Příběhy ze zlomených zemí

Nakladatelství Host loni vydalo několik fantasy románů, které se vymykají běžnému profilu tohoto žánru. Namísto variací na středověkou Evropu čerpají inspiraci z kultur a společenské situace zemí druhého a třetího světa. Spisovatelky Nnedi Okoraforová, N. K. Jemisinová a ­Aliette de Bodardová ve svých knihách vytvářejí originální imaginativní prostory, které překonávají laciný exotismus. Ačkoli jde o trojici autorek, podstatnější než pohlaví je zde etnický původ. Jemisinová a Okoraforová jsou rodilé Afroameričanky, přičemž rodiče druhé z nich utekli z Nigérie, kde právě zuřila občanská válka, do Spojených států. De Bodardová je ještě kosmopolitnější: její rodiče pocházejí z Vietnamu, ale narodila se ve Spojených státech. Vyrůstala v Paříži a její mateřštinou je francouzština, nicméně své knihy píše anglicky a publikuje v britských vydavatelstvích. Ve všech případech jde tedy o spisovatelky s výraznými osobními vazbami na africké a asijské kultury, které však vyrůstaly v euroamerickém prostředí. A právě intenzivní, byť nepřímý vztah k jiné kultuře je v jejich textech otevřeně tematizován. Už žánrovým zařazením jsou to svým způsobem exotické fantazie o cizích krajích. Zároveň je však formuje silný vztah ke vzdálené „pravlasti“, ať už v podobě nostalgické touhy po znovunavázání ztraceného kontaktu, nebo jako zděšení z toho, co se v oněch zemích děje dnes.

Z pohledu slabých

Trojice próz v lecčems vychází z klasických žánrových motivů, pokaždé však uchopených originálním způsobem. Všechny například mají výrazně apokalyptický nádech. Nnedi Okoraforová svou knihu Kdo se bojí smrti (Who Fears Death, 2010) zasadila do futuris­tické Afriky po blíže nepopsané ekologické katastrofě a její hrdinové neznají jiné prostředí než poušť. Po krajině jsou rozeseté zbytky sofistikovaných technologií a je patrné, že postavy žijí na troskách vyspělé civilizace. Páté roční období (The Fifth Season, 2015) od N. K. Jemisinové se zase odehrává na planetě s velmi nestabilní geologií, což způsobuje množství přírodních katastrof. Vyprávění v sobě od počátku nese předzvěst zkázy celého ekosystému, k níž má příběh v závěru dospět. Nejbizarnější fikční univerzum má série Dominium padlých andělů (Dominion of the Fallen, od 2015) Aliette de Bodardové: příběh je umístěn do Paříže zdevastované dávnou válkou. Na zemský povrch z nebe padají křesťanští andělé, kteří ztrácejí vzpomínky na svou předchozí existenci a mění se v hmotné, zranitelné a smrtelné bytosti.

V každé z knih také vystupují postavy nadané nadpřirozenou mocí, která je odděluje od zbytku společnosti, což může být dar i prokletí. U Okoraforové jsou to čarodějové ovládající magii, ke které mají přístup jen ti, kdo se narodili s určitým nadáním. V univerzu N. K. Jemisinové žijí orogenové, menšina s vrozenou schopností kontrolovat přírodní energie spojené se zemským povrchem. Díky tomu dokážou vládnout seismickým jevům planety – buď katastrofám bránit, nebo je vyvolávat. Ve světě Aliette de Bodardové se spolu s anděly zhmotňuje i magie. Zázračné schopnosti sídlí přímo v tělech těchto bytostí, takže z jejich údů a orgánů lze těžit fyzickou sílu.

Žádná z autorek přitom nevypráví příběh z pohledu silného, mocného hrdiny, ale spíš z pozice outsiderů, příslušníků opovrhovaných společenských vrstev a zneuznaných ponižovaných osobností. To je ovšem znak velké části současných fantasy knih. Platí to třeba i pro slavnou ságu George R. R. Martina Píseň ledu a ohně (od 1996, česky od 2000), která dává hlas téměř výhradně ženám, dětem, tělesně postiženým a dalším tím či oním způsobem oslabeným či bezmocným postavám.

Úpadek řádu

Vztah k cizí kultuře je ve všech případech výrazně utvářen postkolonialismem, pokaždé je však artikulován odlišným způsobem. Jedním z vypravěčů Dominia padlých andělů je hrdina pocházející z Asie, který je stejně jako andělé nadpřirozenou bytostí, vládne ovšem jinou, východní magií. Zejména druhý z románů této série popisuje setkávání západních andělů s říší asijských mytologických bytostí. De Bodardová se tak skrze mytologie a náboženství vztahuje zejména ke zkušenosti kulturní vykořeněnosti. V temné apokalyptické Paříži jako by nikdo nebyl doma – ani asijští bohové, ani křesťanští andělé, a dokonce ani běžní obyvatelé města, kterým nezbývá než stát se členy některého z řádů soustředěných kolem mocných magických bytostí. Spisovatelce se tak daří nenápadně, ale sofistikovaně reflektovat vyprázdněnost tradic a pocity vyvlastněnosti typické pro současný svět. V jejím dekadentním univerzu doslova upadá celý metafyzický řád veškerenstva: původně duchovní bytosti klesají do hmotného bytí a Bůh se i pro ně stává de facto nepostižitelnou, spekulativní, dokonce hypotetickou bytostí. De Bodardová bohužel filosofické důsledky svého rozvrhu příliš nedomýšlí a spíše se soustředí na vztahy mezi postavami, čímž se těsně přibližuje žánru young adult.

Nnedi Okoraforová vytvořila fascinující kombinaci fantasy a nekompromisní sociální kritiky. Její román inspiroval novinový článek z roku 2004, který se zabýval organizovaným znásilňováním černošských žen arabskými vojáky během konfliktu v Dárfúru. Kromě toho ale autorka do svého vyprávění zapojila motivy genocidy, ženské obřízky a hrozící ekologické katastrofy. Podstatné přitom je, že Okoraforová stav africké společnosti pozoruje zvenčí jakožto americká spisovatelka s nigerijskými kořeny. Světem prózy Kdo se bojí smrti není současná Afrika – a ani nechce být. Je to fantazie utvořená z děsivých publicistických zpráv a z místního folkloru přefiltrovaného moderní literaturou typu slavného Pijáka palmového vína od Amose Tutuoly (1952, česky 1966). Okoraforová zkrátka dělá s Afrikou totéž co většina autorů fantasy s evropským středověkem: také oni pracují s místem a časem, ke kterému mají silný, i když zprostředkovaný vztah, a na něm budují literární fikci. Na rozdíl od autorů historických románů ale tvůrci fantasy nepředstírají, že vědí, jaký byl život ve středověku. Jejich příběhy jsou přiznaně neskutečné a záměrně posunuté mimo realitu, která je pro nás beztak nedosažitelná. Román Kdo se bojí smrti vlastně tvoří sny o Africe – sny plné hrůzy, úzkosti, ale také imaginativní fascinace.

Začneme koncem světa

Ještě dál hru imaginace dovádí N. K. Jemisinová. Její kniha se nevztahuje k žádnému konkrétnímu reálnému časoprostoru, je to příběh, který se odehrává „za sedmero horami a sedmero řekami“. Přesto ho charakterizuje především úzkost. Nestabilní, doslova drolící se planeta, kterou autorka nazvala Zlomená země, svým křehkým, nevyzpytatelným ustrojením odráží nejistotu ohledně spolehlivosti našeho vlastního světa. Je to nevlídný časoprostor tvrdých, nehostinných skal, ve kterém ale žijí osoby schopné manipulovat se samotnou matérií planety. Strach a úzkost formují i mezilidské vztahy: orogenové jsou frustrovaní opovržením světa, ve kterém musí žít, a formovaní zkušenostmi ponížení a ohrožení. I společnost se tak stává dalším zdrojem všudypřítomné úzkosti a strachu. Páté roční období je do velké míry román o předsudcích a moci tradic. V mnoha detailech románové prostředí připomíná země třetího světa, ale Jemisinová přece jen artikuluje spíš obavy a strachy takzvaně civilizovanější euroamerické společnosti. Vytváří tak velmi současný velkolepý apokalyptický mýtus o tísnivém, vyvráceném světě, který je odsouzen k zániku už od první věty románu: „Začneme koncem světa, proč by ne? Ať to máme z krku a přesuneme se k zajímavějším věcem.“

Právě svým sebevědomým a kritickým utvářením či přetvářením mýtů mají Aliette de Bodardová, N. K. Jemisinová i Nnedi Okoraforová blízko k jedné z nejdůležitějších autorek fantasy žánru vůbec – Ursule K. LeGuinové. Jejich sociálně citlivá fantastika se pokouší nepřímo vyslovit věci, které se přímo vyjadřují buď velmi složitě, anebo naopak mohou vyznít zrádně jednoduše.