Stínohra války - básnická redukce

Je pozoruhodné sledovat, jak se v české poezii nakládalo se zkušeností moderní, totální války. Meziváleční básníci, kterým bylo dáno prožít autorskou iniciaci a následné zrání v otevřeném kulturním poli první republiky, komponovali básně o válce často jako pointované obrazy podle morálního schématu: pojmenovat – odsoudit – zapomenout, respektive překonat. Sama skutečnost, že mnozí z nich v životodárné odpoutání se od minulosti věřili, je odlišuje od autorů, kteří začali psát verše, abych tak řekl, u stolu s válkou za oknem. Ti první si obvázali rány vírou v člověka na mnoho způsobů, ti druzí, jsouce lidmi uhnětenými v obavách a nejistotě, účinná tišidla po ruce neměli. Pro Ludvíka Kunderu platila někdejší „bezpodmínečná léta“ za výchozí standard života. Roku 1966 mu vyšel výbor Tolik cejchů, pojmenovaný podle bilanční básně uveřejněné poprvé v prosinci 1945, kde se píše o tom, jak úder války způsobil „praskliny až kamsi k dětství“. Báseň, která mě přiměla napsat tuhle poznámku, se jmenuje Rýha smrti (poprvé, bibliofilsky vyšla v létě 1944) a výbor jí začíná. (Mimochodem, proslulá Fuga smrti Paula Celana, kterou Kundera později překládal, vyšla poprvé roku 1947, rumunsky, ještě pod názvem Tango smrti.)

Jestliže se válečné verše Nezvalů, Seifertů, dokonce i Holanů dobře „překládají“ do školského jazyka, jímž náš národ po desetiletí hovoří o tragédii druhé světové války, Kundera je do názorných diapozitivů exportní historie přeložitelný o poznání hůř. I Rýha smrti pochopitelně vykazuje motivy dobové obraznosti: bláto pod nohama, sutiny a dým, kam se podíváš, metonymické olovo a všudypřítomná tma, vulgo Temnota. To všecko tvoří rám, který vyplétají daleko nejednoznačnější výjevy, jejichž unikavost vpravdě postihuje, co oni prožili, a my ne („Oddával jsem se až do noci/ měnlivosti tvého stínu“). Chtělo by se mi napsat, že „taky“ tohle, ona nežitelná úzkost vprostřed notorických emblémů, byla válka. Ale tím bych Kunderovi přiznal druhé místo za Nezvaly a Seiferty („taky válka“), a hlavně bych připustil, že Rýha smrti zkušenost války opsala jaksi opravdově. Každý verš i celá báseň je však pouze zkusmým indexem dobové atmosféry, vyprazdňujícím se pozvolna v čase spolu s tím, jak v paměti národa slábne nezprostředkované vědomí válečné každodennosti. Podobně se stírá smysl traklovsky žluté barvy nebo černě padajícího máku. Co naopak bezpečně přetrvává, je neblahé tušení, že „to“ skutečně bylo. Tak to ostatně v básni formuluje sám Kundera. Pro nedostatek „válečných“ sloves, která by vyjádřila ontologicky záludné děje, kupříkladu když něco je i není zároveň, užívá tragicky prosté „byly stromy“, „byli lidé“, „byly odchody“, „byly exploze“. Byly „podvojné stíny/ drcené rozpustným podpatkem“! Syntaktická soudržnost veršů na straně jedné, jejich sémantické přeryvy a „nesrovnalosti“ na straně druhé implikují napětí zkušenosti, která překračuje naše obzory. Pro šťastnou nepřítomnost války stárnou některé básně rychleji..