Biopolitika jako péče o sebe

Výstava Healing 2.0 v pražské MeetFactory je – jak už název napovídá – volným pokračováním výstavního projektu Healing, který se v loňském roce uskutečnil v Českém centru v Berlíně. Ačkoliv jsou některá díla z původního projektu vystavená i v jeho pražském pokračování, nejedná se o kopii, ale spíše o rozvinutí původního záměru kurátorky Terezy Jindrové uspořádat výstavu rámovanou tématem biopolitiky lidského zdraví a kladoucí si otázku, jak se tento imperativ stává nástrojem „normalizace“.

Divák­-pacient

Vzhledem k tomu, že nevíme, co ­přesně „zdraví“ znamená, otevírá se široké pole působnosti nejrůznějším terapiím, ať už vznikajících na základě vědeckých poznatků, „tradiční medicíny“ nebo ezoterních východisek. V takové situaci se celkem přirozeně nabízí téma vztahu spirituality a pokročilé technologie, které spolu nikde nekoexistují tak okatě jako právě v oblasti medicíny. Propojení těchto dvou zdánlivě neslučitelných světů prostřednictvím umění se nicméně zdá až překvapivě snadné, skoro jako kdyby právě umělecká praxe byla ideálním mediátorem mezi sférou high­-tech a magie. Tak je tomu přinejmenším v až nestoudně postinternetovém videu francouzské umělkyně Tabity Rezaire, která se ve své tvorbě dlouhodobě pokouší mazat demarkační linie oddělující elektronické, organické a spirituální přístupy ke světu, což zároveň chápe jako dekolonizaci léčebného procesu.

Poněkud opatrněji k tématu vztahu technologie a šamanismu přistupuje autorská dvojice Pavel Příkaský a Miroslava Večeřová, v jejichž tvorbě se taktéž s tematizací současné medicíny setkáváme opakovaně. Ve videu s názvem Antidote vystupují spoře oděné postavy muže a ženy, které na pozadí stroje na magnetickou rezonanci svými pohyby asociují šamanský rituál, nebo aspoň druh pohybu, který do moderního světa nepatří.

Velmi trefně ale do koncepce výstavy zapadají i práce Romany Drdové v podobě obličejových roušek, jež měly původně chránit před znečištěným vzduchem, ale postupem času se z nich stal de facto módní doplněk, osvobozený od své původní účelnosti. Té se naopak nevyhýbá generátor bílého šumu Jána Gašparoviče, tvořící jednu z akustických složek výstavy, jež má mít na diváka­-pacienta údajně zklidňující účinky, jak ostatně tvrdí i mnohá youtubeová videa. K těm se blíží dílo Venus Vapor španělského umělce Mita Borráse, v němž umělý ženský hlas provádí diváka imaginární meditací. Zprofanované otázce zdravého životního stylu se věnuje rovněž dílo Colony CC 01 od Johany Střížkové, které hned u vchodu do výstavy umožňuje divákovi namíchat si kombuchu (tedy jeden ze „zázračných“ nápojů dneška) s její antitezí – Coca­-Colou.

Mezi politikou a osobním

Celá instalace výstavy je pojatá tak, aby připomínala sterilitu nemocničního prostředí (byť notně estetizovanou), čehož se daří dosáhnout nejen sníženým průsvitným stropem, ale i modrým světlem a aromadifuzéry v jedné z prací už zmíněného Borráse. Přesto platí, že Healing 2.0 je hlavně příspěvkem k podstatně širšímu a komplexnějšímu tématu vztahu lidského zdraví, životního stylu a ideologie. Jakkoliv je taková reflexe – asi nutně – fragmentární a opomíjí mnohé z aktuálních a kontroverzních otázek (od povinného očkování přes privatizaci zdravotnického systému až po kolabující zdravotnictví či nedostupnost zdravotní péče), je ve výsledku docela zdařilým počinem, který ke svému tématu nepřistupuje pouze ilustrativně. Ačkoliv politickou a kolektivní dimenzi nelze samozřejmě popřít, je výstava přece jen laděna velice osobně, čímž zaměřuje pozornost diváka nikoli na abstraktní biopolitické mechanismy, ale přímo na oblast, kde biopolitika působí, tedy na lidskou tělesnost a subjektivitu.