Barvy imaginárního Západu

„Často mi kladou otázku, co vlastně Zóna představuje. Existuje jen jediná odpověď: Zóna ne­­existuje. Vymyslel si ji samotný Stalker. Vytvořil ji, aby tam mohl vodit hluboce nešťastné lidi a opětovně v nich probouzet naději,“ řekl ruský režisér Andrej Tarkovskij o svém slavném filmu Stalker. Metaforu takovýchto zón si vypůjčil pro popis ostrůvků svobody, naděje a seberealizace v pozdně socialistickém Sovětském svazu rusko­-americký antropolog Alexej Jurčak. Jeho vlivná a ve své době provokativní studie Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo (Everything was forever, until it was no more: the last Soviet generation, 2006) vychází v českém překladu s více než desetiletým zpožděním, v době, kdy výzkum socialistické každodennosti už není žádné tabu. Jurčak podává zprávu o poslední sovětské generaci mladých a vzdělaných obyvatel měst, kteří se pod dohledem státních úřadů věnovali nejrůznějším koníčkům, od teoretické fyziky a archeologii přes kluby scifistických nadšenců po západní rockovou hudbu.

Imaginární Západ

Tyto aktivity představovaly jakési brány do paralelních vesmírů, zájemci se dozvídali o nových a vzdálených světech a rozšiřovali svou imaginaci i slovník za hranice zkostnatělé ideologie. Přestože si pád starého světa a příchod nového nedovedli představit, ve správný čas na něj byli připraveni – v mezích vytyčených režimem si totiž vybudovali vlastní „imaginární Západ“, představu spojující všechna očekávání a tužby směřující za hranice. Jurčak ve své knize o pozdním socialis­mu poukazuje na zvláštní paradoxy tehdejší státní ideologie, v níž se nátlak, kontrola a odcizení potkávaly s tvořivostí a sdílením vědomostí. Právě rozmanitá zájmová činnost posvěcená úřady byla podle autora jednou ze sil, které pomohly režim rozložit.

„Po celá ta léta se mu dařilo zaujímat rozporuplné pozice: byl věčný, přitom neustále upadal, byl pln elánu, přitom byl bezútěšný a šedivý, byl oddán vysokým ideálům, přitom sám tyto ideály postrádal,“ píše Jurčak v knize o vnitřních rozporech režimu, který se snažil tvořit internacionální kulturu, a přitom zakazoval občanům cestovat do ciziny. Svátek práce nebo oslavy Říjnové revoluce autor ukazuje jako režimní rituály sehrávané pro vládnoucí garnituru, přičemž poslední sovětská generace, narozená mezi padesátými a sedmdesátými lety, je brala jen jako povinnost. Nemuselo tedy jít o vyjádření souhlasu s mocí, ale spíš o tichou smlouvu – oplátku za dobrodružství, které mohli zažívat jinde.

Jurčak se ve své propracované analýze, která kombinuje historii, kulturní antropologii a lingvistiku, zaměřuje především na ideologický jazyk a rozlišuje mezi jeho performativní a konstativní funkcí: neodsuzuje tak jednoduše lidi, kteří se účastnili schůzí různých výborů, spíše se zajímá o to, co si skutečně mysleli, aniž by ovšem pomíjel, že mnohým šlo především o kariéru. Brutalitou pohlavárů ani disidenty na okraji, kteří striktně odmítali život ve lži, se autor příliš nezabývá – a stejně tak se vyhýbá interpretacím o boji dobra se zlem či hrdinů s kolaboranty. Věnuje se všednosti pozdního socialismu a rafinovaným únikům z ní, i když hned v úvodu své knihy uvádí, že „sovětský systém přinášel obrovské utrpení, represe, strach a nesvobodu, což je velmi dobře zdokumentováno“.

Rock na kostech

Dnes patrně nelze napsat antropologickou práci o socialismu v bývalém východním bloku, která by Jurčaka necitovala nebo s ním nepolemizovala. Sám Jurčak je přitom příslušníkem poslední sovětské generace, o níž píše. Vystudoval Leningradskou univerzitu, pohyboval se v uměleckých kruzích a v devadesátých letech se vydal studovat do USA, kde dodnes působí jako profesor na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Pozdním socialismem se zabývá přes dvacet let a pro svou knihu shromáždil přes padesát rozhovorů s členy kulturních komisí, studenty, hudebními nadšenci i propagandistickými umělci a prostudoval množství dobových materiálů, včetně deníků, korespondence a hudby.

Rocku a hudební alternativě věnuje Jurčak, který v osmdesátých letech působil jako manažer kapely AVIA a později psal studie o postsovětské taneční scéně, zvláštní pozornost. Po teoretickém úvodu tak zavádí čtenáře přímo do epicentra „imaginárního Západu“, mezi nadšence, kteří pájeli krátkovlnná rádia, předávali si magnetofonové pásky a propašované desky množili za pomoci vyřezávaných rentgenových snímků. „Byly to opravdové rentgenové snímky – hrudní koše, páteře, zlomené kosti – na okrajích zaoblené nůžkami, uprostřed měly vyříznutý malý otvor a na povrchu sotva patrné drážky,“ popisoval tuto techniku hudební novinář Arťomij Trojickij. Do země se zahraniční desky dostávaly přes přístavní města a k mání byly na černém trhu. Smolenský školák Viktor v sedmdesátých letech chodil nahrávat „s obrovským kotoučovým magnetofonem Kometa k jednomu staršímu chlápkovi, a ten měl vždycky nějaké nové desky. Přehrál jsem si Black Sabbath, ­Alice Coopera, Bryana Ferryho.“ Rock tímto způsobem v osmdesátých letech téměř zlidověl, což vedlo k založení Leningradského rockového klubu, jejž oficiálně zaštiťoval Komsomol a jehož provoz provázelo mnoho paradoxů: kapely podstupovaly směšné přehrávky před cenzurní komisí a zapálení rockoví fanoušci, kteří pořádali nespoutané koncerty, zároveň sestavovali seznamy závadné hudby.

Hypernormalizace

Mozaika „imaginárního Západu“ byla pestrobarevná – projevovala se třeba i v dlouhých frontách na rifle, při napodobování západních střihů, nebo když se ruské jméno Jelena překládalo jako Madelaine. „Symboly vnášely do sovětské reality novou dimenzi, která nebyla ani západní, ani sovětská,“ píše Jurčak. Přestože se mnohé drobnosti dají stěží označit za antisystémové, pomohly s nástupem Gorbačovovy „politiky otevřenosti“ najít a zvětšit skuliny v labyrintu povinností a pravidel, kde byla forma důležitější než obsah. Jurčak tento „zmražený“ stav označuje jako „hypernormalizaci“: všichni, od nejnižších vrstev po politiky na nejvyšších pozicích, věděli, že systém nefunguje, ale nikdo nebyl schopen nabídnout řešení.

Termín se v posledních letech objevil i v mainstreamových médiích a britský dokumentarista Adam Curtis ho zpopularizoval stejnojmenným filmem z roku 2016. „Pokaždé, když novináři poukážou na nějakou korupční kauzu nebo politici vysloví něco urážlivého, všichni si řeknou, že je to je hrozné, ale pak se nic nestane,“ vysvětloval Curtis v rozhovoru pro týdeník The Economist, proč mu hypernormalizace připomíná současné přestřelky mezi populistickými politiky a liberálním tiskem. Což jen potvrzuje, jak velkou platnost má Jurčakova analýza autoritativního jazyka, ale také jak mocnou zbraní může imaginace být – bez ohledu na ideologii nebo společenské uspořádání.

Kniha Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo odhalila nové aspekty pádu Sovětského svazu i socialistického života, který nemusel být nutně jen šedý. Mezitím Jurčakovy hypotézy ozkoušeli na československém státním socialismu historici Michal Pullman a Pavel Kolář nebo Jaroslav Švelch v knize Gaming the Iron Curtain (Jak hrát železnou oponu, 2018) o scéně domácích fanoušků počítačových her. Československá zkušenost byla nicméně v lecčems jiná. K otevření světa totiž došlo už během pražského jara a disidenti u nás také měli větší podíl na převratu. Jurčak se ostatně jako antropolog zajímá především o hledisko zpovídaných, ne o velkou historii, a přestože chce být nestranný, někdy sklouzává k nostalgii a idealizování. Jeho postupy tak nedovolují popsat pozdní socialismus v celé jeho komplexitě, zato nám ale přibližují neprobádaný svět fanoušků sci­-fi, počítačových kutilů nebo skejťáků, kteří museli být registrovaní ve Svazu socialistické mládeže, aby se mohli věnovat své činnosti. Škoda, že Jurčak nezkoumá, jak těžké někdy bylo tyto svobodné zóny udržet.

Autor je hudební publicista.