V Alžírsku pokračují velké demonstrace proti – v pořadí již páté – kandidatuře dvaaosmdesátiletého, vážně nemocného prezidenta Abdelazíze Butefliky. Země, která v devadesátých letech zažila občanskou válku, možná čeká další zásadní zvrat.
Alžírsko bylo dlouhá léta považováno za společnost, která se po zničující občanské válce z počátku devadesátých let dostala do fáze vnitřní normalizace. Zemí neotřásla ani vlna takzvaného arabského jara a jediné viditelné manifestace vzdoru se často omezovaly na kabylské oblasti. Vládnoucí vrstvy tak nemusely ani přistoupit na reformy – či lépe řečeno zdání reforem – jako v sousedním Maroku. Symbolem vnitřní stagnace je dlouholetý prezident země Abdelazíz Buteflika, z něhož se po cévní příhodě v roce 2013 stal přízrak.
Pryč se systémem
I proto bylo velkým překvapením, když se na konci února zvedla ve všech větších alžírských městech vlna demonstrací a občanského odporu. Rozbuškou se stalo rozhodnutí prezidenta Butefliky znovu kandidovat na úřad hlavy státu. Starý prezident, kterého de facto ve vládě nahrazuje skupina blízkých politiků z bývalé revoluční Fronty národního osvobození (FLN), již několik let komunikuje se svými občany výhradně skrze dopisy a články v novinách. Dle zdrojů švýcarského tisku je na tom Buteflika zdravotně tak špatně, že jeho stav vyžaduje neustálou lékařskou kontrolu na klinice v Ženevě. I z tohoto důvodu nepodal končící prezident svou kandidaturu osobně, jak je v Alžírsku ústavní zvyklostí, ale nechal se nahradit ředitelem své volební kampaně. To vyvolalo mezi Alžířany další otázky a současně snížilo legitimitu prezidentského úřadu: je totiž nadmíru jasné, že za Butefliku vykonává úřad kohorta jeho „oddaných věznitelů“.
Režim první náznaky protestů silně podcenil a doufal, že brzy ustanou. Vývoj se ale ubírá opačným směrem a desetitisícové demonstrace v březnu zachvátily ulice všech hlavních alžírských měst. „Teď už víme, že můžeme demonstrovat,“ říkají účastníci protestů, kteří takříkajíc za pochodu objevují způsoby, jak oživit dlouhá desetiletí zamrzlou společnost. Jiskra přitom nepřeskočila jako v minulosti v Kabýlii, ale v Alžíru a Oranu. „Système dégage“ (pryč se systémem) je napsáno na transparentech jazykem bývalých kolonialistů.
Hlavní slovo v protestech mají mladé generace, které nezažily šok devadesátých let a současně tvoří polovinu alžírské populace. Do ulic vyšly i zbytky kdysi silné občanské společnosti, a to v první řadě aktivisté a odboráři, kteří protestují proti okaté sounáležitosti vedení odborové konfederace Ugta s politickou garniturou. Mezi protestujícími jsou i ženy, které vůbec nejvíce doplatily na současné uspořádání. Kompromis dosažený na konci devadesátých let znemožnil další pokrok v oblasti občanských práv a sociální rovnosti, ale postavení žen ještě více podkopalo prudérní klima, nasáklé utahováním šroubů v oblasti sexuality a „společenských mravů“.
Porouchaná demokracie
Protest namířený proti podání kandidatury v systému, který je formálně pluralitní, se může zdát podivuhodný, a dokonce i nedostatečně demokratický. Jenže Alžírsko je od konce devadesátých let porouchanou demokracií. V jejím středu je FLN, jež se pasovala na strážce příměří po občanské válce a garanta toho, že se nevrátí společenský chaos. Tuto roli Alžířané dlouhá léta akceptovali, přestože se za bývalou revoluční stranou již dlouho schovává banda oportunistických a zkorumpovaných politiků. „Beztrestnost za systematickou korupci, přítomnost arogantní oligarchie a rozprodávaní veřejných statků kamarádíčkům – to vše se děje za bezmocného přihlížení Alžířanů,“ popisuje situaci v zemi předseda Alžírské ligy za lidská práva Nourredine Benissad. Společenská stagnace se již citelně projevuje i v ekonomii, která trpí typickou holandskou nemocí: nejen že Alžírsko nedokázalo diverzifikovat své hospodářství, ale ani těžba ropy a plynu již nejsou tak rentabilní a účinné jako v minulosti. Jedinou alternativou vůči společenskému marasmu a také plíživému přibližování světské moci k náboženství se pro generace mladých Alžířanů stala emigrace do Evropy, zejména do Francie.
Ačkoli se to vládnoucí garnitura pokouší tajit, současné protesty jí mocně otřásly, a dokonce už došlo na první demise. Sám Buteflika ve svém posledním projevu napsal, že si přeje spořádané předání moci, k němuž má dojít až po prezidentských volbách. Staronový prezident se zaručil, že svolá novou celonárodní radu, jež vytvoří základy pro novou ústavu, a poté odstoupí. Nejvýznamnější opoziční síly, které dosud přežívaly na okraji alžírské politiky, se nicméně rozhodly volby bojkotovat a nekandidovat v nich. Prezidentský přízrak se tak možná utká pouze s protikandidáty, kteří budou hrát úlohu klaunského komparsu, pokud se ovšem starý režim nesesype ještě před volebním kláním. Alžírskou situaci totiž nejlépe vystihuje rčení „nevíš dne ani hodiny“. Na obzoru ale chybí politická síla, která by dokázala být demiurgem tohoto epochálního přechodu.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.