Zvýznamňování banality

Tereza Semotamová je zkušená a oceňovaná překladatelka, scenáristka a autorka rozhlasových her, proto její plnokrevná prvotina Ve skříni vzbudila oprávněné naděje (v roce 2015 publikovala román Počong, u nějž ale jako spoluautor sekundoval režisér a střihač Jakub Vítek). Přebal slibuje přitažlivě fantasmagorickou zápletku: odkládání řešení existenčních a existenciálních problémů přivede hlavní hrdinku, studovanou středostavovskou třicátnici, až do bodu, kdy začne bydlet ve velkoměstském vnitrobloku ve vyhozené skříni, kterou její sociálně úspěšnější sestra, oplývající manželem, dětmi a stálým bydlištěm, potřebovala nahradit modernějším kusem nábytku. I v této knize se zhmotňuje „pinoživost lidské existence“ z podtitulu Počongu, či spíše, vzhledem k mnohem střízlivějšímu jazyku a tradičnější formě románu, pocity jedné generace.

Nedostupnost a neporozumění

A v tom je zároveň hlavní potíž: z předložené výpovědi vyplývá, že zobrazovaná generace za moc nestojí, což vzbuzuje otázku, proč by měla stát za knihu. Probíráme se několikařádkovými mikropříběhy o tom, jak partneři nejprve snídají odděleně, pak se pokusí jíst spolu, aby posléze zjistili, že bude lepší vrátit se k původnímu uspořádání. Vracíme se ke slovu „králičení“, které pojmenovává úsilí o oplodnění, což zároveň stačí k vystižení charakteru hrdinčiny přítelkyně. Přeshraniční výprava za zadaným objektem touhy, protože je v médiích ohlášen (a posléze odvolán) konec světa, zase vypadá jako vzpomínka, kterou by bylo záhodno spíš ve vlastní paměti zasypat vápnem a zalít betonem než jí dodávat punc zaznamenáníhodného alespoň paperbackovým vydáním, stejně jako obdobnou story o cestě na rande, které se ukáže být generickou pozvánkou na vernisáž.

Mezilidské nepochopení je leitmotivem celého textu: „Bylo mi z toho celýho nedělního nadělení tak smutno, že jsem si pustila písničku, kterou hraješ někdy na kytaru. Cesta od Krajča, ty jeho cajdáky vlastně moc nemusím. Já si ji ale pouštěla kvůli tobě. Přestožes seděl vedle, byls nedostupný. Takže takhle já prožívám hloupou neděli.“ Některé kapitoly by vlastně lépe obstály samostatně, jiné budí dojem malty, která má spojit dříve existující kusy, další, jako zasazení chatu s kamarádem, který text nikam neposune, působí jako vata, jejímž úkolem je zápletku dofouknout do objemu knihy. Nejucelenější (a nejvýrazněji vystupující) obrazné popisy připomínají deníkové postřehy, které krouží kolem drobného detailu každodennosti: „Město je rozpůlenou švestkou v cukrovém nálevu, jejíž dužina je dobře prokrvená, hojně obhospodařovaná živinami. Je sladkým plodem lákajícím k nakousnutí. Já se cítím jako hořký plod, který láká k zahození. Jenže já sama sebe můžu jen těžko zahodit. Padavé ovoce.“

Pod povrchem každodennosti?

Celkem vtipný ústřední nápad poněkud kulhá i po stránce „uvěřitelnosti“. Přestože hrdinka bez domova několik dní pořádně nespí, nejí a nepije, je pořád duševně i fyzicky víceméně v pořádku, takže se může stále zabývat oněmi otázkami, jež lidé jedoucí tramvají z práce domů považují za „problém“: pochybnostmi o smysluplnosti vlastní existence, o platnosti svých životních rozhodnutí, o tom, jakou činností naplnit budoucnost.

Jednotlivosti, na něž zrovna padl pohled hlavní hrdinky/vypravěčky a které šustí touhou po zvýznamnění všední banality, po povýšení něčeho, co za to úplně nestojí, na literaturu, nespojuje výrazný záměr. Podává se takovými postřehy nějaká zásadní zpráva o světě, když už ne analýza toho, co by jinak zůstalo skryté pod povrchem každodennosti? Vybízí se tu k úvaze? Nebo dokonce k pokusu s takovým nanicovatým světem něco udělat? Pokud kniha nemá ambici změnit čtenářův pohled na svět a chce být jen zrcadlením či prostým záznamem zakoušeného, sotva ho může vytrhnout z všednodennosti, již si bere na mušku. Abychom předvedli špínu banality, je prostě nezbytné ji zpoza nehtů vyškrábnout, uvést do patřičného kontextu – a to se Tereze Semotamové přesunutím pozorovatelky za skříňové dveře bohužel nepovedlo.