Množství hmyzu na Zemi klesá děsivým tempem, a pokud bude vymírání pokračovat, za sto let může hmyz vyhynout takřka úplně a způsobit naprostý globální ekologický kolaps. Výsledky studie publikované v časopise Biological Conservation na začátku února obletěly svět a staly se další posilou pro vlnu globální environmentální paniky, kterou už loni na podzim vyvolala zpráva Mezinárodního panelu pro změnu klimatu. V mediálním pokrytí celé věci ale trochu zanikl zásadní fakt: masivní vymírání hmyzu a dalších živočišných druhů je fenomén, proti kterému se dá na rozdíl od globálního oteplování relativně jednoduše zakročit.
Analýza Franciska Sánchez-Bayoa a Krise Wyckhuyse, shrnující výsledky třiasedmdesáti vědeckých studií z celého světa, byla sice po svém zveřejnění kvůli metodologickým mezerám podrobena dílčí kritice, ale její výsledky jsou v základních obrysech nezpochybnitelné. Populace hmyzu se rapidně zmenšují a na vině je především intenzivní průmyslové zemědělství spojené s používáním pesticidů a dalších toxických látek. Mezi dalšími dílčími příčinami je sice i globální oteplování, ale zdaleka nejde o hlavní faktor. A právě proto je vymírání druhů snad ještě větším pomníkem lidské hlouposti a pasivity, než je tomu v případě klimatických změn. U nich je totiž jasné, že k zamezení katastrofy je potřeba nevídané globální politické iniciativy a komplexní reformy fungování moderní společnosti. Zdá se to být skoro neřešitelný problém, a proto je přirozené, že už léta sílí volání po tlaku na politiky či zavržení konceptu „udržitelného“ růstu ekonomiky, propukají studentské stávky a další zoufalé snahy o zamezení procesu, který v jeho složitosti dokážeme jen stěží uchopit.
V případě vymírání hmyzu a dalších živočichů ale nic z toho není potřeba. Dají se na něj totiž aplikovat relativně jednoduchá řešení, začínající už na lokální úrovni, včetně dnes tak často vysmívané individuální spotřebitelské volby. Omezit nebo úplně vysadit konzumaci masa a mléčných výrobků, nakupovat produkty biologického zemědělství, podporovat lokální šetrné producenty potravin nebo třeba nechat na zahradě kus neposekané trávy totiž může úplně každý. Nijak se to přitom nevylučuje s nutností další veřejné a politické akce. Tlak na reformu zemědělské a potravinářské politiky musí být vyvíjen i na systémové úrovni, ať už v dialogu s politiky nebo přímo s farmáři a zemědělskými firmami. „Používání pesticidů“ nebo „destrukce krajiny“ jsou abstraktní pojmy, pokud ale dostanou tvář konkrétního zemědělce či korporace, bojuje se s nimi o poznání jednodušeji. Když někdo v sousedství práškuje pole chemickým svinstvem, možná je načase ho s následky jeho jednání konfrontovat. A na mezinárodní úrovni je načase začít diskutovat o tom, jestli si vymírání druhů a pokles biodiverzity nezaslouží své vlastní Kjótské protokoly a Pařížské dohody. Je to určitě rozumnější než si tváří v tvář řešitelnému problému rvát vlasy a slzet nad pádem civilizace.
