Kde přistát a kam se uchýlit?

Poslední kniha Bruna Latoura, týkající se klimatické krize, odolává žánrovému zařazení. Otázka Où atterrir? (Kde přistát?, 2017) vyjadřuje nejistotu a přiznanou bezradnost: kam teď? Down to Earth (Dolů na Zem, 2018), sebevědomě odpovídá anglický překlad, čímž Latourovu skicu povyšuje na návrh řešení. Osobně mi kniha nejvíce připomíná manifest v tradici A Cyborg Manifesto (Manifest kyborgů, 1984) Donny Harawayové. Jak jsem po dočtení zjistila, v tomto dojmu mě předběhl překlad do němčiny: Das terrestrische Manifest (Pozemský manifest, 2018). Pokud útlou knihu hodnotím v tomto žánru, je výborná, jen přišla možná poněkud pozdě, ale na to bychom u tématu postupující klimatické katastrofy už měli být zvyklí.

Konspirační teorie

Bruno Latour, jeden ze zakladatelů „teorie sítě aktérů“ (ANT), patří sice v současné době k nejvlivnějším humanitním autorům, ale bývá často levicově smýšlejícími lidmi obviňován z propagace neoliberální ideologie a implicitní obhajoby přirozenosti volného trhu. Ta má podle kritiků vyplývat z jeho kvazihobbesovské ontologie. Po přečtení Latourovy „klimatické“ knihy musím však připustit, že ačkoli si autor ponechává formální nešvary, které přivádějí některé jeho čtenáře a čtenářky k šílenství (například pozice bohorovného soudce, který nám všechno konečně vysvětlí), jeho práce je v mnoha ohledech progresivní. Dokonce se svébytně ocitá na levé straně politického spektra, i když Latour sám by z takového zařazení pravděpodobně příliš nadšený nebyl, protože se vymezuje vůči smysluplnosti pravo­-levého dělení.

Text byl původně napsán jako reakce na zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA a následné odstoupení Spojených států od Pařížské klimatické dohody, čímž se Trumpovi a jeho stoupencům podle autora povedlo něco, co nikomu předtím: učinili z ekologie téma světové politiky a ukázali, že odteď je takzvaně každý sám za sebe: „Spojené státy jsou zemí plnou přírodních zdrojů, nenecháme je ležet ladem.“ Lidé mohou dále dřímat a miliardáři se uchýlí do svého luxusu, kde nikým nerušeni v poklidu dožijí. K tomu ovšem potřebují spojence – masy lidí, kteří na klimatickou změnu nevěří. Latour to popisuje jako konspirační teorii. Nejbohatší tohoto světa vynaloží nesmírné množství energie, času a peněz na to, aby to byla naopak klimatická změna, co na širokou veřejnost zapůsobí jako konspirační teorie. Byla koneckonců donedávna označována jako „globální oteplování“, díky čemuž se minimálně v obdobích extrémních mrazů jevila jako holý nesmysl.

Latourova konspirační teorie je samozřejmě jen hypotéza, pro niž nemá důkazy, ale autor upozorňuje na to, že přinejmenším vidíme důsledky této konspirace, zejména „epistemologické delirium“, tedy záměrné popření vědeckých poznatků, a následnou víru v toto popření. Kdo se nachází v tomto začarovaném kruhu? Lid, masy, regiony – Latour je konkrétně nespecifikuje. V našem kontextu by to mohli být třeba Zemanovi voliči, nad nimiž se druhá polovina společnosti tak podivuje a pohoršuje. Jak to, že nevidí, že jim politické a ekonomické elity lžou? V knize vůči nim nenajdeme žádný odsudek, dokonce ani žádné paternalistické stanovisko.

Konec globálního světa

Obětí konspirace jsme my všichni. Byli jsme podvedeni mýtem o možnosti nekonečného růstu a blahobytu pro všechny. Tento mýtus, o němž jsme byli dlouho přesvědčováni ze všech stran, se hroutí se zprávami o klimatických změnách a s ním mizí i důvěra v informační zdroje. Jak píše Latour zcela v souladu se svými předchozími texty, žádný „fakt“ totiž nestojí sám o sobě. Aby lidé věřili tomu, čemu ti z nás, kteří mají důvěru ve vědecké poznání, říkají pravda, nestačí je zasypat vědeckými studiemi, i kdyby se nám jejich výsledky zdály zcela evidentní – koneckonců i já něčemu věřím spíše na základě toho, odkud informace přišla, než jakou zprávu nese. Je nutné mít důvěru v pravdivost hlavních informačních kanálů. A ty najednou hlásají, že všechno byl podvod, žádný blahobyt nás nečeká, je třeba se uskromnit, přestat jíst maso, dokonce mít méně potomků. Ti nejbohatší přitom potřebují, aby se důvěra lidí rozptýlila mezi více zdrojů – a hlavně aby je nechali na pokoji.

V Latourově vizi jde vlastně o ztrátu domova. Ta se bude týkat jak lidí globálního Jihu, kteří budou v první řadě putovat na Sever, tak nás, šťastných obyvatel globálního Severu. Mýtus o blahobytu spojený s pozitivní představou globálního světa se rozplynul, a tak se lidé utíkají k nacionálním náhražkám – mýtu o lokální ukotvenosti. Latour toto dilema, v němž neexistuje správná možnost, přirovnává k letadlu plnému cestujících, které vzlétlo s nadějí, že dosáhne globální země, ale najednou se ukáže, že cíl je nedostupný. Pilot oznamuje pasažérům, že se musí vrátit, avšak po chvíli se ozve znovu se zprávou, že ani nouzové přistání, totiž uchýlení se k lokálnímu, není možné.

Zpátky na Zemi

Kde přistát? Latour má řešení, byť pouze kognitivní. Klíčové je, abychom se na Zemi nedívali z výšky, jako kdyby se nás netýkala a byla nám pasivně k dispozici – pro vědu a exploataci. Musíme naopak plně pochopit, že jsme „pozemšťané“, tedy že jsme se Zemí nerozlučně svázáni. Země pro nás není modrou planetou viděnou z vesmíru, nýbrž je tvořena mnohovrstevnatými záhyby plnými plodivých, měnících se a zanikajících procesů. Je hlubinným zdrojem všech – i lidských – životů. Jde o typickou ukázku ANT: nelze vidět lidstvo na jedné straně a jakousi pasivní přírodu na straně druhé. Pak by to skutečně znamenalo, že stojíme proti sobě – lidé ničí přírodu a dosud mlčící příroda nám to v poslední době oplácí, zvedá se k odporu. Pokud však přijmeme perspektivu ANT, chápeme svět zcela jinak. Sama sebe vnímám jako víceméně nahodilý uzel nespočetného množství vztahů, jsem prorostlá sítěmi, pevně vkořeněná do země. Toto nové nastavení, „pozemšťanství“, má tu výhodu, že nemusí být nutně omezené na lidský druh: mocnými aktéry jsou nejen lidé, ale i ostatní živé organismy, a zejména led, voda, pohybující se vzduch a půda, tedy Země sama. Z této perspektivy už nejsou aktivisté skupinou bláznů, kteří se snaží zachránit něco, co se buď zachránit nedá, nebo co podle některých záchranu nepotřebuje, nýbrž Zemí samotnou, která se brání. Naším cílem by tedy měla být „půda“, ale nikoli v nacionalistickém smyslu, nýbrž ve smyslu globálním (tedy podle Latoura pozemském), tj. ve smyslu celkové mobilizace bez ignorování ne­-lidských aktérů.

Po praktické stránce toho ovšem Latour nabízí méně a je bohužel poplatný tomu, co mu bývá často vyčítáno: vyzdvihuje evropskou výjimečnost, byť nikoli v pozitivním ohledu. Právě kvůli tomu, co svou dobyvatelskou chamtivostí způsobila světu, má Evropa nyní jít příkladem. Jako Francouz se také nebojí podporovat revoluční řešení. Je až komické, jak správným prognostikem byl: jak sám nedávno připustil, demonstrace Žlutých vest, nastolující množství témat a zachvacující celou Francii napříč společenskými vrstvami, by se časem mohly stát právě tím, co si představoval, když psal svoji knihu.

Autorka je doktorandka filosofie.