Radost z budoucnosti

Co považujete za hlavní cíl a důvod existence solarpunku jakožto hnutí?

Solarpunk je sdílená spekulativní fantazie – snaha představit si budoucnost, v níž se nám podaří překonat ekologickou krizi nebo se s ní aspoň vyrovnat. Jde tedy o společnou vizi žádoucí budoucnosti. Fantazie jsou obvykle považovány za něco, co sdílíme bezděky. Solarpunk je naproti tomu „spekulativní fantazií“, protože se vědomě snaží vytvořit alternativní budoucnost. Přechod k obnovitelné energii – především solární, ale také větrné nebo přílivové – přitom považuje za obrat, který povede k lepší budoucnosti. Od té si slibuje návrat k půdě, pozornost k přírodním rytmům a životnímu prostředí a také silné zaměření na komunitu, která se však nevyhýbá ani technologickým řešením. Většina solarpunkových textů spadá do oblasti sci­-fi, ale existuje i solarpunková fantasy. Spíše než o literární žánr ale jde o komunitu lidí. Ti se pak různými způsoby snaží do současné reality zavést prvky utopické budoucnosti – přijetím ekologičtějšího stylu života, aktivismem nebo vytvářením alternativních infrastruktur, jako jsou komuny nebo peer­-to­-peer digitální sítě. V tom se solarpunk podobá projektům, jako je třeba Seeds of a Good Anthropocene.

Solarpunk tedy chce oživit naši ekologickou a utopickou imaginaci. Sledujete v současné kultuře obecnější trend šíření ekoutopického myšlení?

Snaha uvažovat o ekologické budoucnosti je bezpochyby čím dál běžnější. Na akademické půdě je například velký zájem o roli, jakou může imaginace hrát při překonávání současné krize. Spekulace je nyní nástrojem vy­­užívaným při úvahách o klimatickém problému aktivisty i vědci a solarpunk je jen jedním z příkladů. Velké ropné společnosti, konkrétně Shell, využívaly ve svůj prospěch spekulaci a modelování budoucnosti po desítky let, takže je dobře, že je nyní spekulace využívána také alternativně. Podle průzkumů veřejného mínění je klima pro mladou generaci výrazně důležitější než pro tu starší. Mladí vidí, že klíčovou příčinou klimatické krize je kapitalismus, a proto se obracejí k ekoutopismu. Jsou nespokojeni s nevýraznou, rádoby zelenou politikou volených zástupců i korporací, které se snaží přenést zodpovědnost na jednotlivce. Nastal zkrátka čas pro sociální a institucionální změnu.

Jakou roli hraje v solarpunku estetika?

Solarpunk je silně vizuální žánr, podobá se steampunku, ale je zde navíc současná elektronika a prvky secese. Na jednu stranu se odehrává v prostředí high­-tech ekologických měst, na druhou se to v něm hemží věcmi vyrobenými podomácku. Můj hlavní dojem z této estetiky je, že je plná záře – což je způsob, jak ilustrativně přiblížit radost ze solarpunkové budoucnosti.

Věnujete se rovněž žánru new weird. Je mezi ním a solarpunkem nějaká historická spojitost?

O přímém vztahu nevím, ale new weird už na začátku 21. století mísilo sci­-fi, fantasy a horor a prolamovalo žánrové hranice. To bylo typické pro dobu, kdy se budoucnost slibovaná starou vědou – „všeho bude víc a bude to lepší“ – střetla s realitou selhávajícího kapitalismu a limity životního prostředí. Ukázalo se, že k promýšlení budoucnosti potřebujeme nové narativy. New weird poskytlo nové narativní nástroje a dalo vzniknout novým typům příběhů. Solarpunk pak překonává pouhé boření struktur minulosti a pokouší se představit si nový svět.

Radikální teorie a praxe na sebe často brala podobu kritiky – od kritické teorie po kulturu protestu. Jaký je vztah utopické imaginace ke kritice?

Domnívám se, že dobrá kritika by měla mít utopický horizont. Měla by být prováděna s cílem otevřít možnost lepšího života, formovat lepší společnost. To platí i o dobré sci­-fi a fantasy – umožňují nám otevřít prostor pro jiné myšlení, zvážení toho, jak bychom mohli žít. Utopická radikální imaginace nám tedy dává pozici, z níž lze kritizovat přítomnost. Ještě nezbytnější je však radikální utopická praxe. Jednat jinak totiž znamená jinak myslet.

Koncept solarpunku se objevil kolem roku 2014. Existují nějaké komunity, které by se dle principů solarpunku snažily žít ve smyslu radikální utopické praxe, o níž mluvíte?

Bylo to dokonce ještě o něco dříve, brazilská solarpunková antologie, nedávno přeložená do angličtiny, vyšla už v roce 2012. Pokud je mi známo, neexistují žádné komunity v pravém slova smyslu, ale vznikla silná online solarpunková komunita, která propojuje lidi na globální úrovni, a mnoho jejích členů se snaží více či méně žít podle solarpunkových principů. Nechci v tomto ohledu hýřit přehnaným nadšením, jedná se zatím především o volby typu odmítání masa, instalování solárních panelů nebo vytváření nehierarchických digitálních platforem. Není to ovšem žádná revoluce a ukazuje se na tom problém třídy. Přechod k „zelenému“ životnímu stylu je dostupný pouze těm, kdo si to mohou ekonomicky dovolit, kdežto pro chudé po celé planetě je většinou lepší život naopak ten méně ekologický – jde jim o dostupnost masa, elektřiny, aut a podobně. Otázka, jak přejít k udržitelnosti, musí brát v potaz i to, že daleko větší zodpovědnost nesou bohaté země. Pouhé utváření utopických komunit na britském venkově nebo to, že na obří vilu v Kalifornii instalujete pár solárních panelů, nestačí. Změna musí proběhnout na úrovni institucí, korporací a států. Solarpunk zatím nabízí lidem přitažlivou představu, která se, doufejme, rozšíří mezi lidi.

Má solarpunk nějaké předobrazy?

Bezpochyby mezi ně patří utopie Williama Morrise Zvěsti z nejsoucna z roku 1890, která zachycuje budoucnost, kde všichni znovu žijí ve spojení s půdou a přírodními cykly. Zároveň ale jde o společnost technologicky rozvinutou. Dalším titulem je Ecotopia z roku 1975 od Ernesta Callenbacha, klasika kontrakulturního ekologického hnutí.

Z řečeného vysvítá, že se solarpunk s kapitalistickým hospodářským systémem moc neslučuje. Co by mělo přijít první – konec kapitalismu, nebo rozšíření principů solarpunku?

Závažnost a naléhavost klimatické krize ukazuje, že čekání na revoluci už zkrátka není možné – prostě nezbývá čas. Takže: co by mělo přijít první? Konec kapitalismu! Co se ale jako první skutečně stane? Pokud budeme mít štěstí, objeví se nějaké sociálnědemokratické zelené hnutí, nebo se třeba prosadí něco jako Green New Deal, navrhovaný senátorkou Alexandriou Ocasio­-Cortez ve Spojených státech, který omezuje bezuzdnost kapitalismu a prosazuje změny, jež klimatická krize vyžaduje. Pokud se to podaří, pak se možná vyvine solarpunk či nějaká podobná kultura – ačkoli realita bude nevyhnutelně daleko složitější.