„Nebude to trvat věčně, ale pro tuto chvíli temnota zahalila celou krajinu,“ říká v rozhovoru o aktuální situaci ve své domovině maďarský filosof Gáspár Miklós Tamás. Tuhnoucí Orbánův režim, v jehož neliberální politice hrají významnou roli identitářství a nacionalismus, sledujeme už delší dobu, ale po událostech poslední doby je načase se do této politické laboratoře vrátit. V Maďarsku byly v posledních letech ústava i volební zákon přizpůsobeny potřebám vládnoucí strany, byl zaveden tzv. otrocký zákon a ohrožena je také autonomie Maďarské akademie věd. A došlo i na kulturu. Kromě toho, že vznikají instituce, které jdou na ruku vládě, se začínají maďarští autoři dělit na ty, kteří píšou pro Maďary, a ty, kteří sice píší maďarsky, ale z pohledu moci jsou nelidoví, elitářští a prozápadní. S ohledem na myšlenkovou „čistotu“ se dokonce začíná přepisovat kánon. Ve vládních sdělovacích prostředcích vycházejí útoky na osobnosti kulturní minulosti, včetně nejznámějšího maďarského spisovatele Pétera Esterházyho nebo básníka revoluce Endre Adyho. Fungování kultury pod taktovkou vládnoucí strany a autokratický systém finanční podpory popisuje Antonín Tesař na příkladu filmového producenta Andyho Vajny, který do své smrti v podstatě kontroloval maďarskou kinematografii. A jaký to mělo důsledek? Úspěšné filmy, které se obracejí do minulosti a bojí se reflexe současných problémů. Berme toto číslo jako varování. A pro jistotu si připomeňme jednoduchý návod na posilování ostražitosti: „Texty nás učí přemýšlet a také nám pomáhají neuvěřit lžím.“