již fyzicky nezvládá točit ve svém obvyklém nasazení. Russell naproti tomu zažívá v poslední době comeback své osmdesátkové reputace ve filmech Quentina Tarantina Auto zabiják (Death Proof, 2007) a Osm hrozných (The Hateful Eight, 2015) a překvapivém hitu Kosti a skalp (Bone Tomahawk, 2015). Ve stejném tvůrčím složení se už Carpenter s Russellem pravděpodobně nikdy nesejdou, jejich spolupráce z osmdesátých let ovšem zanechala výrazný otisk v jejich samostatné tvorbě i v současném žánrovém filmu.

Autorka je filmová publicistka.