Tvůrce, jenž se proslavil režií kultovních hororových a akčních snímků, je ve svých jednasedmdesáti letech spíše hudebníkem než režisérem. Soundtracky k jeho filmům si mezi sběrateli získaly kultovní status. Jeho hudební tvorba je také jednou z inspirací současného revivalu analogových syntezátorů.
„Nejsem šílený, slyšíte mě?“ křičí v úvodu filmu Šílenství (In the Mouth of Madness, 1994) hlavní hrdina ve svěrací kazajce. Hospitalizovaný vyšetřovatel šel po stopě úspěšného hororového spisovatele Suttera Canea, který nedodal nakladatelství poslední kapitolu své knihy a zničehonic zmizel. Zatímco se nedobrovolný pacient svíjí v cele, zřízenec ve velíně stiskne tlačítko a z reproduktorů se ozve konejšivá syntezátorová hudba. „Né, zase ty carpenterovské smyčky!“ zaúpí vyšetřovatel a bezmocně se sesouvá k zemi. Hudba – jakkoli oddechová – totiž ve filmech Johna Carpentera nemá uklidňovat. Vytváří napětí, buduje mysterium a posouvá posluchače blíž k propasti jejich vlastního strachu.
Velký zvuk
Americký režisér, scenárista a skladatel John Carpenter vytvořil s pomocí levných analogových syntezátorů styl, který se stal prototypem hudby pro horor. Ostatně v jedné hororové epizodě Simpsonových si Homer a Lisa hvízdají znepokojující melodii z jeho nejslavnějšího filmu Halloween (1978) – v divácích, kteří film viděli jako děti, totiž tato melodie vyvolá pocit hrůzy, již kdysi zažili. Inovativní filmař svým kutilským nízkorozpočtovým přístupem pomohl v sedmdesátých letech zpopularizovat elektronickou hudbu a inspiroval leckoho od techna až po současný synthwave. Po své sedmdesátce tak Carpenter koncertuje po celém světě a vydává vlastní „nefilmová“ alba v řadě s názvem Lost Themes.
„Je to úžasně osvobozující! Žádný rozvrh, deadline ani producent, co vám stojí za zadkem,“ zhodnotil Carpenter zkušenost s tvorbou hudby, jež není limitovaná filmovým obrazem. Stres ve filmovém průmyslu prý vždy nesnášel. Přesto na filmovou hudbu nezanevřel. Složil například soundtrack k poslednímu Halloweenu (2018) a před nedávnem mu na labelu Sacred Bones vyšel rozsáhlý soubor filmové hudby Anthology: Movie Themes 1978–1998 (2017). „Když jsem se na své staré filmy nedíval, pamatoval jsem si je lepší, než ve skutečnosti byly,“ svěřil se Carpenter, jaké to bylo, probírat se v archivech. „Takové bych si je rád pamatoval a hudba tomu vždycky jen pomáhala. Člověk si říká: Tohle nezní tak špatně, možná je ten film taky v pohodě…“
Rozhodnutí skládat filmovou hudbu ovšem padlo spíš z nutnosti než z tvůrčího přetlaku. Na začátku sedmdesátých let se syntezátory dostaly do sériové výroby, takže začaly být dostupné, a Carpenter jako student filmu rozhodně nemohl zaplatit orchestr a nahrávací studio, jak tehdy bylo zvykem u větší produkce. Potřeboval vytvořit „velký zvuk“ doma na koleni jenom se sekvencerem, bicím automatem a klávesami. „Je to klávesový nástroj, ale můžete díky němu zahrát smyčce. Zdálo se mi to skvělé,“ ohlíží se Carpenter za svými začátky se syntezátorem, který mu následně pomohl k vybudování kultu podobně jako rozvoj VHS kazet.
Nekonečná variace
Carpenterův styl vyrostl z Hitchcockových klasických snímků. Další klíčovou inspirací bylo sci-fi Zakázaná planeta (Forbidden Planet, 1956) Freda M. Wilcoxe, který poprvé v historii použil jako soundtrack elektronickou hudbu. V době, kdy Carpenter předčasně ukončil studia na Univerzitě Jižní Kalifornie, doznívala euforie šedesátých let a on jako zvídavý intelektuál poslouchal mimo jiné i německé krautrockové skupiny. Oblíbil si hlavně Tangerine Dream pro kombinaci kytarové psychedelie a precizních elektronických kompozic – a oba přístupy přijal za své.
Malý rozpočet, spěch při práci ve střižně a další okolnosti ho nutily experimentovat – podobně jako hrdinu jeho debutového filmu Temná Hvězda (Dark Star, 1974). Toto ulítlé sci-fi vypráví o stejnojmenné kosmické lodi, která má ničit nestabilní planety. Jeden člen posádky si přitom na lodi vytvoří varhany ze skleněných lahví. Už zde se projevil Carpenterův skladatelský rukopis, který balancuje na hraně thrashového a inovátorského, dobrodružného a rigidního. Postupem času se ukázalo, že jeho hudba je vlastně nekonečnou variací jednoduchého schématu a že s filmem tvoří dokonalou symbiózu – podobně jako tomu bylo v případě italského režiséra Daria Argenta a progrockových Goblin.
Hudba v Carpenterových filmech neslouží jen jako doprovod, ale promítá se různými způsoby i do děje: bezdomovce ve Vládci temnot (Prince of Darkness, 1987) hraje Alice Cooper, dystopický Útěk z New Yorku (Escape from New York, 1981), ve kterém ztvárnil hlavního záporáka Vévodu soulový zpěvák Isaac Hayes, zase inspiroval glammetalovou kapelu Mötley Crüe k extravagantním kostýmům. Film, jenž byl protipólem heroických reaganovských akčňáků a západní společnost ukazoval v rozkladu, představuje v Carpenterově hudební tvorbě a postupech zlom. „Od Útěku z New Yorku se nejprve podívám na sestříhaný snímek a pak teprve skládám hudbu – snažím se dát scénám, co potřebují. Ve všech filmech, které jsem natočil, je ale prvek improvizace.“ Souhra náhod i kouzlo okamžiku typické pro „jamování“ se promítly i do souboru Anthology. Carpenterovi při přípravě asistovali jeho syn Cody a britský kytarista Daniel Davies a společně starší materiál „osvěžili“ drobnými detaily.
Filmy ve vaší hlavě
Loni oslavil původní Halloween čtyřicáté výročí a Carpenter otevřel staré jizvy. Přestože se víceméně distancuje od sequelů, k sérii se po letech vrátil: společně s ním zestárli i zabiják Michael Myers a jeho jediná přemožitelka Laurie, ze které se stala nebezpečně ozbrojená babička. Nad novým dílem od Davida Gordona Greena držel Carpenter ochranitelskou ruku, opoznámkoval scénář a složil soundtrack. „Řeknu vám jedno: na tohle jsem čekal celý svůj život,“ pochvaloval si v rozhovoru pro časopis Rolling Stone svoji dnešní kurátorskou roli. Hudba k novému Halloweenu staví na starém motivu, je ale beatovější a o něco znepokojivější. „Disco, baby,“ popsal ji s úsměvem Carpenter.
Díky moderním technologiím je pro něj prý dnes skládání jednodušší: „Máte po ruce tuhle gigantickou zvukovou knihovnu. To je neuvěřitelné! Přál bych si to mít kdysi. Vůbec nechápu, proč se dnešní hudba chce vracet zpátky do osmdesátých let,“ komentoval svérázný hudebník dnešní synthwaveovou vlnu, kterou přinesl úspěch „retro“ filmu Drive (2011) a jeho soundtracku od francouzského producenta jménem Kavinsky, fanouškovské šílenství kolem teenage hororové série Stranger Things (od 2016) a obecně retrománie v popkultuře. I ceny „vintage“ syntezátorů šly za poslední desetiletí raketově nahoru, jak se dočteme v diskusních fórech na Gearslutz. Může za to ovšem i Carpenter, jehož filmovou hudbu k Přepadení 13. okrsku (Attack on Precinct 13, 1976), Mlze (The Fog, 1980) nebo Vládci temnot (Prince of Darkness, 1987) vydával v reedicích nadšenecký label Death Waltz a nyní je ve výhradní péči newyorského vydavatelství Sacred Bones, kde vydává desky také David Lynch.
Ke Carpenterovi se v současnosti hlásí americký producent Oneohtrix Point Never, zpěvačka Zola Jesus nebo skladatel Steve Hauschildt, pojmenoval se po něm synthwaveový projekt Carpenter Brut a francouzské elektropopové duo Zombie Zombie vydalo EP složené z coverů úvodních znělek Carpenterových filmů. Také Daniel Davies loni nahrál ryze carpenterovské album Event Score a Carpenterův syn Cody pod přezdívkou Ludrium zase synthpopovou desku Reflections. Mladé publikum se ke Carpenterovým filmům dostane s největší pravděpodobností přes Soundcloud nebo Bandcamp, a bude je tedy objevovat nejprve skrze sluchátka a až pak na obrazovce. Sféry filmu a hudby jsou ale u Carpentera nakonec svým způsobem neoddělitelné. Stačí zapojit představivost při pohledu na tracklist „nefilmových“ desek Lost Themes I a II (2015 a 2016): obsidián, mysterium, očistec… „Hudba vyvolává všemožné obrazy, vlastně má být doprovodem k filmům ve vaší hlavě,“ říká sám Carpenter. „Nechte mě být vaším soundtrackem.“
Autor je hudební publicista.