Nevím, jestli je to lenost, únava nebo co, ale já vždycky na začátku roku začnu s mimořádnou vervou dělat něco, co bych dělat neměl. Správně bych měl chystat výuku. Psát všelijaké zprávy. I nějaký překlad ke korektuře tu je. Jenže místo abych dělal něco pro svou neslanou nemastnou kariéru, propadl jsem letos gotickým románům. Večer co večer se hroužím do těch starodávných příběhů. Do roztomile neohrabaného Otrantského zámku, kde olbřímí helma rozdrtí neduživého chlapce. Do Starého anglického barona, jehož hrdina vás svou ctností přivede k šílenství. Do Beckfordova Vatheka, který je navzdory všem svým zločinům naopak docela sympaťák. Do příběhů velké čarodějky Ann Radcliffové, jejíž masově omdlévající hrdinky prchají podzemními chodbami před senzuálními markýzi usilujícími o jejich ctnost. Do podivuhodného Poutníka Melmotha, kterýžto nepřítel lidstva bloudí světem a hledá někoho, kdo splní podmínku, která je tak strašná, že se do konce knihy nedočteme, o co přesně jde. Do Godwinova St. Leona, kterého jsem navzdory vší snaze nedočetl do konce, poněvadž na fildě v knihovně je podivně svázaný exemplář, který nejde otevřít, a navíc jsem si o ostré hrany papíru pořezal ruce a krev kanula na bílé stránky (dobře, s tou krví kecám, to já jen kvůli žánrovým konvencím, ale fakt jsem se o to říznul). A tak dále.
Na konec jsem si nechal samozřejmě Lewisova Mnicha, ten stále znova čitelný majstrštyk (od autorovy smrti loni ostatně uplynulo rovných dvě stě let, takže ho oslavuji alespoň takto opožděně). Pokud jde o brutalitu a dráždivé sexuální motivy, zachází se tu ze všech jmenovaných svazků nepochybně nejdál. Ambrosio, (anti)hrdina románu, je původně ctnostný, ale převelice pyšný mnich, a není tedy divu, že si ho ďábel vezme na mušku. Do kláštera se mu, převlečena za novice, vkrade záhadná Matylda – v sekundární literatuře se mimochodem dočítám, že panují jisté spory o to, co nebo kdo tahle potvora vlastně je. Ambrosio po jistých peripetiích a po jistém víceméně formálním kladení odporu zahlédne její běloskvoucí levé ňadro, the beauteous Orb, abych citoval nedostižný výraz v původním textu. Oheň prolne všemi jeho údy, krev mu začne vřít v žilách. A to už ho má ďábel ve spárech a od té chvíle to s ním jde od desíti k pěti. Započíná se tím defilé vražd a znásilnění, až se náš Ambrosio dostane do vězení svaté inkvizice, vyhlídka na mučení ho přivede na pokraj šílenství, slíbí ďáblovi úplně všechno, načež ho jmenovaný chytne pařátem nikoli za pačesy, nýbrž za tonzuru, vynese do výšky, pustí dolů na zem a vlny, vystoupivše z břehů, kamsi nazdařbůh odnášejí tělo nešťastníkovo.
Je zajímavé, jak člověk čte některé knihy pokaždé jinak. Když jsem to četl jako puberťák, připadalo mi to velice fantaskní a divoké. S postupem času mi ten příběh přijde stále přesvědčivější a, ehm, jaksi realistický. Ambrosio se chová přirozeně a důvěryhodně, prostě jako člověk s dilematem, jako člověk, který by rád, ale má pořád ještě jisté obstrukce. Neustále trpí všelijakými výčitkami a postkoitálními depresemi a neustále si říká, že to s ním ještě není tak zlé, dokud se ucho doopravdy neutrhne. Když už padla zmínka o té sekundární literatuře, existuje koneckonců celá řada interpretů, kteří docela přesvědčivě tvrdí, že celá ta temná literatura je vlastně založena na popisu zcela reálných (tedy ambivalentních) psychických konfliktů a že všechny ty podzemní chodby, padací dveře, kobky a krypty, tvořící neodmyslitelný žánrový kolorit gotických textů, jsou vlastně obrazem našich psychických hlubin a našeho vnitřního prostoru. Přesněji řečeno, tvrdilo se to až do doby, kdy přišli jiní čtenáři, takoví ti subtilnější a dekonstruktivnější, kteří zase začali říkat, že ne, že tam nejde o hloubku, ale o povrch a kdesi cosi. To je nakonec celkem jedno, v literární vědě se vedly války odjakživa.
Možná ten dojem přesvědčivosti vznikl proto, že mě mezitím život takříkajíc zpracoval. I ze svého okolí znám dost lidí, kteří se začali chovat jako totální magoři z důvodů mnohem banálnějších než Ambrosio, jehož alespoň vedla tělesná žádost. Nemuseli vidět žádné Matyldino ňadro – stačilo jim kupříkladu dát nějakou akademickou frčku, posadit je do nějaké vědecké rady nebo jim třeba jen přidělit grant. Viděl jsem jedince, kteří se v takové situaci začali doslova vznášet, a čert je vůbec nemusel držet za tonzuru – inu, existuje prý sicilské přísloví, které praví, že „mít moc je lepší než jebat“ (Ambrosiovi šlo spíš o to druhé, což je možná pochopitelnější). Třeba by stačilo jenom lehce pozměnit scénu a zaměnit klášter – tedy instituci, která se snad ve všech gotických románech stává synonymem pro pokrytectví – za něco modernějšího. Vidím to svým vnitřním zrakem docela jasně a představuji si verzi gotického románu, který se místo Mnich jmenuje Docent (Profesora nám už bohužel zabrala Charlotte Brontëová): zatímco představený by byl známý odborník na etiku, v kobkách pod akademickými pracovišti by hnili ti, kdo nevykázali dostatečně kvalitní publikační činnost nebo neměli dost kvalitních projektů. Ostatně co já vím, co je ve výzkumných institucích v podzemí. Pár kolegů už jsem dlouho neviděl. Až příště pojedu učit, nebudu ve výtahu mačkat nultý čudlík.
Autor je filosof a překladatel.