Novinka řeckého režiséra Yorgose Lanthimose se kromě pozitivního přijetí kritikou dočkala několika nominací na Oscara. Černá komedie zasazená do prostředí britského královského dvora za vlády Anny Stuartovny se od autorových předchozích výstředních opusů v lecčems liší. Především je konzervativnější, než naznačuje.
Dalo se očekávat, že se novinka nejvýraznějšího představitele takzvané řecké divné vlny, Yorgose Lanthimose, jeho předchozím filmům částečně vzdálí. Nejde jen o žánrové a dobové ukotvení. Na historické černé komedii totiž Lanthimos nespolupracoval se svým dvorním scenáristou Efhymisem Fillipouem, známým také díky snímku Chevalier (2015) nebo filmům Babise Makridise. První verzi Favoritky napsala už před dvaceti lety britská autorka Deborah Davisová, přičemž na konečné podobě scénáře se podílel také Australan Tony McNamara, autor několika konvenčních komediálních snímků.
Vychýlená britská monarchie
Dosavadní Lanthimosovy filmy – jak ty řecké, tak ty americké – vykazovaly řadu styčných prvků. Objevovala se v nich seskupení nebo rovnou celé komunity postav, fungující zpravidla na principu, jenž vytvářel status quo bez ohledu na logiku „normálního“ světa. Souborem více či méně bizarních pravidel se řídí nesourodá čtveřice aktérů, kteří pozůstalým nahrazují zesnulé příbuzné, v Alpách (Alpeis, 2011), protagonisté usilující si za každou cenu a co možná nejrychleji najít svůj protějšek v Humrovi (The Lobster, 2015) i zdánlivě běžné rodiny ze Špičáku (Kynodontas, 2009) a Zabití posvátného jelena (The Killing of a Sacred Deer, 2017). U všech těchto děl bylo víceméně jedno, kde přesně se odehrávají. Lanthimosovi s Fillipouem (a koneckonců i dalším mladým řeckým tvůrcům) šlo především o uvržení postav do modelových, značně vychýlených situací, které měly větší výpovědní hodnotu než záměrně ploché charaktery v jejich středu.
Pro Favoritku ovšem skoro nic z toho neplatí. Stojí na půdorysu částečně reálných událostí ve Velké Británii začátku 18. století, kdy zemi vládla královna Anna, poslední z rodu Stuartovců. Do její přízně, komnaty i postele se ovšem snaží vetřít hned dvě ženy sledující vlastní zájmy. Přinejmenším na první pohled Favoritka není klasickým kostýmním dramatem. V příkrém rozporu s akademickým ztvárněním života dobové smetánky stojí především kompozice obrazu, jehož formální vycizelovanosti napomáhá využívání archaické filmové řeči typu simulace rybího oka, montáže nebo prolínaček na úrovni několika obrazů. Pohyb postav v až hororově působícím prostoru kamera snímá s velkou hloubkou ostrosti a velkým celkům se téměř programově vyhýbá, aniž by kvůli tomu dekorace ztrácely na opulentnosti.
Komedie mravů
Zatímco muži tvoří anonymní masu hlupců řízených svou zištností, ústřední trojice žen se u režiséra poprvé prosazuje nad rámec figurek na šachovnici autorova záměru. Olivia Colmanová, Rachel Weiszová i Emma Stoneová vytvořily svébytné charaktery, jejichž dialogy nezřídka sklouzávají do divadelně koncipované interakce, což je v Lanthimosově tvorbě výrazné novum. Platí to zejména pro prvně jmenovanou představitelku kontroverzní panovnice. Její královnu Annu, dětinskou i děsivou zároveň, lze vnímat jako alter ego dadaistického krále Ubu. Celkový dojem z neortodoxního portrétu historické postavy bohužel sráží přílišná doslovnost ve ztvárnění její potřeby milovat a být milována. Ta je artikulována nejen upoceným sexuálním puzením, ale také všudypřítomnou smečkou králíků, kteří zároveň symbolizují Annino neukojené mateřství i neschopnost opustit prostor uzavřený mezi stěnami paláce. Bez podobně diletantských metafor by se Favoritka rozhodně obešla.
Nejlépe totiž funguje v sekvencích, které nastolený kontext opouštějí, děj nikam neposouvají a jsou holdem dekadenci – například ve scéně, kdy se vrchnost baví házením ovoce po tupě se smějícím nahém muži. Jinak totiž Favoritka svou snahu být žánrově podvratným dílem dává na odiv až příliš. Nabourávání historizujícího jazyka kombinací dobových termínů a ryze moderních vulgarismů přitom samo o sobě nestačí na víc než na počáteční pobavení. Spíše jepičí život má také pokus ozvláštnit víceméně prostou zápletku jejím posunutím až někam ke grotesce. Skutečně překvapivých momentů se ve filmu postupně objevuje stále méně a všechny ty pády z postelí a zvracení do drahých kalichů repetitivnost a monotónnost výsledného tvaru, umocněnou zbytečným rozdělením do kapitol, jen podtrhují.
Favoritku tak můžeme považovat za formálně precizní příspěvek do množiny queer filmů; někdo v ní možná kvůli vyhnání jedné z postav za hranice Anglie nalezne i satirický komentář k brexitu. Především se však jedná o kostýmní komedii mravů, a to mnohem konzervativnější, než by jejímu tvůrci bylo milé.
Autor je filmový kritik.
Favoritka (The Favourite). Irsko, Velká Británie, USA, 2018, 119 minut. Režie Yorgos Lanthimos, scénář Deborah Davisová, Tony McNamara, kamera Robbie Ryan, střih Yorgos Mavropsaridis, hrají Olivia Colmanová, Rachel Weiszová, Emma Stoneová ad. Premiéra v ČR 24. 1. 2019.