Z bojů o první Českou republiku

Právník a sociolog Jiří Přibáň ve svých esejích i rozhovorech osvědčuje široký rozhled po sociálních vědách i literatuře a dokáže své znalosti funkčně propojovat s analytickými postřehy o současných problémech, především těch ústavně­-právních, aniž by výsledek vyzníval jako prvoplánová intelektuální exhibice. Přibáňův dialog s Karlem Hvížďalou vydaný pod názvem Hledání dějin z této charakteristiky nijak nevybočuje. Zvláštní je snad jen v tom, že byl publikován u příležitosti stého výročí založení československého státu, a proto je také studiu minulosti věnován podstatně větší prostor než obvykle, zvláště porovnáme­-li to s předchozí knihou rozhovorů obou autorů Tyranizovaná spravedlnost (2013).

Romantismus a osvícenství

Hledání dějin je rozděleno do jedenácti kapitol, jež však dost dobře nelze číst odděleně, protože jimi prostupují některé klíčové argumenty, jež se postupně rozvíjejí. Příliš nefunguje ani chronologická posloupnost, jakkoli názvy kapitol evokují postup od nejdávnější minulosti po současnost. Dobře to dokládá část Kulturní idealismus a politický realismus, v níž se setkává Bible krále Jakuba s Ideou státu rakouského, Ossianovými zpěvy, novinařinou Karla Havlíčka Borovského a Habermasovou komunikativní racionalitou, aniž by však mizela základní linie Přibáňovy argumentace ohledně vzniku Československa v důsledku kontinuity obrozenských ideálů a diskontinuity politického romantismu, který s nimi byl spojen.

Zcela souhlasím s blahosklonnou poznámkou Petra Pitharta na Přibáňovu adresu, podle níž „dorůstá do zodpovědného klasika“. To je zjevné zvláště v kapitole Právo bez státu a státní právo aneb Od středověku k modernitě, kterou z pohledu historika považuji za nejzajímavější. Zatímco v Tyranizované spravedlnosti se zdá, jako by Přibáň akceptoval jednoduchou, ba téměř černobílou kontrapozici osvícenství a romantismu, v Hledání dějin oba ideové proudy promýšlí daleko hlouběji, a nejenže oba propojuje, nýbrž z nich činí konstitutivní fundamenty modernity, nikoli nepodobně hegelovské dialektice.

Přibáň rehabilituje Johanna Herdera, který ve sporu o smysl českých dějin od Rádla po Patočku třímal v ruce černého Petra jakožto vynálezce etnického, jazykově fundovaného nacionalismu. Ukazuje jeho osvícenské myšlenkové kořeny, z nichž vzešel univerzalistický koncept humanity, realizovaný prostřednictvím partikulárních, národních kultur. Ostatně z tohoto zdroje pramení i Palackého věčné „stýkání a potýkání“ Čechů s Němci, které není existenčním bojem kdo s koho, nýbrž produktivní silou vedoucí „k historickému pokroku, novým myšlenkám i hodnotové a kulturní syntéze“.

Podle osvícenců člověka od zvířete odlišoval rozum. Podle romantiků to byla vůle. Osvícenství bylo založeno na víře v existenci objektivního řádu, který rozum může nahlédnout a tento vhled pak promítnout do racionálních právních kodifikací – podle osvícenců si zákony sami svobodně ukládáme coby bytosti schopné nahlédnout obecné dobro a oprostit se od osobních sobeckých zájmů. Oproti tomu pro romantika je právní systém produktem jedinečné historie a kultury národa a svobodu vidí v revoltě proti pravidlům a konvencím. Proti osvícenské představě ideál­ního uspořádání tak stojí romantická představa světa jako uměleckého díla vytvářeného lidským géniem, proti univerzalismu jedinečnost, proti rozumu vůle, proti kantovské etice byronovská estetika. Z těchto dichotomií povstává moderní svět a skrze ně můžeme snadněji rozumět politickým konfliktům 19., ale i 21. století. Přibáň to brilantně ukazuje na příkladu historicky první asymetrické války – boje mezi napoleonskými armádami a španělskými partyzány, tedy mezi mocí centralizovaného státu vzešlého z osvícenstvím inspirované revoluce a španělskými patrioty, kteří se „odmítli nechat civilizovat od bodáků Napoleonova vojska“. K tomu Přibáň trefně dodává: „Guerra proti guerille, to je také rozdíl osvícenství a romantismu. Stále trvá – vidíme ho dodnes v nejrozmanitějších částech světa.“

Neopakovatelnost dějin

Přitažlivé jsou rovněž historické analogie, s nimiž Přibáň pracuje. Je sice zastáncem názoru o otevřenosti dějin, zároveň však dokáže citlivě poukazovat na historické paralely. Jak případně zní jeho odkaz na Aristotela, když v době soustavného napomínání občanů od vedoucích činitelů republiky, aby byly ­respektovány výsledky voleb, varuje, že ústavy jsou tu mi­­mo jiné i od toho, aby bránily společnost před ní samotnou. Právě Aristoteles přesvědčivě ukázal, jaká nebezpečí a rozvrat přináší arbitrární, nahodilá a nepředvídatelná vláda davu vedeného demagogy či nevypočitatelným tyranem.

Podobně působivě vyznívá připomenutí jednoho z nejslavnějších německých národohospodářů počátku 20. století Wernera Sombarta, který interpretoval první světovou válku jako válku náboženskou. Podle něj se tu střetly dvě odlišné víry: historickým úkolem německého národa bylo prosadit kulturu hrdinství, které mělo rozdrtit hédonismus, počtářství a dekadenci anglosaského kapitalismu. Nepřipomíná to budování hradeb proti primitivnímu americkému kapitalismu či proti hordám imigrantů?

Důležitá jsou Přibáňova teoretická východiska. Jako jeden z nemnoha domácích právníků je dobře obeznámen s postmodernismem. Nebere si však za svůj vzor relativismus Foucaultových Slov a věcí, nýbrž spíše liberální ironii z pozdní americké pragmatické filosofie Richarda Rortyho. Zdůrazňuje přitom, že pluralismus a relativismus neznamenají totéž. Pluralismus nevylučuje možnost kritické diskuse mezi rozdílnými hodnotovými východisky ani možnost nalezení aristotelské střední cesty mezi monismem a relativismem. Ironie zabezpečuje, že sám sebe nebudu brát natolik vážně, abych uvěřil, že jsem to právě já, kdo má patent na pravdu a ví, co je dobro. Právě díky uznání ironie jako zvláštní formy lidské soudnosti a akceptaci bytostného pluralismu moderní společnosti lze rozumět Přibáňovu receptu na rozpolcenost dnešního občanstva nejen v České republice.

Až odezní kocovina

Závěr dialogu navzdory optimistické víře, že se nám období politického a kulturního zlomu nakonec podaří úspěšně zvládnout, působí rozporuplně. Jako by se Přibáň navzdory svému důkladnému promýšlení kontinuit a vlivů napříč staletími nechal ovlivnit aktuál­ní situací, která sice může být osudová, ale stejně tak může být pouhou pěnou dní. V této souvislosti konstatuje: „V roce 2018 jsme definitivně vystřízlivěli z opojení našimi obrozeneckými příběhy a představami.“ Jenže prorok nepatří za katedru, jak výstižně praví Max Weber, na kterého ostatně Přibáň v této souvislosti o pár desítek stran dříve sám odkazuje. O vystřízlivění můžeme hovořit až po odeznění těžké fáze kocoviny, již česká společnost stále ještě prožívá. Stačí jen letmá znalost historického povědomí české populace, aby se nezdálo tak evidentní, že „kombinace představ historické oběti a bytostného demokratismu definitivně vzala za své v posledních třech desetiletích, kdy nás nikdo zvnějšku neohrožoval, a vládli jsme si sami“. Přibáň je zde v rozporu se sebou samým, jestliže na předchozích stránkách výstižně ukazoval, že současné konflikty mezi politikou a technokratickou antipolitikou či občanskou otevřeností a etnocentrickou uzavřeností sahají svými kořeny přinejmenším do 19. století.

Snad právě zde by mohla začínat další kniha rozhovorů, jež by za pár let navázala na Tyranizovanou spravedlnost a Hledání dějin. A nám by zatím – stejně jako Minervině sově, která začíná svůj let teprve s počínajícím soumrakem – už mohlo být jasnější, zda jsme sto let po založení Československa skutečně vstoupili do „postobrozenské doby“, jak tvrdí Jiří Přibáň.

Autor je historik a právník.