XXI century squizoid man

Báseň nazvaná právě tímto názvem

Napsat „hvězda“ na tělo hvězdy nebylo nikdy možné.

Nám, kdo jsme se narodili zcela zbyteční, zbývá jen pozorovat

židli postavenou v koutě prázdné místnosti. Nikdy jsem nic

neuměl

& člověk bez řemesla a bez původu píše svůj pláč, daleko

od pláče.

Není žádný důvod být smutný, ale existují stehenní kosti,

úhly,

jilmy, které se zjevují v koruně nebes, zvířecí buňky

v pigmentu ožralé hvězdy zahnané do ringu mlhy.

Tam je poušť: fotografie vytištěná na skutečnosti,

obálka s květinami žlutými jako rostlinné ropuchy. Má hlava

je zepelín s nervovým systémem, který se rozpadá,

roztrhaný na řadu kaktusů v zemi, kde vládne mlha. Medúzy

na špičce tužky jako dům vypracovaný v teorému oka

& otvíraného modrého nebe & tiskne se inkoustové slunce

& ve stanici metra & na břiše svět & jeho strop:

jako papírová lebka v zóně, kde se vyrábějí modely,

přejít křižovatku mentálních dálnic + héliová zvířata.

Objem, mozek se točí na ježkovi slz, na které se dnešní

lidé už ani neptají. Výstraha WARNING. Skutečnost za rohem.

Anebo ještě lépe, cesta do knihy, kde se věší sen

na kůži mé matky, na jehlu jazyka zachumlaného do pouště

Gobi jako do kabátu. (Velbloud může bydlet v nebi,

prášky fungují.) Můj smutek je bilingvní housenka mluvící

o kaskádě mrakodrapů navinutých na jakéhosi člověka

a taky na mě, na tyhle kosti. Fouká vítr + prudký & slyším

& slyším pohyb svářečovy ruky ve vzduchu. Nemám

tyhle ruce, ale jakýsi pes vyje v pouliční stoce.

Zvířecí lékař rozpozná, že jeho mozek je zničený:

savčí tlapky a rozvlněná krajina smrtící injekce.

Je v tom cosi mého, jablko bez barvy a tvaru,

jakoby švihnutí biče, který zůstal hrozně daleko.

Možná tam, kde traktory staví superdálnici, kde se mi,

kdysi, něco živého vyhýbalo, bydlelo ve mně, možná.

 

 

Záběr z nadhledu na spícího byrokrata

Tehdy šlo o to, aby se vymyslel nějaký styl,

aby se vyrobily předměty vlající jak prapory nad mlhou.

Žaluzie & sklenice whisky, jako těch osm whisek předtím.

Žaluzie, ptáci. Styl by znamenalo říct například

říct například & koně. Ve skutečnosti jsem se zmýlil.

Skutečnost je, že lžu a zmýlil jsem se. Noc se naklání

nad šálkem japonského čaje: ze světa se kouří,

zatímco sny špendlí nebe na slátaninu z kůží,

kde módní mládež jede parcours do kantýny,

daleko za nocí & ty víš: noc je extrémní sport.

Lidé pijí a komentují a všechny hotely Mrak na světě

rozsvěcí plynové krby. Mám horečku hadí samice,

adoptivní dcery morčecí rodiny. Horečka + nakláním se,

abych slyšel skupiny dělníků, kteří mají najít hudbu

v hluku strojů. Horečka průmyslu, který proniká do

této mentální místnosti, kde otaku vyhrožuje zimou

ve videohře na parkovišti Q8 mého mozku. Traktory.

Hokynářství, kde jsem sen jiného zmrzačeného dítěte,

jež prší na mou poušť & dítěte křičícího v jazyce,

který se nedá naučit, ale zapomenout ano. Dítě rozložené

na moduly?

Zatímco trvá noc, oko se otevírá do bílého lesa,

kde tatér gotických písmen, v procesu + v procesu

kreslení čínského draka na mou levou paži, ochabuje.

A tak, až se probudíš, najdeš vytetované vzory,

které jsi předtím označil: židle, kočka, nůžky, strom a požár.

Nicméně už na tom nesejde: vlastně na tom nikdy nesešlo.

Tvůj objektivní dům začíná v ledničce, kterou pozoruješ

po ránu, než se krása vznese nad špinavé talíře.

Otevřeš kartón mléka a rozřízneš tašku s bílým chlebem

a kosí samička se usídlí na své roletě za oknem. Mravenci,

kteří nejsou mravenci, ale ani mouchy. Možná, že je to

věc požírající věci, jako kámen prahnoucí po nějakém

pohybu nad jeho slavností pláče, tam, v té pláni,

tam, v tomhle.

Konstelace Ashbery

Hodiny jsem četl noviny, dnes, kdy nebyl na nic čas.

Nebe bylo bobr chycený pod modrým bodem, zvíře,

které se mi každou vteřinu snažilo ukázat svou pravou tvář.

Jak to? Tato slova pronesl někdo nebo něco,

co mluví mimo svět, co mluví zpod nějaké země,

která není: včerejšek, který se jmenoval můj život (zbytečný sen)

obézoidně­-kouloidní planeta­-tělo, která si obula jméno.

Četl jsem noviny, ve kterých se oběsila zvířata,

předstírala přitom pocit oběšeného dítěte a plakala,

protože nemohla plakat jako dítě: žít uvnitř pláče,

tetovat anagram radosti na paži mrtvého starce.

Nebe jako modrá veverka v drtičce odpadu

se konečně otvírá a předvádí svůj nepřesný zločin: larvy

nebo, co já vím, hlavy drtící se (vzlet a mrak) jako hvězdy,

které září: je to 7000 milionů příliš rozbitých myslí.

Kaskáda převrácená po ose, která táhne metropole

a vlak párající noc jako buněčnou paži

mezi keři/magnety/eukalyptovými listy & člověk

běžící na konec komatoria: jeho tělo favela vila bída

zpětná kukla kulky s plodem uvnitř, který křičí.

Je to bod za bodem (.) Slitý z nebe a dětských předloktí,

z mrtvých astrálních dětí, z kostí v modrém magmatu

nebeského oděvu, ze silnic proudících jako užovky

po poušti, pro kterou už nezbývají oči, nýbrž jazyky.

Pózující slunce, šlachy, nářadí, hlava zírá na tu planetu

scvrklou na prašné melanomy v rakovině věčnosti.

Kometa, koule. Pomysli na 7000 milionů lebek v jednom bodě

(je to k zášti, je to parodie, ale je to). Otevři v hlavě příkop,

odkud civím na to nahoře (na to dole). Nebe a tohle nebe

jsou má hořící nemocnice: všechno příliš skutečné se teď dělo

a nic to nebylo. Hlava zírající na tuhle spořádanou masu

orgánů

je spořádaná masa orgánů zírající na tuhle hlavu.

Některé odpovědi nemají jazyk ani úsvit.

 

 

Natáčení Návětrné nemocnice I

Jsem nádor světla

Ztracená silnice, které říkáme noc, je pouze nemocná hvězda pod mým čelem. Řekněme Orion. Masti pod vlhkými utěrkami. Jeden tep za druhým v těle napospas nervovému systému namazanému do surového vzduchu. Kořen s hlízou strhávající silokřivky k zemi, aby tě upevnil. Prášky slaměné barvy, a aby se bolest soustředila jenom na jedné straně těla. Chválím to, co bych si nikdy nezvolil s láskou v očích. Slyším, ve svém mozku rozpadajícím se na fosforové atomy: „Uteč ze svého těla a vyleč je ze světa.“ Cítím černou kost, promluvu mraku, dno své míchy.

 

Natáčení Návětrné nemocnice II

Jsem nádor světla

Mám hrudník zabalený v nebi z gázy. Tato skutečnost, podobně jako obzor, uvádí mé tělo plachetníka tesknícího po moři. V mé pažní kosti nemoc míchy štěpí každou buňku. V dáli se odděluje kometa. Hertzova vlna kreslí na nebi hyperbolu. Staré jablko na mém nočním stolku je eroze mých fruktifikací. Plechový talíř. Venku kráva připouští naši žádost o klid. Židle v pokoji je diskrétnější. Mé tělo se roztahuje pod občerstvením metylalkoholu, jódových povlaků z koupelny. Kabel encefalogramu se rýsuje jako nehorázně pomalý výstřel do spánku.

 

Jizva Brodskij

Obzor je dokonalá modrá čára. Můj pokoj je jako svět a do světa nikdo na návštěvu nechodí. Ve skutečnosti beze mě nebe vypadá dobře. Modrá se zužuje jako komín. Po vzoru aerostatického balonu můj pohled pilota v důchodu šplhá po atmosféře. Očividně je to sen, protože mé nemocné tělo se tiskne na polohovací matraci. Daleko od vesmírné stanice se křivka rozšiřuje jako obvod světla, jako odlesk ztraceného měsíce. Můj mozek očekává pouze nákres meteoritu, objetí se ztracenou hvězdou.

 

Rozhovor v Návětrné nemocnici

Oratio

I

Není to fotografie do chirurgické příručky. Modli se za mé tělo za žlutými roletami, kde se vyhýbám skutečnosti a dusím se v anestezii, abych vylovil hvězdy z bazénu ticha. Pramálo splavné jsou bazény tohoto světa. Modli se za tuhle řemeslnou hlavu, na kterou chce zdravotní sestra utkat mapu, aby mé tělo zbloudilo z bolesti. Dovnitř a ven. A utrhnout čtyřlístek okamžiků.

 

II

Morfiové nebe je květ čtyřlístku, kde včela nechce ignorovat námahu svého těla. Modli se za tento akord v mozku, kde už nikdo znovu neotře obličej o světlo dětství. Klinické studie nikdy příznivé – říká lékař. Mé tepny jsou větve eukalyptu ponořeného ve vodním nebi. Uctívám se na křivce kopce za oknem Návětrné nemocnice.

 

Pozůstatky mého mozku

Tomografie tohoto ráje

I

Mentální nebe nebo plast roztavený zevnitř. Ty jsi byl to první, co onemocnělo. Myšlenka je řeka virtuální vody, diagram toku neuronů pro mediky na praxi v nemocnici, kde analgetika nezapomínala – vůbec – na duši. Zánět mých nervů je jako tučňák klečící pod rydlem. Tak praví kazatel vzduchu. Rydlo, které nahrubo otesává kanálky mé mysli, až se stává nečitelnou. Pro mě.

 

II

zmenši mě bože, až se ze mě stane

odpuštění

nebo modrý balon, který zlehka, zlehoučka stoupá.

 

III

zmenši mě bože, až se ze mě stane

odpuštění

nebo žlutý balon, který zlehka, zlehoučka stoupá.

 

Jizva Gunn

Probouzím se po mrholení v mém mozku. Prospíval jsem ve dnech plných slunce a papírových loděk v závětří. Po probuzení se mé tělo otevřelo jako zbytky té věčnosti proteinů nebo nebeských tkanin. Teď je horečka každého mého svalu vodní mřížka, která propouští virové kuličky až do středu mé míchy: tučné, osvícené. Dřív bylo mé tělo samo sobě štítem/ tam, kde se do něj zabodl nůž/ se samo zahojilo. Mé tělo je teď předmět definující smrt v krajnostech potlesku. Měním prostěradla, zatímco každá ruka mého těla drží každou ruku mého těla, zatímco má mícha je atomová vatra, větvoví, načrtnutá v buňkách, které každou chvíli vybuchnou.

 

Axony

Píseň na rozloučenou, na příchod.

I

V těle jsou nervy těžké jako olověné tepny. Pod účinkem prášků tělo měkne jako dobrovolná řeka. Neurony jsou černé vážky létající nad mentálním estuárem. Po ránu mi lékař říká: „Má v hlavě nemoc jako nehostinný podzim.“ Také mám to podezření.

 

II

V pokoji polykám hvězdy v pilulkách, tablety, které zářily na mém stolku. Všechno, abych zahnal klování vrabce, ptáka nemoci, pod krkem. Můj mozek na chvíli získává rovnováhu. Vedle džbánku s mlékem leží na stolku vlhké grapefruity, jako sklo před úplným koncem.

 

III

Tento den sním o tom, že se zničím. Vpálit si ptáka do spánku nebe, aby se z mého mozku stala mořská pěna. Tento den sním o tom, že se zničím. Zabořit hrudník do listu banyánu a zmizet.

 

IV

Mám v mysli hřebík: nářadí poskvrněného nebo špinavého světla. Kvůli němu je hluk automobilů mou fonetikou světa: auta v dlouhé řadě aut v dlouhé řadě aut v zácpě. Můj sluch se proměňuje v příznak bolesti, která cestuje – jako japonský vlak – rychlostí světla z mého těla, proti mému tělu.

 

V

Neexistuje žádné období těla, ale bolest je vytváří. Do nervů prší myelin (stříbřitá průtrž). Mám trhání v hrudní kosti a v kůži na pažích. V tomto období – jako by se podobalo podzimu – opadává radonové listí z větví páteře, z dubu, kterému anatom říká míšní strom.

 

VI

Vjel jsem do přístroje magnetické rezonance jako trup letadla. Poslouchal jsem elektronické bzučení při pořizování snímků mých kostí, mozkové hmoty. Stroj rozluštil můj sen, že cítím verbenu a hladím přitom ptáka. Smrštěná lebka narazila jako akord do mých dnů plných elementárního prorockého měsíce. Obrazy kamene šílenství ozářeného zrcadlením laseru.

 

VII

Lakmusové papírky hlásily: na tvém mozku je cysta. Trepanace. Vyjímání kamene šílenství. Myslím na nádor jako na kometu sevřenou v pěsti.

 

VIII

Můj lékař, básník, říká, že mosty jsou krásné, že nebolí. Mluví přitom o materiálních mostech: most spojující mé nemocné klouby s břehem (teď zastaveným, potom puštěným) vany. Krevní guma. Verš je řádek, kost je kost. Odděluji, co lze oddělit. Sbírám své tělo, ukryté za chirurgickým pláštěm, zatímco se dívám na mraky, na jejich metodickou bělost, mé sbohem.

 

 

Ze španělských originálů vybral a přeložil Petr Zavadil.