To nejjednodušší chápání činohry má za to, že jejím základem je reprezentace textu na jevišti. Herec interpretuje, tedy „říká“, co napsal někdo jiný. Klasické divadlo je pak v důsledku toho mylně vnímáno jako imitace, triviální forma reprezentace čili „mimésis“. V neposlední řadě může být divadlo chápáno i jako instituce, která svým konzervativismem brání v rozletu všem, kdo by se rádi vyjadřovali jinak než textem, protože svou náklonností k divákovi, který je většinou pouhým požíračem spektáklu, znesnadňuje vstup nových forem, které pro slovo tolik nehorují.
Pokud by podstatou slov „mimésis“, „reprezentace“ a „imitace“ bylo skutečně opakování, pak by inscenování bylo jen jistým druhem techniky nebo obyčejným předmětem práce, byť nikterak snadné. Jenže Aristoteles, na rozdíl od svých nepříliš zručných vykladačů, nikde přímo nenapsal, že mimésis je nápodoba „něčeho“. Mimésis nelze přeložit pouze na základě ekonomické směny „znak za znak“, ale pouze opodstatněným výkladem. Básník, na rozdíl od dějepisce, chce napodobit „možné“, nikoli zachytit faktické (a ponechme pro tentokrát stranou otázku „psaní dějin“ jako jejich „tvorby“).
Problém mimésis není posledním problémem ani slova, ani divadla. Pro názornost připomenu aristotelský rozdíl mezi „dianoia“ a „lexis“; tedy rozdíl mezi tím, co se nám skrze řeč dává k myšlení, a aktem řeči jako takovým. Do pole našich hypotéz musí stále vstupovat komplikace. Kdyby z řeči nemělo už co vyplývat, stále je zde hlas, kterým lze zpívat. Zkrátka: ve skutečnosti je pro Jacquesa Derridu i Antonina Artauda divadelní umění privilegované místo destrukce nápodoby.
V derridovském pojetí reprezentace vzhledem k Artaudovu dílu je úkolem jeviště zejména „nové pojetí prostoru“ a „zvláštní ideje času“; zjednodušeně řečeno vytvoření specifického druhu prostředí, které je mnohorozměrné a které je definováno zevnitř, zkušenostmi, jež do sebe sice žádné slovo nedovede pojmout a jež věta nedovede vykreslit, které ale přesto není bez řeči. Divadlo se nepotřebuje definovat z perspektivy jiného umění, nepotřebuje se s ničím srovnávat, nepotřebuje se odvozovat z literatury, byť by byla sebepoetičtější, poměřuje se pouze životem.
Mám jednu oblíbenou definici života: je to schopnost pokračovat v dobrodružství, tedy osud kormidelníka na otevřeném moři. Je to zdraví neexistující bez nemoci, neboť na člověku, který nebyl nikdy nemocný, je cosi nezdravého, je to vandalismus graffiti, suplující výkřik ve chvíli, kdy došel dech rozeznívající hlas. Kolega spisovatel a herec mi jednou řekl, že mimésis odráží to, co teprve přichází. Prostor, který chrání divadlo, je teprve tvořen, s každou další hrůzou zkoušení, ve kterém náhle není co zkoušet, v každém dalším vystavení herce oné prázdnotě před vznikem něčeho nového.
V životě i v divadle nastávají chvíle, kdy zmizí i podstatná jména, zmizí odkaz ke světu, není vnitřku a vnějšku; jsme světem, neboť svět se do nás propadl. Tato zkušenost není podřízena reprezentaci, ať život žije, ať stojí proti požadavku autenticity jako závodník – vždy na předposledním místě těsně před absolutní porážkou, ať ztrácí čas v čekárně na smysl, kde tma není jen nedostatkem světla, ale skutečností, ze které se rodí vztah.
Autorka je herečka.