Destrukce je také radost

Jak jste se dostala ke spolupráci s galerií SAVVY Contemporary?

K týmu SAVVY jsem se připojila před třemi lety. Kurátoři Bonaventure Soh Bejeng Ndikung a Elena Agudio mě přizvali k práci na publikaci pro výzkumný a výstavní projekt The Incantation of the Disquieting Muse [Zaříkání neklidné múzy], věnovaný čarodějnictví jako výchozímu bodu pro přemýšlení o roli magie, animismu a tradičních vědomostí v imaginaci afrických budoucností. Editování knihy bylo dobrým uvedením do různorodých aktivit ­SAVVY. V roce 2017 začala Elena Agudio rozvíjet ideu společného projektu věnovaného vztahu mezi současnými feministickými praktikami a dekoloniální politikou. Kromě mne oslovila také úžasnou performerku Nathalii Mba Bikoro, která je také součástí SAVVY. Okamžitě se ukázalo, že máme na to, co feminismus je nebo by mohl být, rozdílné pohledy. Začaly jsme tedy sérií „cvičení“ Speaking Feminisms. V názvu jsme použily množné číslo, abychom vyzdvihly fakt, že to, čemu říkáme „feminismus“, není žádné jednotné hnutí, nýbrž pluralita hlasů, historií a praktik, které nemohou být redukovány na jedno určující pojetí. V té době jsem jako kritička rozvíjela svou transfeministickou pozici – řešila jsem otázku, jak uvažovat o kritickém psaní a přemýšlení jako o feministické praxi. Pracovala jsem na svém doktorátu o užívání „osobního“ v pracích několika autorek a umělkyň různých generací. Velmi mě například zajímá, jakým způsobem ženy užívají psaní v první osobě jako nástroj kritiky mocenských struktur, ale i jako formu sebekritiky nebo rozvolňování koncepce subjektu, dekolonizaci sebesamých. Soustředím se především na rušivé, subverzivní používání osobního a na poetické psaní jako politický nástroj.

Tři z autorek, jimž se věnujete – Moyra Davey, Frances Stark a Anne Boyer – působí také jako výtvarné umělkyně.

Zaujaly mě i proto, že se pohybují v meziprostoru mezi filosofií, poetikou a politikou. Vzdorují hranicím žánrů a plynule přecházejí mezi různými identitami. Ale zatímco jsem se ve své disertaci soustředila na psaní a subjektivitu, při spolupráci na projektu v SAVVY jsem se posunula od individuálního ke kolektivnímu. Na sérii Speaking Feminisms navázal projekt We Who Are Not the Same, zaměřený na pojetí sesterství, solidarity a vytváření pospolitosti jakožto forem odporu vůči dnešní společenské fragmentaci. Obě perspektivy se pochopitelně doplňují.

V textech doprovázejících výstavu Ecologies of Darkness a výzkumný projekt We Who Are Not the Same se nicméně pojmu feminismus vyhýbáte.

Ano, to je pravda. Byla to vědomá volba. Vždycky existuje nebezpečí, že se feministická praxe a politika stanou nálepkou, prázdným signifikantem. Také nám bylo jasné, že termín feminismus je často spíš překážkou, než aby otevíral možnosti komunikace. Ten výraz je tak zatížený významy, že jsme se rozhodli své feminismy raději artikulovat skrze kurátorský program a skrze praxi umělců a autorů, které jsme k projektu pozvali. Hlásit se k feminismu totiž neznamená přijmout určitou identitu nebo pozici, ale tvořivým způsobem přistoupit ke kritice moci.

Když už mluvíme o výstavě, ráda bych se vás zeptala na význam jejího názvu – Ekologie temnoty. Jak přistupujete k pojmu ekologie?

Ekologie v názvu výstavy poukazuje k environmentálnímu myšlení, k problematice ekologických katastrof a jejich následků, ale také k „ekologii praxí“ ve smyslu prostoru pro sdílení vědomostí a vytváření solidárních sítí. Filosofka vědy Isabelle Stengers, která píše o ekologii praxí ve vztahu k vědeckému výzkumu, vyzdvihuje nutnost chápat výzkum nikoli jako soupeření, nýbrž jako sdílenou expertizu, spolupráci při získávání sdílených vědomostí. Jedním z témat, která procházejí výstavou, je jistě přežití – přežití celé planety.

V jakém smyslu? Dotýkáte se etymologie slova ekologie jakožto vytváření či chápání domova?

Spíše šlo o vytváření sdíleného prostoru, ve kterém můžeme přemýšlet o přežití. Jakkoli složitý a nehostinný je svět, v němž žijeme, stále ještě je tu houževnatost života. Výstava balancuje mezi destrukcí a životem po ní, mezi životem a smrtí – například ve snímku Joan Villa od Natashy Mendonky, který zkoumá konkrétní osudy lidí po monzunových povodních, jež v roce 2005 zaplavily Bombaj. Jak coby umělkyně, básnířky nebo autorky vyjadřujeme vůli pokračovat, přežít přežívání? To je otázka, která mě momentálně zaměstnává.

Výstava ovšem zprostředkovává i jakousi radostnost.

Šlo nám o to zprostředkovat ideu mezistavu, prostoru mezi „příliš brzy“, „ještě ne“ a „příliš pozdě“. Mezi čirou radostí a beznadějí.

Vybavuje se mi film The Dreams of Cynthia [Cynthiiny sny], v němž se protínají a někdy prostupují příběhy transženy a popravčího. Vzniká těžko zachytitelný příběh, který se rozvíjí okolo subjektu, jenž se nikdy neobjeví…

Ano, nedefinovatelné je dalším pojítkem výstavy. Pallawi Paul si ve svém filmu stále znovu klade otázku, kdo je Cynthia. Osoba? Příběh? Báseň? Krajina? Film? Někdo ve snu? Nikdy si ale nebudeme jistí. Cynthia by mohla být kteroukoli z těchto věcí.

Fakt, že identita není nic jednoznačného, tvoří jedno ze stěžejních témat projektu We Who Are Not the Same. Snažíte se problematizovat představu univerzálního ženství?

Název We Who Are Not the Same je fráze, kterou jsme si vypůjčili od Adrienne Rich, z její knihy Poznámky o politice místa, kde popisuje feministické hnutí ve Spojených státech jako hnutí, které mění samo sebe, zbavuje se své maskulinity, své západní identity, a přitom mnoha jazyky, gesty a činy říká: my sami můžeme změnit stav věcí. Chtěli jsme vyjádřit identitu jako něco tekutého, proměnlivého a otevřeného, co vytváříme společně. Zároveň jsme chtěli dbát na komplexitu subjektivity a ideu diferencí jako protiváhy konceptu identity, která nás rozděluje. K sérii We Who Are Not the Same jsme přizvali umělkyně, jako jsou Maria Magdalena O Campo, Marwa Arsanios, básnířka Simone White nebo autorky Leda Martins a Yewande Omotoso, aby se podělily o své zkušenosti a mluvily spolu s námi o možnostech a limitech sesterství a o politikách emocí a erotiky. Výstupem rozhovorů a „cvičení“ se staly Ecologies of Darkness s podtitulem „Vytváření základů na pohyblivém písku“. Ale výstava je opravdu jen jednou z částí dlouhodobého projektu.

Můžete něco říct také k titulní temnotě?

Z temnoty je možné stavět se na odpor, vzdorovat. Být ve stínu, pohybovat se tam, kam není vidět. Je to tedy metafora nikoli něčeho negativního, ale prostoru možností.

V kontrastu s dominantním upřednostňováním viditelnosti a transparence?

Přesně tak. Totiž, samozřejmě i ve tmě vzniká určitá viditelnost…

Oči se přizpůsobí, začneme rozlišovat…

Ale je to úplně jiná viditelnost než ta, která souvisí s transparencí.

Chystáte k projektu také publikaci?

Ano. Právě jsme na ní začali pracovat. Myslím, že vyjde ke konci roku. Bude sbírkou rozhovorů, esejů, poezie a vizuálních příspěvků z uplynulých dvou let. Také zvažujeme možnost v projektu pokračovat v jiné podobě, možná i v rámci rozhlasového vysílání.

Nepletu­-li se, podílí se SAVVY momentálně na radioprojektu Free Radio Futures, který právě začal vysílat na berlínské frekvenci a bude pokračovat po příští tři roky. To by mohlo pro další rozvoj projektu poskytnout dostatečný prostor.

Byla bych ráda, protože díky rozhlasu bychom se mohli soustředit na hlas a různé politiky naslouchání, tedy na něco, co nás v SAVVY dlouhodobě zajímá a čeho jsme se na poslední výstavě dotkli jen letmo. Ale je potřeba mít nejprve trochu času na reflexi dosavadního průběhu projektu. Když jste v něčem zcela ponoření, je těžké rozumět tomu, co se skutečně děje. Je to akce, experimentování. Z odstupu máte jinou perspektivu.

Jedním z důvodů, proč se mi zdá důležité představit práci SAVVY v českém kontextu, je, že u nás podobně zaměřená instituce prakticky chybí. Jak ale o dekoloniální tematice mluvit s lidmi ve společnosti, která se sama ráda staví do role oběti? Nereflektovaný, čistě abstraktní strach z neznámého je pak velmi jednoduché hrubým způsobem manipulovat.

Také v Německu existuje politické klima strachu a nenávisti, které je viditelné třeba na stoupající popularitě strany AfD, ale i na tom, jak se mluví o uprchlických krizích, nebo na obrodě nacionalistických představ o německé Heimat. SAVVY Contemporary pracuje na kritice politiky kolonialismu a koloniálního diskursu prostředky umění už deset let. Nevím příliš o tom, jak se otázka kolonialismu reflektuje v České republice, ale když uvažuji nad tím, jakým způsobem fungují antiimigrační kampaně například v Itálii, odkud pocházím, je jasné, že pouze zastírají různé krize celého společenského, ekonomického a politického systému – fungují jako kouřová clona pro roky násilí, vykořisťování a korupce, které, jak dobře víme, měly a mají devastující vliv na planetu i život samotný. Z migrantů se stávají obětní beránci. Historie se podle všeho opakuje. Co by bylo jinak, kdybychom lépe znali vlastní dějiny? Tu otázku si kladu vlastně každý den. V Itálii se mladí studenti neučí nic o italské koloniální historii, a když, tak jen aby ve srovnání s velkými imperialistickými tendencemi Anglie nebo Francie vypadala nevinně! Italové se rádi schovávají za představu „Italiani, brava gente“ [Italové, dobří lidé]. Jako děti se učíme o národu postaveném na velkolepé minulosti. Lidem se zkrátka prodává verze minulosti, která se hodí těm, kdo jsou u moci. Ale neučíme se zacházet s nástroji, které by nám pomohly pochopit svět, ve kterém žijeme.

Čímž se dostáváme k otázce vzdělání.

Zabýváme se především problematickým dědictvím německého kolonialismu. Obecněji vzato, jsme místem, kde je možné problematizovat koncepce Západu a Nezápadu, dekonstruovat jejich ideologie a snažit se mluvit o sporných tématech. V současnosti existuje více iniciativ, které se zabývají něčím podobným, ale dlouhou dobu bylo SAVVY na berlínské kulturní scéně v podstatě jedinou alternativou k západocentrické perspektivě.