Všichni obžalovaní jsou krásní, píše kdesi kolega Kafka, původním povoláním právník.
Škoda, že nebyl kat, řezník nebo exekutor. A ještě větší škoda, že se nedožil osvobození Kliniky od nikým nezvolených a bůhvíkým placených aktivistů. Při pohledu na to, co po těch špindírách v ruině kdysi prosperujícího odkladiště použitých stříkaček zbylo, by svůj pseudohumanismus ještě rád přehodnotil.
Protože intelektuálové se předně vyznačují sníženou chápavostí očividného, zajisté by pražskému literátu pomohlo napínavé svědectví velitele zásahu pana Lumíra Němce (původním povoláním policajta, vojáka a bezpečnostního poradce). Osvobozování Kliniky od sluníčkářů totiž byla operace jako každá jiná: předem připravená taktika, tým pečlivě vybraných lidí a přestrojení agenti pracující v týlu nepřítele, tedy přímo uvnitř squatu. „Využil jsem toho, co dělám celý život – zvolil jsem si místo, čas a způsob akce. Měl jsem na své straně překvapení,“ vylíčil veterán z Kosova, Afghánistánu a Iráku své nejnovější dobrodružství pro časopis Týden.
Každý poctivě smýšlející občan si mohl jednak oddechnout, že tentokrát vymahači nepucují svá bagančata o koberec u něj doma, jednak se zdravě pohoršit nad obrázky zdemolovaného bojiště. Podívej, mámo, jakej tam maj ty neomarxisti svinčík.
Účet na několik set tisíc, který exekutor vystavil jedné z údajných aktivistek, je logickým vyústěním týdenní operace, již doprovázelo zdlouhavé vyjednávání, zcizení stolečku a předvádění pindíků (pečlivě vybraných, ovšem již bez přestrojení) aktivistkám bivakujícím na střeše. Když jdou exekutoři k nám, tak kolem toho taková paráda nebejvá, viď, táto. Na co jsou nám bezplatné lekce romštiny, když nemáme na splátky? Leda pro zlost.
Není divu, že vykonavatele spravedlnosti zavalila vlna solidarity a vděku. Národ stojí za svými exekutory jako jeden slušný muž: máničky, chuligáni a lektoři exotických jazyků u nás neprojdou. U Kábulu se bojuje za Prahu – a na Žižkově se vybojovaly Průhonice, Ženeva a možná i kus Hradčan. Bez melounků od exekuční mafie se neobejde žádný vážný prezidentský kandidát. A bez melounků vydřených z lidské beznaděje se neobejde žádný „politický projekt“ zítřka.
Až budu ministr vnitra, na kouřících rozvalinách exekutorských úřadů bude třeba vystavět mocný sarkofág. Ten černobylský bude vedle něj vypadat jako betonová čepička. Jeho opevnění bude tak pevné, že jím neproniknou ani teroristé z Afghánistánu vyzbrojení českým právem. Pieta z něj vyzařující bude tak byrokraticky neotřesitelná, že ji nezesměšní ani kopec ohořelých plyšáčků. A jeho trvale žhnoucím jádrem budou novodobé smolné knihy: spojené archivy exekutorských úřadů.
Říkejme této instituci-sarkofágu provizorně Ústav pro studium svobody a demokracie – pokud tedy nebude mezitím český exekuční řád zapsán na seznam kulturního dědictví UNESCO. Do té doby mám jedinou radu, kamarádi a kamarádky, vážení spoluobčané: Mazejte umýt nádobí a pro jistotu si i trochu vymalujte. Kdyby ráno přišel exekutor, ať nemáte před celým národem ostudu.