Přeložila Markéta Musilová
Odeon 2018, 176 s.
„Po celém světě opouštěli lidé místa, kde původně žili, kdysi úrodné pláně, které teď rozpraskaly suchem, přímořské vesnice sužované přílivovými vlnami, přelidněná města a smrtící bojiště, opouštěli i jiné lidi – lidi, které v některých případech milovali.“ Jak naznačuje citace z druhé do češtiny přeložené knihy pákistánsko-amerického spisovatele Mohsina Hamida, jejím tématem je migrace. Autor příběh umisťuje do mírně dystopické budoucnosti a staví ho na půdorysu lásky Saída a Nadji, dvou mladých lidí, kteří žijí ve velkém městě kdesi v arabském světě. Města se ovšem začnou zmocňovat náboženští fanatici a stane se z něj bojová zóna. Jediným únikem před válkou a smrtí jsou záhadné portály, které se objevují na opuštěných místech a slouží jako brány do různých koutů světa. Hrdinové se na pouti plné útrap, strádání a násilí setkávají s šikanou a nenávistí nejen ze strany starousedlíků, ale i některých uprchlíků. Hamidovi se daří věrně zachytit osudy i emoce lidí odsouzených k hledání nového domova, popsat neustálé napětí a nejistotu, strach i stesk. Zároveň jasně naznačuje, že něco jako „původní obyvatelstvo“ prakticky neexistuje a že západní svět vznikl právě na základě nevyzpytatelných pohybů lidstva, protože „všichni jsme poutníci v řečišti času“. Vyústění příběhu je ale spíše utopické: z rozhodnutí vykoupeného smrtí mnoha lidí se rodí vzájemné smíření a společný projekt, slibující budoucnost plnou naděje a tolerance. Velmi aktuální kniha je cenná i tím, že naznačuje dobré konce. Ty si dnes totiž málokdo dokáže představit.