Tereza Klenorová
Píšu nesouvislé básně o diagnóze F.60.3
Petr Štengl 2018, 64 s.
Sbírka Terezy Klenorové pojednává, jak je ostatně patrné z názvu, o boji s duševní nemocí. Všem strukturalistům a zastáncům metody „close reading“ se teď asi naježí chlupy po celém těle, ale tuto sbírku můžeme sotva interpretovat, aniž bychom přihlédli k tomuto autobiografickému aspektu. Klenorová si toho totiž prožila opravdu hodně. V mladém věku byla hospitalizována s diagnózou F.60.3, což je hraniční typ emočně nestabilní poruchy osobnosti. Meritem celé sbírky je pak vyrovnávání se s touto nemocí, s tím, jak na ni reagovalo autorčino blízké okolí nebo jaké vnitřní pocity básnířka zažívala. Autorka se svou chorobou nezachází nijak latentně ani ostýchavě. Diagnóza je v knize servírována s až obsedantní frekvencí: „nosím ji s sebou/ založenou v diáři/ popsanou na průklepovém papíru/ panem doktorem E“. Pokud jsme ale opomenuli „smrt autora“, co to nakonec znamená pro samotný text? Ukazuje se, že po silném životním příběhu nemusí následovat silná poezie. Klenorové poetika je plně podřízena introspektivním vhledům, z nichž se ale brzy stává bezobsažná narcistní koupel s kýčovitou pěnou. Autorce sice nelze upřít snahu o ironizování či banalizaci stále se opakujících motivů (požívání prášků, sezení s terapeutem atd.), ale i to se děje na úrovni básnění žáka základní školy. Nechci se básnířky nijak dotknout a vážím si její snahy mluvit o problémech, které mohou být pro mnohé tabu, jisté však je, že by se z jejích intenzivních prožitků dalo vykřesat více.
Libor Staněk
Reinhard Kleist
Nick Cave. Mercy on Me
Argo 2018, 336 s.
Ačkoli německý kreslíř Reinhard Kleist patří mezi uznávané autory komiksů a většina kritik jeho posledního díla, grafického románu o australském rockerovi Nicku Caveovi, oceňuje originalitu narativního přístupu, založeného na prolínání fragmentů hudebníkova života a fikčního světa jeho písní, já sama jsem si nedokázala zodpovědět základní otázku: K čemu je tato kniha dobrá? Z tohoto důvodu opravdu nejsem schopna hodnotit Kleistovo dílo v kontextu toho, čím je, tedy komiksem. Nemohu se zkrátka přenést přes skutečnost, že Kleist zbytečně reprodukuje to, čeho je už tak nadbytek. Jakožto bývalou fanynku Nicka Cavea by mě teoreticky mohlo těšit probírat se stokrát omletými bohatýrskými historkami ze života takzvaného knížete temnoty, ale když čtu promluvy typu „A je ještě jedna zpěvačka, jmenuje se PJ Harvey. Dokonce chlápkovi jako ty zlomí srdce. Jinej by se utopil v alkoholu, ty z toho uděláš album“, stydím se i před svou kočkou, která mě při čtení pozoruje. Nemohu si pomoct, za nápadem vizuálně zpracovat Caveovu biografii a písně slyším jen cinknutí zlaťáku o stůl. Pokud už má Kleist, který by se údajně po Johnnym Cashovi a Caveovi rád pustil do Davida Bowieho, potřebu vrtat se v životech hudebních hvězd jako v bolavé noze, proč musí jít vždy o úspěšné a všeobecně přijímané muže? Není to projev tvůrčí zbabělosti? Kdyby radši vytvořil třeba komiks o Karen Carpenter. Za smrt této zpěvačky ovšem nemohou drogy, ale anorexie. A to se příliš nehodí do popkulturní mytologie.
Anna Silenská
Mohsin Hamid
Exit West
Přeložila Markéta Musilová
Odeon 2018, 176 s.
„Po celém světě opouštěli lidé místa, kde původně žili, kdysi úrodné pláně, které teď rozpraskaly suchem, přímořské vesnice sužované přílivovými vlnami, přelidněná města a smrtící bojiště, opouštěli i jiné lidi – lidi, které v některých případech milovali.“ Jak naznačuje citace z druhé do češtiny přeložené knihy pákistánsko-amerického spisovatele Mohsina Hamida, jejím tématem je migrace. Autor příběh umisťuje do mírně dystopické budoucnosti a staví ho na půdorysu lásky Saída a Nadji, dvou mladých lidí, kteří žijí ve velkém městě kdesi v arabském světě. Města se ovšem začnou zmocňovat náboženští fanatici a stane se z něj bojová zóna. Jediným únikem před válkou a smrtí jsou záhadné portály, které se objevují na opuštěných místech a slouží jako brány do různých koutů světa. Hrdinové se na pouti plné útrap, strádání a násilí setkávají s šikanou a nenávistí nejen ze strany starousedlíků, ale i některých uprchlíků. Hamidovi se daří věrně zachytit osudy i emoce lidí odsouzených k hledání nového domova, popsat neustálé napětí a nejistotu, strach i stesk. Zároveň jasně naznačuje, že něco jako „původní obyvatelstvo“ prakticky neexistuje a že západní svět vznikl právě na základě nevyzpytatelných pohybů lidstva, protože „všichni jsme poutníci v řečišti času“. Vyústění příběhu je ale spíše utopické: z rozhodnutí vykoupeného smrtí mnoha lidí se rodí vzájemné smíření a společný projekt, slibující budoucnost plnou naděje a tolerance. Velmi aktuální kniha je cenná i tím, že naznačuje dobré konce. Ty si dnes totiž málokdo dokáže představit.
Karel Kouba
Jan Zahradníček, František Hrubín
Ve znamení „jadis“…
Pistorius & Olšanská 2018, 208 s.
Janem a Zdenou Wiendlovými důkladně připravená edice korespondence Františka Hrubína a Jana Zahradníčka z let 1937–1950, vydaná pod titulem Ve znamení „jadis“…, představuje pozoruhodné svědectví o nelehkých časech, s nimiž se oba básníci museli vyrovnávat. Rokem 1937 končí rozjařená doba setkávání, za níž se oba v dopisech nostalgicky ohlížejí (proto ono francouzské „jadis“, tedy kdysi). Mír však s koncem války nepřichází. V korespondenci zeje příznačná mezera mezi lety 1945 a 1947, kdy Hrubín píše oslavné básně na Sovětský svaz, zatímco Zahradníček čelí štvavé kampani a obvinění z kolaborace. Poslední dopis je datován půl roku před Zahradníčkovým zatčením a odsouzením ve vykonstruovaném procesu. Vědomí tohoto osobního i společenského vývoje vytváří v korespondenci napětí, aniž by padlo jediné slovo o názorovém rozchodu. Připomeňme, že zpočátku máme před sebou dopisy dvou římských katolíků (k čemuž patří i vtípky na Židy a zednáře). Hrubín byl stálým přispěvatelem časopisu Akord, jejž Zahradníček redigoval a od roku 1940 řídil. Mezi Uhřínovem a Prahou přitom probíhala poštovní výměna komentářů k soudobé poezii a jejímu fungování, nářků na pracovní i rodinnou situaci či pochvalných hodnocení veršů toho druhého. Z dopisů nakonec vyvstává portrét Jana Zahradníčka jako ukotvenější a vyrovnanější osobnosti, zatímco Hrubín je i ve svém exaltovaném stylu rozervaný a plný vnitřních strachů.
Klára Soukupová
Láska mezi regály
(In den Gängen)
Režie Thomas Stuber, Německo, 2018, 125 min.
Premiéra v ČR 14. 2. 2019
Mezi současnými sociálně realistickými snímky se najde jen málo tak empatických děl, jakým je Láska mezi regály německého režiséra Thomase Stubera. Film si opatrně a bez zjednodušování hledá cestu ke svým hrdinům, chudým pracovníkům ve velkoskladu. Vyprávění o „zakázané lásce“ nesmělého mladíka Christiana a Marion z oddělení lahůdek si dává záležet, aby jeho hrdinové nepůsobili jako pouhé věšáky na sociální problémy. Především to mají být věrohodní představitelé své společenské vrstvy. Dvojice protagonistů ve skvělém podání Franze Rogowského a Sandry Hüllerové proto po většinu filmu zakřiknutě mlčí a my k nim pronikáme jen velmi pomalu a obtížně. Stuber nás nutí být trpělivými pozorovateli drobných slovních výměn a nenápadných událostí, uzavřených většinou do mikrokosmu obřího skladu potravin. Tvůrci se dobře vyrovnali i s problémem, jak toto nefotogenické prostředí vůbec natočit. Snímání na dlouhá skla a tlumená barevnost potlačují křiklavý design vystaveného zboží a dělají z prostoru skladu nevlídné, odlidštěné místo, jehož obyvatelé se sice snaží na sebe příliš neupozorňovat, ale v jádru drží při sobě – podobně jako spoluvězni. Ostatně i pracovníci velkoskladu musí trávit čas na místě, kde být nechtějí. Pomalým tempem, nevlídným prostředím a přidušeným projevem herců tak Láska mezi regály odráží bezútěšnou monotónní existenci svých hrdinů. A právě o prožitek bezvýchodnosti nakonec jde ve Stuberově filmu především. K tísnivému dojmu zde ani není třeba, aby se protagonisté ocitli v nějaké zvlášť naléhavé problematické situaci.
Antonín Tesař
12. ročník Ceny kritiky za mladou malbu 2019
Galerie kritiků, Praha, 29. 1. – 10. 3. 2019
Cena kritiků za mladou malbu, určená umělcům a umělkyním do třiceti let, se letos uděluje už po dvanácté. Z více než padesátky přihlášených výtvarníků porota vybrala sedm finalistů, z nichž – možná docela překvapivě – obsadil první místo Vojtěch Kovařík z ateliéru kresby Josefa Daňka na Fakultě umění Ostravské univerzity, na druhém místě skončil Tomáš Bryscejn z ateliéru malby na UMPRUM a třetí místo získala Eliška Konečná z ateliéru Roberta Šalandy na AVU. Cena diváků připadla Markétě Jáchimové. I tentokrát je na společné výstavě finalistů v Galerii kritiků zřejmé, že se současná (nejen mladá) malba snaží vykračovat za hranice vlastního média, a to směrem k „objektově orientovanému“ přístupu a instalačním řešením. Přinejmenším některá z vystavených děl tak ve výsledku vypadají jako fragmenty větších, leč neexistujících instalací. To lze ostatně brát jako jeden z dalších dokladů toho, nakolik je instalace určující pro podobu toho nejsoučasnějšího vizuálního umění. Zdá se, že malba tu není chápána jako klasická, tradiční výtvarná forma, ale spíše „jen“ jako součást multimediálního a intermediálního širšího celku, do něhož se snaží zapadnout. Není ostatně důvod se domnívat, že by se tudy neměly nebo nemohly cesty současné malby ubírat; jedná se koneckonců o flexibilní a zároveň trvalé médium, které přežilo už několik vzestupů a pádů nových médií, jež původně předvídala její konec.
Martin Vrba
Dopisy Milady Horákové
MP3, Audiotéka 2018
V množství audioknih, kterých vychází pořád víc, trochu zapadlo vydání souboru dopisů, které napsala Milada Horáková v posledních dnech před svou smrtí. Jejich loňská nahrávka ovšem rozhodně stojí za pozornost – nejen pro sílu textů, ale i pro procítěný přednes Taťjany Medvecké, která Horákovou v těžké životní chvíli skvěle vystihla. Většina listů, jak se dozvídáme ze závěrečné poznámky, své adresáty nikdy nedostihla a na veřejnost se dostaly až na počátku devadesátých let; větší ohlas ovšem, snad i vzhledem ke skromnému rozsahu, neměly. Audiokniha je tak jejich vítaným připomenutím. Horáková se obrací ke svému jedenaosmdesátiletému otci, sestře Věře, dceři Janě, manželu Bohuslavovi, ale i ke své tchyni nebo kamarádkám. Nejsilněji působí dopis dceři, v němž ji nabádá k celoživotnímu vzdělávání, četbě knih a také uvážlivému výběru přátel a přes tíži situace se snaží vážný tón odlehčit vtipem. V dopisech Horákové nechybí kritická sebereflexe, překvapivě ale nenajdeme sebemenší náznak výčitky vůči jejím vrahům. Naopak, věřící Horáková svou smrt přijímá s pokorou, říká, že je připravena zemřít, a sama se všem omlouvá za ztrátu, kterou jim tím způsobuje. Těch pár dopisů, které na nahrávce trvají něco málo přes dvě hodiny, je možno chápat nejen jako svědectví o době padesátých let, ale především jako návod, jak žít plnohodnotný život.
Jiří G. Růžička
Jérôme Noetinger
dR
CD, Éditions Piednu 2018
Jérôme Noetinger sólová alba takřka nevydává. Loni mu vyšlo teprve druhé – po dvaceti šesti letech. Jak je na freeimprovizační scéně zvykem, hrává s kdekým, za jeho vydanými tituly ovšem většinou bývá dlouhodobější spolupráce. Co se tedy změnilo? Že by mu spoluhráčů minulý rok ubylo, se nezdá, spíše naopak. Nejde ani o prosté představení jeho tvůrčí kuchyně, jakkoli by se to nabízelo. Noetinger je totiž známý jako hráč používající převážně analogové technologie zvukových manipulací – kotoučové magnetofony, mikrofony, rádia, dojde i na vrtačku nebo piano. Výčet nástrojů by mohl být únavný a vést až k podezření z fetišismu. Nahrávka to naštěstí vyvrací. Jednotlivé tracky mají k bezbřehým zvukomalebným kompozicím daleko a nebrání se ani občasnému využití primitivních delayů a smyček ve prospěch vyprázdnění (For a Beat). Anihilace však není tématem. Zahrané se sice nahrává, přehrává, maže nebo jinak manipuluje, ne však proto, aby hra vyhasla. Naopak: i když chybí spoluhráč, místo kterého tu je prázdná zeď, pořád jde o to udržet pomyslný míček v pohybu a využít každého jeho odrazu. Je tu méně delikátnosti a více zarputilosti. Zvukové panoráma se smrskává na ping-pong stereo kanálů, Noetingerovi se ale daří udržet míček dlouho ve vzduchu a měnit dynamiku jeho odrazů. Na nic se zbytečně nečeká, žádný úprk však nečekejme. Hlavně se nezadýchat. Deska sestává z jedenácti tracků o celkové stopáži 51 minut, z nichž většina začne náhle a málokterý skončí do ztracena.
Patrik Pelikán