Hrdé vítězství barbarství

Viktor Orbán minulý rok v červenci ohlásil příchod „nové kulturní éry“. Zatímco v minulosti oznamoval nástup neliberální demokracie, nyní tvrdí, že je třeba „zakotvit politický systém v kulturní éře“. Jak to v praxi vypadá a jak se mu to daří?

On ve skutečnosti nikdy nemluví o „neliberální demokracii“, pouze o neliberálním státu či silném státu nebo etnické homogenitě. Ohlásil začátek nové kulturní éry, což prakticky znamená – v naprostém souladu se základními principy alternativní pravice – konec „kulturního marxismu“, „levicového liberalismu“ a feminismu, jinými slovy naprosté odmítnutí dědictví osvícenství. Je to starý známý meziválečný konzervativismus se svou nenávistí k Západu spojený s nacistickým ztotožněním liberalismu a marxismu a jedinou „pozitivní“ a falešnou myšlenkou rasové čistoty.

Jedná se o otevřené vyhlášení války „modernistickým“ intelektuálům – tedy všem intelektuálům, včetně konzervativních – a nenáviděné Evropě s jejími prohnilými a dekadentními představami o lidských právech nebo socialismu. Lidskoprávnost je oficiálně prohlášena za nepřítele maďarského státu. Vládní sdělovací prostředky zveřejňují hysterické útoky na nejdůležitější osobnosti naší kulturní minulosti, jako jsou Sándor Petőfi a Endre Ady. Pouhá připomínka republiky je považována za zradu, dekadentnost, projev zednářství, kosmopolitnosti, kryptokomunismu a známku špatné karmy.

A jaký vztah má tato antikultura k lidské sexualitě?

Je to kultura zakořeněná v sexuální panice, proklínající genderový fašismus a zaměřená proti Evropě, kterou ovládá homosexuál­ní lobby a jež brání „normálnímu“ demografickému vývoji. Plození bílých dětí je ­údajně nahrazováno dovozem barevných lidí židovsko­-evropské kliky, což vede k mísení ras a k muslimskému kalifátu se sídlem v Bruselu. Dalším zajímavým prvkem je útok na tradiční vysokou kulturu, která je zdrojem autority inteligence. Cílem není transformace, ale anihilace moderní nebo – chraň bůh – humanistické kultury, doprovázená hrdým vítězstvím barbarství.

Bývalý režim kulturu cenzuroval a neváhal represivně stíhat veškeré umělce, kteří se z nějakého důvodu znelíbili. Paralelně ale vznikala i takzvaná druhá, undergroundová kultura. Můžeme něco podobného vidět i v dnešním Maďarsku, nebo je srovnání s režimem státního kapitalismu nevhodné?

Ve všech společnostech vždy existuje nějaká forma cenzury. Od šedesátých let zřetelně kultura nebývale kvetla, šlo o zlatý věk maďarského filmu, divadla, knih, překladů i periodik. Hegemonie marxismu­-leninismu postupně upadala, v osmdesátých letech byla téměř zapomenuta. Mezi vlivné myslitele tehdy patřili Max Weber, Ludwig Wittgenstein a Martin Heidegger. Nevybavím si jediného komunistického spisovatele té doby. To levice skončila v undergroundu. Nejvýznamnější marxisté Lukácsovy školy, ale i mnozí další, byli zakázáni, propuštěni či přinuceni emigrovat. Podobně jako v západních sociálních státech bylo hlavní myšlenkou Kádárova režimu dosažení bohatství a stability – a kult soukromého života, kultivace vlastní zahrádky a auto. Autoři předválečné pravice byli všichni rehabilitováni a hojně vydáváni. Většina lidí, kteří přešli do „undergroundu“, se tam ocitla dobrovolně a na protest a represe byla mírná. Existovala spíše „undergroundová politika“ než „undergroundová kultura“. Myšlenka rovnosti byla tehdy vysmívána jako pozůstatek komunismu, oficiální intelektuálové s dobrým postavením i stranický tisk velebili habsburskou monarchii a Thatcherovou. Hlavním rozdílem oproti dnešní situaci bylo omezování nacionalismu a samozřejmě otevřeně protisovětských postojů. Ale i to bylo celkem neúspěšné. Solidarita s bouřícími se polskými dělníky byla nulová, byli považováni za líné a politováníhodné chudáky, zatímco „my“ jsme trávili dovolenou na dalmatském pobřeží. Já, disident bez práce, tedy samozřejmě ne, dokud mi konečně nebylo povoleno učit v Americe a ve Velké Británii – a mohl jsem se vrátit.

A dnes?

V současné době téměř nedochází k osobnímu pronásledování umělců a myslitelů, pouze se házejí pod nohy klacky institucím, kde by mohl vzniknout odpor: univerzitám, výzkumným ústavům, filmovým ateliérům, novinám, rozhlasovým a televizním stanicím. Média vlastní přes prostředníky pouze Orbán. Existuje několik málo čtených týdeníků a internetových časopisů liberálního zaměření, jsou ale stále bulvárnější, a ač projevují k Orbánovu režimu nenávist, kážou jen přesvědčeným. Všechny regionální noviny mají stejný obsah, s výjimkou místních, většinou senzačních zpráv. Stovky lokálních, hudebních a sportovních rozhlasových stanic vysílají stejné zprávy, především o zločinnosti dekadentního Západu a o vládních úspěších. Je v tom méně plurality a různorodosti než v roce 1979, ale opozice není cenzurována. Její média jsou jen kupována a zavírána, inzerentům je vyhrožováno, a časopisy, webové stránky a blogy tak často končí kvůli nedostatku finančních prostředků.

Můžeme tedy říct, že Orbánův útok na akademický a kulturní prostor je zároveň také útokem na levicové myšlení?

Ve skutečnosti je levice poměrně malá a okrajová, útok je většinou veden na liberalismus a proti jakékoli představě sociální, genderové, etnické a politické rovnosti. Státní propaganda neustále mluví o komunistech, zejména od doby celkem apolitické vlny stávek, a oživuje výše zmíněnou nacistickou úvahu, podle níž jsou liberalismus a marxismus, komunismus a kapitalismus identické. Slabá levice je tím nevědomky ovlivněna, útočí na nadnárodnost, globalizaci a neoliberalismus a nechává na pokoji místní buržoazii. V důsledku toho já jakožto marxista už nepůsobím jako nepřítel státu, protože se předpokládá, že jakýkoli antiliberál je užitečný. V pravicovém tisku jsem opakovaně chválen za svůj styl a údajné intelektuální schopnosti – i když, přirozeně, zaznívá, že „s ním naprosto nesouhlasíme“. Kdybych byl liberál, tohle by se stát nemohlo.

Orbánova politika negativně dopadá na všechny vrstvy společnosti, od dělníků až po univerzitní profesory. Nakolik je efektivní občanský odpor a protesty v ulicích?

Většina lidí by účinnost odporu zhodnotila z výsledků voleb. Takzvané opoziční strany jsou bez šance a neustále se hádají o koalicích a spolupráci. Státní propaganda s fanfárami předvádí, že „levicově­-liberální“ strany skončily jako spojenci exnacistické strany Jobbik – což je naprostá pravda –, a popichuje liberály a socialisty neustálými připomínkami případů levicového antisemitismu a rostoucího počtu protižidovských incidentů v západní Evropě – také naprostá pravda –, což je úplně geniální. Na jedné straně to levicově­-liberální opozici znesnadňuje situaci, na straně druhé se tak v centru pozornosti udržuje židovská otázka, v níž je vždy ve výhodě pravice, a jejich antisemitističtí příznivci jsou touhle show nadšeni. Po jakémkoli promyšleném kroku opozičních sil následuje řada neuvěřitelně rasistických, nenávist rozněcujících a obscénně protižidovských, protiromských, antimuslimských, protiženských a homofobních vyjádření příznivců Jobbiku. Tím je veškerý možný politický zisk opozice rozmetán. Těm, jimž říkám pravá levice – většinou velmi mladí lidé –, radím, aby zůstali co nejvíce vzdáleni toxické oficiální opozici, pokud chtějí pracovat na lepší budoucnosti. Demonstrace – stejně tak jako v Rumunsku a Srbsku – byly politicky protahované, přičemž důležitou roli hrála krajní pravice. Je pravda, že se poprvé objevily červené vlajky, ovšem vedle neonacistických symbolů. O iluze o Evropské unii není nouze – myslím, že je tomu tak z nutnosti –; je tu symbolický boj mezi představou Západu a fiktivním Východem, z jehož bezobsažnosti a lživosti jsem zoufalý.

Ve středoevropském prostoru existuje především kvůli disentní historii poněkud kýčovitá představa o intelektuálovi či spisovateli jako svědomí národa. Jaká je role intelektuálů a spisovatelů v současném Maďarsku?

Vida. Tuhle skutečně kýčovitou ideu si Češi oblíbili, ačkoli do určité míry ji mají rádi i Slováci. Žádný kult intelektuálů disidentů nikde jinde neexistuje. Svého postavení jako veřejné osoby jsem nedosáhl v Maďarsku nikoli díky, ale navzdory skutečnosti, že jsem byl – a pochopitelně stále jsem – disident­-intelektuál. Dostal jsem rozhřešení, protože už dnes nejsem liberál. Intelektuály se buď opovrhuje, nebo jsou zapomenuti.

Dvě stovky maďarských spisovatelů během velkých demonstrací v působivém manifestu podpořily jednotu studentů a pracujících; v tisku to skoro nebylo zmíněno. Nezáleží na tom. Slavní maďarští intelektuálové dostávají prostor pro své názory pouze v západním tisku, nikdy se neobjevují v maďarských médiích, většina lidí nemá ponětí o tom, kdo jsou, nebo spíše kdo byli. Jediné politicky relevantní osoby jsou populární hvězdy, mediální klauni a youtubeři či „influenceři“, kterým se daří v prostředí nenávistných drbů. Jedná se o upadající národní kulturu v rozkládajícím se státě a sužované občanské společnosti. Nebude to trvat věčně, ale pro tuto chvíli temnota zahalila celou krajinu.

Z angličtiny přeložila Marta Martinová.