Překladateli z maďarštiny Robertu Svobodovi, žijícímu v Budapešti, a hungaristovi Evženu Gálovi, jenž působí na Univerzitě Karlově v Praze, jsme položili několik otázek týkajících se politického a kulturního programu Viktora Orbána.
V Maďarsku jsou patrné politické snahy o posílení národní identity. Jaké pozitivní cíle v tomto smyslu formulovala současná politika a jakými prostředky se vláda snaží tento program uskutečňovat?
Do jaké míry je úspěšná realizace tohoto politického programu?
Jak by se dala charakterizovat politika posilování identity na poli vědy, vzdělání a kultury – tedy současná vládní politika kulturní a historické paměti, zvláště se zřetelem na výklad evropanství?
Evžen Gál
Krize identity nepochybně spojuje Evropu i Maďarsko. Zatímco ale evropskou identitu dostihla krize v důsledku migrace (vnější i vnitřní) in statu nascendi, ta maďarská zápolí už přinejmenším jedno století spíše se svou vlastní krizí. Evropská krize je tedy jen jakýmsi nádavkem (pokud vůbec), ale koneckonců přišla tak trochu vhod, aby se stala instrumentem politické moci. Funguje jako strašák liberální demokracie, která vítá v naší civilizaci cizí davy, nebo dokonce „hordy“ lidí, které nám znásilňují ženy, ale zároveň se nám báječně hodí, abychom vůči ní vymezili naše neposkvrněné maďarství a vlastně jedním vrzem i naše autentické křesťanské hodnoty, a tudíž i naše pravé evropanství. Liberální demokracie je ale prevít, připouští i jiný názor, než je ten můj/náš, handrkuje se a polemizuje, tak ji jednoduše nahradíme iliberální demokracií, která je tak trochu nedemokracií – ústavní soud, prokuraturu, média, kontrolní orgány všeho druhu i justici obsadíme vlastními lidmi, volební zákon i ústavu uzpůsobíme vlastním potřebám. To je prvních osm let Orbánovy vlády.
Dnes už ovšem budujeme křesťanskou demokracii, tedy jasně se stavíme za evropské hodnoty. Jsme opět poslední baštou Evropy, která v minulosti bránila kontinent před nájezdy Tatarů či Turků a dnes žoldnéřů Sorosových. Ti posledně jmenovaní jsou, jak známo, v kulturní a vědecké sféře společnosti. Je třeba dobýt i tyto instituce! Buď vyhnáním (CEU), nebo zřízením nám nakloněných alternativních institucí (Maďarská umělecká akademie), výměnou vedení či koncepce kulturních organizací (Literární muzeum Sándora Petőfiho), likvidací či omezením autonomie vysokých škol, a nyní už dokonce i Maďarské akademie věd.
Prosím, připusťme, že matematika, fyzika, chemie, zkrátka přírodní vědy nejsou zcela neomarxistické obory, možná ani teologie nepatří k typicky levicovým vědám (i když ten František, podle mnohých maďarských biskupů, Evropě a migraci nerozumí!), ale proč se například historikové nevěnují více naší maďarské prehistorii (Hunům a dalším „předkům“) nebo otázkám naší nevinnosti a obětní roli v historii 20. století (třebaže jsme přímo v ústavě „uzávorkovali“ naši šípáckou i komunistickou minulost v letech 1944 až 1989)? Proč lingvisté trvají na ugrofinském zařazení našeho jedinečného a ze všech jazyků nejdokonalejšího jazyka, když přece už i premiér prohlásil, že je to jazyk turkický. A proč literární vědci trvají na stávajícím literárním kánonu, když už dnes víme, že i kolébka maďarské moderny, časopis Nyugat, byl jen židovským plátkem, vycházejícím v nevelkém nákladu? Horribile dictu: proč nás ti politologové neustále varují před otevíráním se ruskému a čínskému východu a sociologové bijí na poplach na základě divných statistických dat o stavu maďarského venkova či bídy čtvrtiny národa? Protože jsou levicoví/liberální! Zrušme akademickou síť, akademické ústavy (to je právě na pořadu dne)!
Ale existují i pozitivní stránky celého procesu, zvaného kulturkampf. Přesto, a někdy právě proto, se i nadále v Maďarsku rodí skvělá literární, výtvarná, filmová i jiná umělecká díla, vědecké práce a znamenité objevy, díky kterým nám – snad – toto všechno Evropa (jednou) odpustí.
Robert Svoboda
Kulturní politika Kádárovy Maďarské lidové republiky rozeznávala tradičně tři typy umělců: zakázané, trpěné a podporované. Zato nová kulturní politika dnešního Maďarska, rodící se pod taktovkou čerstvě ustavených, energických a z veřejných prostředků štědře dotovaných koryfejů pseudoobrozeneckého literárního života v „systému národní kooperace“ (tak zní oficiální charakteristika společenského zřízení budovaného od roku 2010 maďarským premiérem Viktorem Orbánem), si vystačí se dvěma kategoriemi. Podle aktuální klasifikace totiž existují maďarští spisovatelé píšící maďarsky pro maďarské čtenáře a vedle nich pak vyvíjejí činnost jiní maďarští spisovatelé, píšící rovněž jazykem maďarským, ale… A v tom je právě kámen úrazu! Tito spisovatelé byli odhaleni jako rafinovaní obchodníci, jejichž záměrem není potěšit a poučit domácí čtenářstvo, nýbrž především chtějí být překládáni. Není tedy divu, že volí styl, témata a umělecké postupy, s nimiž se mohou zalíbit a etablovat na západ od maďarských hranic, ale které jsou tuzemskému publiku cizí. Alespoň tedy takzvaným širokým vrstvám obyvatel, protože to, že autor píše pro kritiky, pro podobně založené kolegy spisovatele, zkrátka pro úzký okruh literátů, není žádný kumšt, naopak – je to zavrženíhodný nešvar, jehož si mohou cenit pouze představitelé kulturní elity (vyslov pokud možno s despektem), bující v centru Budapešti a jiných větších měst. (Zmínění elitáři, přesazeni do českého prostředí, by byli dozajista stálými hosty „pražské kavárny“.) A je to! Nejnovější kreativní reinterpretace Leninových tezí o existenci dvou kultur v rámci každé národní kultury je na světě.
Je nabíledni, že kdo řekl A, musí říci i B, po stanovení diagnózy je třeba navrhnout terapii. Plánovaná perestrojka nezdravě chaotického literárního života v Maďarsku se neochvějně řídí heslem: „Literatura je to, co se čte, nikoli to, co za literaturu prohlašují odborníci.“ To se však zřejmě nebude vztahovat na odborníky působící v Petőfiho literárním muzeu (PIM), jehož nový ředitel Szilárd Demeter chová ambiciózní plány. Ty jsou podřízeny jedinému cíli – poetickému, ač blíže nespecifikovanému „zútulnění maďarského světa“. PIM by se v oblasti literatury mělo stát „kváskem“ a současně „strážcem brány“ a má v úmyslu v těchto dvou funkcích ovlivnit „literární přítomnost a budoucnost“. S pomocí vlastní literární agentury udá správný směr i překladové literatuře. Ve střední Evropě si uplete síť horizontálních kontaktů a stane se „středoevropským kulturním silovým centrem“.
Jinak řečeno, poměrně nedávno založená a neuvěřitelnou státní finanční injekcí nastartovaná literární akademie si dala za úkol zajistit přísun autorů kýženého ražení, které bude moci literární agentura směle doporučit domácím i zahraničním čtenářům, nakladatelům a překladatelům. Stráž u brány lze těžko chápat jinak než jako kádrování a ochranu nově budovaného, dosud křehkého literárního světa před „elitářskými vetřelci“ – ačkoli v lepším případě snad i před opravdu neomluvitelnými diletanty. Odkdy, na jak dlouho (a zdali vůbec) bude uveden v život sen o „silovém centru“, to je ovšem zatím ve hvězdách, neboť pochopitelně bude záležet i na ochotě vyhlédnutých zahraničních partnerů. Někteří z nich si možná ještě pamatují, že pokusy s centrálně řízenou literaturou dosud nikdy nedopadly příliš slavně… Jenže co naplat, v Maďarsku, jak na to už před více než sto lety poukázal básník Endre Ady, patří znovuobjevování a oprašování jinde dávno zavrženého haraburdí k folklóru.
Dobrá zpráva je, že z estetických či politických důvodů nepreferovaní autoři nebyli zatím oficiálně z kategorie trpěných přesunuti na ještě horší pozici, i když v Maďarsku existují kulturní instituce, zařízení a sály, kde od jisté doby nejsou vítanými hosty. Vydávání jejich děl se však administrativní meze ani nadále nekladou, a pokud jste překladatelé nebo zahraniční nakladatelé a trváte na nich, klidně si je překládejte a vydávejte. Můžete si je také pozvat na knižní veletrh nebo na autorské čtení. Ale za své, dámy a pánové, za své…!