V úterý 12. února přinesl deník La Libération obsáhlý článek nazvaný Antisemitismus: metla bez konce. Redaktorka Bernadette Sauvagetová se v něm podrobně věnuje zprávě zveřejněné francouzským ministerstvem vnitra téhož dne. Podle aktuálních čísel ministerstvo zaznamenalo v minulém roce ve Francii 541 protižidovských útoků. To znamená nárůst o 74 procent oproti roku 2017. Nejhorší bilanci pak ministerstvo uvádí pro rok 2004, kdy došlo k 974 agresím proti nějaké náboženské menšině. Zajímavé je srovnání s útoky proti muslimské minoritě, jejichž počet se stabilně pohybuje kolem stovky ročně. Nejvíce násilností je přirozeně namířeno proti křesťanům – v roce 2018 jich bylo zaznamenáno přes tisíc, podobně jako loni. Zneklidňující je ale zmíněná protižidovská společenská nálada. Francouzského ministra vnitra Christophera Castanera čísla znepokojují natolik, že vydal prohlášení nazvané Boj proti nenávisti, diskriminaci, rasismu a antisemitismu. Vláda prý chce prostřednictvím vnitra zasáhnout proti všem formám xenofobie a projevům rasismu. Jedním ze způsobů boje s nesnášenlivostí má být zformování nové zásahové jednotky, jejíž členové se nyní cvičí v Marseille. Tato složka bude prý lépe detekovat projevy společenských problémů a agrese. Za problematické teritorium je považován také internet. K odhalení diskriminace a antisemitismu na síti má pomoci PHAROS, internetová platforma zřízená ministerstvem vnitra. Zvýšena byla též ochrana židovských komunit a center ve více než osmi stovkách míst. Ochranu si podle Castanera zaslouží všichni bez ohledu na náboženství či na to, zda jsou nebo nejsou věřící. Deník La Libération v článku konkretizuje smutnou bilanci některými hrůznými příklady. V březnu loňského roku byla například ve svém pařížském bytě ubodána jedna z přeživších šoa, pětaosmdesátiletá Mireille Knollová. Mnohem častěji se však současný antisemitismus projevuje každodenní šikanou, především agresí mezi mladistvými, spojenou s nadávkami typu „špinaví Židé“.
Pohádková opera Antonína Dvořáka Rusalka se vrátila do Paříže a francouzský deník Le Monde na svých webových stránkách nešetřil chválou. „Variace na unikátní hru s odrazy a symetrií neztrácí své kouzlo ani krásu,“ hodnotí inscenaci kritička Audrey Bouctotová, a reaguje tak zejména na zajímavé pojetí civilní scénografie zasazené do současnosti. Po čtyřleté odmlce se hraje Rusalka kanadského režiséra Roberta Carsena, kterou v Paříži v roce 2015 dirigoval Jakub Hrůša. Teď se taktovky chopila finská dirigentka Susanna Mälkki. Rusalku ztvárnila finská sopranistka Camilla Nylund, kněžnu Karita Mattila. Představení je podle pisatelky uchvacující především díky zrcadlení scény a rozdělení na podvodní a reálný svět. Bouctotová chválí rovněž elegantní pojetí, které respektuje kvality libreta Jaroslava Kvapila, což je podle novinářky v případě pařížské opery čím dál větší výjimka. Nová pojetí se totiž mnohdy míjejí s původním pojetím libreta a hudby. Vada na kráse ovšem podle autorky spočívá především v tom, že zpěv a hudba se neustále jakoby dohánějí a nemohou najít společný krok, i když jsou obě složky na výjimečné úrovni. Počkat si tak prý musíme až na třetí dějství, kdy dojde k pomyslnému chycení za ruce.
Deník L’Humanité přinesl ve středu 13. února krátký rozhovor s Manuelem Domerguem, jedním ze zakladatelů Nadace abbého Pierra, jež se ve Francii zaměřuje především na pomoc lidem v nouzi a bez domova. Zpovídaný upozorňuje, že se ve velkých francouzských městech rozšiřuje fenomén pouličního mobiliáře zaměřeného proti bezdomovcům. Jedná se především o lavičky, na nichž se nedá ležet, ale také o různé zátarasy a další nástroje, které bezdomovcům zabraňují v delším setrvání nebo přečkání noci na daném místě. Takové jednání podle Domergua neřeší problém bezdomovectví a navíc společnost individualizuje. Protibezdomovecký mobiliář „anti-SDF“ (anti sans domicile fixe) se ve Francii postupně rozšiřoval od šedesátých a sedmdesátých let, a to především mezi majiteli obchodů. Podle Domergua panovala a nejspíš nadále panuje představa, že osoba ležící nebo sedící před obchodem odrazuje zákazníky a je potřeba ji vypudit. Podobně se chovali soukromníci, kteří začali u svých domů instalovat místo květináčů například kamenité dekorace s hroty. Jiným negativem, které se připisovalo bezdomovectví, byl klesající turismus. Všechny tyto argumenty považuje Nadace abbého Pierra za naprosto irelevantní, a snaží se proto bojovat proti tomuto agresivnímu a nehumánnímu zacházení s veřejným prostorem, které je ve výsledku nepříjemné pro všechny bez rozdílu. V současnosti hodlá nadace skrze vyjednávání s pařížskou radnicí dosáhnout odstranění protibezdomoveckého mobiliáře z ulic hlavního města. Agresivní pokus vystrnadit bezdomovce podle Domergua nic neřeší, naopak je potřeba ukázat, že veřejný prostor je tu skutečně pro všechny.