Nehovět si v křesťanství

„Nejsem pesimista ani sentimentál, jen je člověk někdy už tak utahaný, že by v té chvíli chtěl ze všeho utéci – než to s něho za chvíli spadne a táhne dál, dál, dál,“ píše přibližně rok před svou smrtí Karel Hiršl. Ve svých dvaadvaceti letech byl ústřední postavou komunistické odbojové organizace Předvoj a právě odbojová činnost ho nakonec stála život.

Dílem snad kvůli jeho komunistické orientaci, dílem kvůli obecnému odstupu vůči postavám antifašistického odboje, které byly hojně propagandisticky využívány minulým režimem, je Hiršlův příběh české veřejnosti téměř neznámý. Kniha jeho dopisů, nazvaná Zůstat plamenem neohnutým…, která vyšla díky publicistům Tomáši Trusinovi a Aleně Wagnerové, je tak vítaným osvětovým počinem.

Marxisticko­-křesťanský dialog

Wagnerová se zabývala odbojovou organizací Předvoj už v šedesátých letech. Z výzkumu a rozhovorů s pamětníky tehdy vznikla kniha Neohlížej se, zkameníš (1968). Dopisy, které Karel Hiršl psal svým přátelům totálně nasazeným v Říši, objevila během rešerší, na vydání si však musely počkat více než padesát let.

Jak Wagnerová vysvětluje ve své předmluvě, ilegální odbojová organizace Předvoj byla sítí převážně mladých lidí, která čítala v roce 1944 asi tisíc členů. Omezovala se sice téměř výhradně na vydávání a konspirovanou distribuci stejnojmenného časopisu, v situaci, kdy byl gestapem rozmetán III. ilegální výbor KSČ, se však jednalo o nejsilnější komunistickou odbojovou skupinu. Pozoruhodné je, že Hiršl a jeho přátelé, kteří organizaci zakládali, se stali komunisty nezávisle na oficiálních strukturách strany. Ke svému přesvědčení došli skrze četbu a vášnivé diskuse, částečně dokonce na schůzkách mládeže evangelického sboru na Smíchově. A právě intelektuální a hodnotový přerod mladého křesťana v komunistu je jednou z nejnapínavějších linií Hiršlových dopisů, které jsou zároveň svědectvím o idealistickém komunismu nedeformovaném stalinismem.

Důvod své roztržky s mladými evangelíky shrnuje Hiršl v úvodních dopisech: „Se Sdružením jsem se nerozešel názorově, ne tělesně; většina lidí tam totiž si příliš hoví ve svém zdánlivém křesťanství, v dobromysl­­ném usmívání se na špatnost tohoto světa a v sofistických heslech a morálních příkazech, které mají dle mého názoru velmi daleko od skutečného úkolu křesťana: hledat království Boží.“ Takto vyjadřuje svou morální kritiku toho, co nazývá měšťáckým křesťanstvím. Nicméně i v posledních dopisech najdeme odkazy k Ježíšově postavě a přes opakované zdůrazňování materialistických východisek také silný (někdy až moralisticky přepjatý) etický základ Hiršlovy světonázorové orientace. Jako by se v jeho nitru odehrával marxisticko­-křesťanský dialog, který dvacet let po jeho smrti rozvíří intelektuální sféru uvolňující se československé společnosti.

Podobně nesmlouvavé bylo Hiršlovo vyrovnávání se s politickým měšťáctvím první republiky. Wagnerová připomíná, že Hiršl patřil ke generaci, která vyrostla spolu s první republikou a učila se slabikovat masarykovské ideály pokroku a humanismu. Důvěra v liberální pojetí těchto ideálů se ale rozplynula spolu s mnichovskou dohodou. Hirš­lova kritika prvorepublikové politiky i kultury podobně jako jeho kritika křesťanství neodmítá proklamované ideály, ale je skeptická ke způsobům, kterými jsou prosazovány. „Tito duchové,“ píše Hiršl o Masarykovi, Čapkovi a Šaldovi, „se musejí překonávat – musíme jít přes ně, ne mimo ně, ne mávnout nad nimi rukou a odbýt frází, ale pokud možno vcítit se do nich a odhalit jejich slabiny…“

Zákruty dějin

Hiršlovy dopisy jsou přerývanou četbou. Odpovědi jeho totálně nasazených přátel se nedochovaly, a tak můžeme sledovat jen polovinu často vášnivé diskuse o poezii, filosofii, náboženství a politickém myšlení. Opravdové drama, které se stává stále jasněji středem Hiršlova zájmu, se navíc odehrává z pochopitelných důvodů mimo stránky dopisního papíru. Zaznamenáme jen ironické komentáře k dění na frontě a poznámku, která nabádá adresáta, aby volil slova „co nejvybraněji“, protože je možné, že dopisy „‚doma‘ budou otvírat“.

Z textu je cítit touha po poznání a nových myšlenkách i utopická víra v lepší svět, ke kterému má vést poněkud abstraktně pojatá dialektická negace toho, co Hiršl nazývá měšťácká kultura. Vznosné vize, poetické obraty a přiznaný idealismus mládí střídá sebeironický humor, přátelské narážky a líčení nudné pracovní rutiny ve studiích barrandovského Prag­-filmu. Čtenář však brzy pocítí především napětí mezi sledováním Hiršlových myšlenek a zpětným pohledem obeznámeným s jeho tragickým koncem, ale také realitou poválečného komunistického projektu, v nějž Hiršl tolik věřil. Neohnutý plamen Hiršlových ideálů je tak chtě nechtě konfrontován s temnotou a zákruty dějin. A právě v tom spočívá – kromě samotného upozornění na postavu Karla Hiršla – nesporná síla knihy.

Autor je aktivista sociálních hnutí.