Až uslyšíš hmyzí roj nad loukou

Už se ani nemusíme dívat na dystopické blockbustery – stačí sledovat zpravodajské servery, na nichž najdeme neméně katastrofické scénáře. Podle posledních výzkumů musí přijít rychlá a radikální změna, jinak nás čeká kolaps ekosystémů a ničivá sucha. Například analýza nedávno zveřejněná v časopisu Biological Conservation nás informuje, že každý rok uhynou dvě a půl procenta z celkového množství hmyzu, především v důsledku plošného využívání pesticidů v zemědělství, kácení pralesů a neustále postupující urbanizace. To je ovšem jen jeden z mnoha příkladů katastrofy, která může kulminovat už za několik málo desetiletí. Zatímco někteří lidé procesy spojené s devastací přírody a s klimatickou změnou stále ještě popírají, na jiné dopadají s intenzitou hořícího meteoritu. Svědčí o tom mimo jiné i pestrost ekologických témat na globální hudební scéně.

Lovci zvuků se vydávají dokumentovat praskající ledovce a podmořský život prostřednictvím terénních nahrávek, a stávají se tak přímými svědky počínajícího kolapsu. Jiní, pesimističtěji naladění tvůrci zachycují svět už za bodem zlomu a prostřednictvím roztěkané elektronické hudby posluchačům předkládají svoji vizi postapokalyptické budoucnosti. Je tu také silná skupina producentů, kteří se snaží znovu navázat zpřetrhané vazby s přírodou. Protože se jedná především o obyvatele měst, mizení přírody si paradoxně uvědomují především díky digitálním technologiím a feedům na sociálních sítích, kde se dočítají o nenávratných změnách. Ze samplů nalezených na internetu nebo v počítačových hrách si pak vytvářejí imaginární botanickou zahradu nebo dokonce jakousi Noemovu archu přírodních druhů před vyhynutím. V jejich utopiích jsou technologie a příroda neoddělitelné. „Mechanické zvuky se tu prolínají s organickými,“ popisuje svoji aktuální desku Oskerushe pražský producent David Střeleček, tvořící jako eva01. „A když se naladíš, uslyšíš celý hmyzí roj nad loukou.“

Praskající ledy

„Chci vidět svět, jak se vaří./ Stačí jenom čtyři stupně./ Chci vidět psy škemrat o vodu/ a ryby plavat břichem nahoru,/ všechny ty lemury a malá stvoření/ chci vidět, jak hoří./ Stačí jenom čtyři stupně,“ zpívala s bolestí v hlase britská zpěvačka ANOHNI (známá především díky skupině Antony and the Johnsons) na výrazně politickém albu Hopelessness (2016), kde kritizovala nedostatečný zájem amerických úřadů o občany i klimatickou změnu. Oteplení o čtyři stupně je podle přírodovědců mez, po jejímž překonání už nebude naděje na návrat. Singl vyšel těsně před skončením pařížské konference o klimatu v roce 2015, kde se členské země OSN zavázaly udržet globální oteplování výrazně pod dvěma stupni Celsia.

Loňská zpráva Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) ovšem předpověděla, že oteplování na hranici 1,5 stupně za rok je udržitelné pouhých dvanáct let – každý další půlstupeň přitom bude znamenat výrazné zhoršení stavu, větší riziko záplav, požárů a sucha. Noisová producentka Puce Mary jako by svým albem The Drought (2018) tuto situaci komentovala – pokřivené syntezátorové vrčení zní jako z doby konce lidstva i jako výpověď o vyprahlosti lidské duše. Skladatelka Laurie Anderson zase na společné nahrávce s Kronos Quartetem, albu Landfall (2018), které nedávno získalo cenu Grammy, čte ve fiktivní knize vymírajících druhů. „Víš, proč mám tak ráda hvězdy? Protože je nemůžeme zranit, nemůžeme je spálit,“ říká děsivě zpomalený hlas ve skladbě Nothing Left But Their Names. A americký producent Oneohtrix Point Never na desce Age Of (2018) rovnou zobrazuje svět po apokalypse, kdy se na pohřebišti civilizace, v pozůstatcích lidské kultury, přehrabuje jediný přeživší – umělá inteligence.

Temná ekologie

Norská skladatelka Jana Winderen se na rozdíl od skeptických komentátorů a apokalyptických proroků, kteří chtějí lidstvo především burcovat, vydává přímo do kritických oblastí. Její loňská nahrávka Spring Bloom in the Marginal Ice Zone je svědectvím o tání ledovců a migrování mořských živočichů v oblasti kolem Špicberků v Severním ledovém oceánu. Winderen postupuje jako dokumentaristka, naslouchá zvukům oceánu i podmořských tvorů a pořizuje field recordings. Při poslechu její nahrávky máte pocit, že vám zalehlo ucho, a musíte vyrovnávat tlak, jako byste se potápěli. Album je součástí projektu Dark Ecology britského filosofa Timothyho Mortona. „Ekologická uvědomělost začíná v okamžiku, kdy nám dojde, že zločinci a pachatelé jsme my,“ domnívá se Morton. Podle něj můžeme porozumět tomu, co se se Zemí děje, jen když se podobně jako Winderen ponoříme hluboko do reality a necháme se prostoupit strachem.

Podle Mortonova spekulativního realismu nadále nemá smysl rozlišovat mezi přírodou a civilizací. To je zastaralá představa. Horský masiv, litosférická deska nebo strom jsou z jeho hlediska stejní aktéři změn jako lidé. Civilizace je příroda a naopak. Morton se tak vymezuje vůči myšlence antropocénu. Podobné stanovisko zaujímá Střeleček, když komentuje své album Oskerushe: „Nejde o střet, spíš se na vše snažím nahlížet jako na výsledek přírody.“ Mluví tak za generaci, které virtuál­ní realita zkresluje vnímání fyzického světa a která, jak sám přiznává, často není schopná odlišit internetové vazby od těch skutečných.

Zalesňovat internet

„Kontexty, kde nacházím ideální zvukový materiál, jsou nepředvídatelné – například zvuky přírody samplované z reklamy na osvěžovač vzduchu nebo z videonávodu na konstrukci ideálního lesa v herním enginu,“ vysvětluje Střeleček, který působí v pražském kolektivu BCAA system. Kromě toho je napojen na internetový label Bio Future Laboratory a na platformu Eco Futurism Corporation, razící vlastní žánr, který nazývá „eco grime“ nebo „tropical trance“. Toto společenství si vytvořilo vlastní utopickou teorii, podle níž se organismy jednou přizpůsobí novým podmínkám a naučí se čerpat živiny z plastů znečisťujících oceá­ny. Zlomené grimeové beaty, autotune, zvuky tříštícího se skla a výstřely ze zbraní se mísí se samply přírody a metaforami přírodních cyklů. „Líbí se mi motiv prastarého ovocného jeřábu, oskeruše, kterou považuji za uvědomělou entitu. Je sítí nebo domovem přírodního společenství. Pro mě jde o důkaz totální symbiózy,“ popisuje Střeleček koncept své desky, která je manifestem razícím mezidruhové vztahy a výzvou k ekologickému boji a biocentrickému myšlení.

Kolektiv spřízněných producentů a producentek na internetu ovládaném korporacemi vytváří vlastní autonomní zóny, kde můžeme navazovat decentralizované, nehierarchické vztahy podobně jako hlízy nebo oddenky. Svým způsobem se tak zalesňuje síť. Střeleček, který na albu Oskerushe navozuje atmosféru lesa šumem listí, chce mimo jiné inspirovat posluchače, aby se odpojili, vykročili ze svých bytů, vzdálili se od laptopu a šli se třeba projít do přírody. I kdyby měli při průzkumu mechových peřin v lese nakonec zjistit, že to byla jenom počítačová simulace.

Autor je hudební publicista.