Dycky Most!

Od chvíle, kdy byl poklidný život Luďka Říhy, který vyplňovalo hlavně popíjení s partičkou ještě větších zoufalců, než je on sám, obrácen vzhůru nohama, se seriál Most! stal fenoménem. Nejenže láme rekordy sledovanosti, seriá­lové hlášky lidovějí a na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání se už bezpochyby snesla řada stížností pro vulgarismy, ale už zvládl vyvolat i hořký beef na české levici. Nedá se odhadnout, jestli Most! zahájí renesanci českého seriálu, bezpochyby však do této oblasti vnesl cosi, co tam do té doby chybělo, a navíc způsobem, o kterém jsme se neodvažovali v kontextu českých televizních stanic ani snít. Ač se hodnocení zdařilosti seriálu různí, nedá se popřít, že udělat ústřední témata z trans­sexuality, vyloučení Romů a white trash a spojit je v životaschopný komediální seriál je v českém prostředí přelomové samo o sobě.

Od sitcomu k dramatu

V angličtině by žánrové zařazení Mostu! nejspíš znělo „comedy­-drama“. Díly mají v průměru necelých 45 minut, a rozsahem se tak pohybují na hraně sitcomu, kterému se seriál zvlášť v prvních epizodách opravdu blíží. Zároveň ale má jasný dramatický oblouk a zápletka je vystavěna klasicky, takže se Most! postupně dostává stále dál do dramatických vod a příležitostí k záchvatům smíchu ubývá. V sitcomech je stabilní konfigurace postav, jejichž vývoj je zpravidla jen velmi pozvolný, vystavována situa­cím, které umožňují rozehrávat jejich komický potenciál. Oproti tomu pro pochopení Mostu! je klíčová volba dramatické formy, která rozvíjí základní zápletku, skrze niž postavy procházejí vývojem, aby na konci byli jinými lidmi než na začátku.

Pro některé diváky bylo očividně matoucí, že tak jako v sitcomu mají hrdinové Mostu! základní charakteristiky přepálené až do karikatury. Jejich dramatický charakter ale spočívá v tom, že od počátku mají více rovin než jen tu karikaturní a prodělávají vývoj, který je uvěřitelný i díky tomu, že nemá podobu instantní konverze, ale postupných, často neuvědomělých kroků, které se jen pomalu skládají dohromady. Luďan, v podání Martina Hofmanna, který je v prvním díle za rasistické vtipkování vyhozen z práce a neunese transsexuální identitu své sestry Dáši, dříve bratra Pavla, je stržen do víru událostí. Ten má sice komediální charakter, zároveň ale dává seriálu nádech Bildungs­romanu, byť poněkud pikareskního, protože „výchova“ postav v Mostu! spočívá v tom, že ze špatných a horších motivací dělají dobré věci.

Vedle vkladu scenáristy Petra Kolečka a režiséra Jana Prušinovského se na vyznění seriálu podepsaly velkou měrou výkony takřka všech herců. Schopnost balancovat na hraně komediální karikatury a zároveň sympatické a uvěřitelné osobnosti je vlastní Erice Stárkové v roli Dáši, Michalu Isteníkovi coby Edovi, Frantovi Zdeňka Godly, ale také skoro všem ostatním. Jen díky představitelům rolí může být seriál tak úspěšný v práci se stereotypy, které vždy nějak nabourává. Rom Franta je sice častován od svých hospodských kumpánů rasistickými urážkami a pracuje jako popelář, zároveň je ale největším playboyem v Mostu a širokém okolí. A přestože jednoznačně nejsympatičtějšími postavami jsou právě Franta a transžena Dáša, i všechny ostatní se v průběhu seriálů vyvíjejí, včetně zpočátku naprosto odpudivého polonácka Edy.

Báseň a pravda

Debaty o Mostu! rychle přerostly seriál samotný, až vznikl jakýsi „metamostní“ diskurs, v němž se goethovské „Dichtung und Wahrheit“, tedy realita a fikce, splétají do nerozlišitelného pelmelu, který připomíná známý Ladův obraz Rvačka v hospodě. Většina výtek vůči seriálu nicméně vychází z naivně realistické nebo naivně moralizující perspektivy. Mostu! se vyčítá, že neukazuje, jak se věci „opravdu“ mají, nebo že je nepodává tak, jak by se mít měly. V obou případech jde velmi často o selhání snahy o kritické ideologické čtení, které se stává spíš ideo­logickým hodnocením. Kritické ideologické čtení je ovšem třeba uplatnit v prvé řadě tam, kde ideologie zřejmá není, například u Cameronova melodramatu Titanic (1997). Číst kriticko­-ideologicky Diktátora (2012) britského komika Sachy Barona Cohena jako projev orientalismu znamená nechápat, že ideologickou kritiku provádí už samo toto dílo. Podobně u Mostu! plyne rozhořčení z údajného anticiganismu nebo transfobie z hodnocení izolovaných dílů (nebo dokonce jen scén), bez ohledu na kontext vývoje zápletky a postav. Patrně jedinou obětí vyloženého karikování, které není ničím vyváženo a je až stupidně přímočaré, jsou v celém seriálu naziskinheadi.

Jak kdesi poznamenává George Orwell, jen s velkými obtížemi lze nacházet zalíbení v něčem, s čím hluboce ideologicky nesouhlasíme, ať už by byly umělecké kvality dotyčného díla jakékoli. Na druhou stranu, přílišný důraz na ideovou rovinu většinou vede k tezovitosti a jednorozměrnosti, ne­-li k propagandě. Úspěch jakéhokoli díla zkrátka vyžaduje, aby spolu obě roviny komunikovaly a jejich vzájemný vztah nebyl statický. Komedie musí být komická, drama dramatické, lyrika lyrická. Most! obě roviny spojit dokázal, udělal si srandu z českého rasismu a transfobie, a ještě přitom vytvořil vlastní poetiku, včetně vytváření menšinové coolness.

Výtka, že divácké sympatie k rasistickým postavám mohou vést k sympatiím k rasismu, je konkrétním případem obecné představy, že by popkultura měla přinášet obrazy odpovídající nějakému etickému standardu. To je spletitá otázka, která bývá mnohdy redukována na problematiku takzvané korektnosti, jejíž okázalé ignorování je zase často spíš příznakem masturbačního egoismu a více či méně potlačených předsudků než projevem umělecké svobodomyslnosti. Ve skutečnosti jde v této debatě o mantinely uměleckého vyjádření, které má své hranice, jakkoli jsou často přehlíženy. Film zobrazující sympatické členy esesáckých Einsatzgruppen s jejich každodenními problémy a radostmi by byl patrně nerealizovatelný a překážky jeho realizace lze sotva bagatelizovat označením za „korektnost“. V případě Mostu!, u něhož je po sedmi odvysílaných dílech možné odhadnout, kde se setkají rozvržené dějové a významové trajektorie, lze ale sotva popřít, že originální a populární formou přináší až otřepaně humanistické „poselství“.

Popkulturní pedagogika

Výtky a vášnivé pře jsou ostatně nejlepším dokladem, že v české seriálové produkci vzni­klo cosi důležitého – byť je velké procento výhrad založeno jen na zběžném seznámení se s kritizovaným dílem, a často tak míří mimo a pomíjejí i pár skutečných logických lapsů seriálu. K těm ovšem nepatří, že parta alkolúzrů zpočátku odmítá respektovat Dášinu identitu a oslovuje ji Pavle – zvláštní by byl spíš opak –, ale třeba malá pravděpodobnost, že by Luďan kdy byl přijat do zaměstnání, z kterého je v prvním díle vyhozen.

Most! je ale pouhá fikce, ne realita, jenom Dichtung, nikoli Wahrheit. Není namístě vyčítat mu, že nemá dostatečně pedagogický rozměr a raději autentickým jazykem pracuje s karikaturním realismem, v němž neomylně poznáváme mnohé odpudivé rysy české společnosti, a přitom vidíme, jak dostávají nemilosrdně naloženo. Pro děti se vytvářejí pedagogické pořady, v nichž se opakuje, že se nemá lhát a je důležité být sám sebou, přičemž jejich tvůrci předpokládají, že je taková přímočarost nutná. Osobně mám pochyby o užitečnosti takového přístupu u dětí a nepřenesl bych se přes něj u pořadu pro dospělé. Kantovské mravní imperativy přetavené do seriálu, kde by se všichni chovali tak, aby se jejich chování mohlo stát obecným zákonem, by byly patrně dost bídnou podívanou. Žádný seriál nedokáže vyřešit a nejspíš ani adekvátně zachytit problémy, které zažívají translidé, a stejně tak díky němu nezmizí rasismus a sociální vyloučení. Ani Luďan se nezměnil za den. Nicméně už to, že tato témata sledují statisíce diváků, kteří by o ně jinak nezavadili, je hodno uznání.