Mrtvý básník musí zemřít

V říjnu 2018 zveřejnil provládní budapešťský deník Magyar Idők (Maďarské časy), letos v únoru přejmenovaný na Magyar Nemzet (Maďarský národ) – podle konzervativního listu se slavnou minulostí, který zanikl loni v dubnu –, ostrý výpad proti jednomu z nejslavnějších maďarských literárních klasiků, básníkovi Endre Adymu, jenž zemřel v lednu 1919. Autor článku Adyho obvinil z toho, že zatímco jiní básníci padli v první světové válce, on se „spolu se svými zednářskými přáteli vyhříval po kavárnách“, a ještě k tomu spatřoval „obnovu maďarského národa ve splynutí s jinou etnickou skupinou, která se tehdy v Uherském království usadila“ – což je narážka na jeden z Adyho textů, v němž se zamýšlí nad vztahem Maďarů a Židů.

Útok na Adyho vyvolal obrovskou vlnu odezvy v pravicových i levicových kruzích: liberální inteligence vyrukovala s heslem „zachraňme Adyho“; provládní novináři a literáti zase tvrdili, že hned není potřeba spláchnout do záchodu kompletní dílo velkého klasika, některé jeho básně stojí za to zachovat, jen ta jeho příliš puntičkářská publicistika patří do propadliště dějin. Emoce se stupňovaly, citace z Adyho zaplavily sociální sítě, zatímco zmatení středoškolští učitelé literatury napjatě očekávali, jak tedy teď dál. Mezitím propukly v Budapešti i v dalších městech po celém Maďarsku nejsilnější protivládní demonstrace za poslední roky, které se sice samozřejmě nekonaly kvůli Adymu, nýbrž kvůli zpřísnění zákoníku práce, avšak obě fronty nakonec splynuly.

Ale proč právě Ady? Protože Ady je básník revoluce, odpověděl ve svém komentáři s názvem Mrtvý Ady populární levicový filosof Gáspár Miklós Tamás, dle jehož názoru by v roce 1918 bez Adyho žádná revoluce v Maďarsku neproběhla. Tím měl na mysli revoluci, která těsně po první světové válce vedla nejprve k vládě sociálních demokratů a nedlouho poté k nadvládě komunistů. „Kontrarevoluce, jež od té doby – s kratšími přestávkami – probíhá, je mnohým po chuti a tahle spousta lidí proti Adymu už více než sto let brojí,“ píše dále filosof. Tím také nastoluje jednu důležitou otázku: V roce 2018 si Maďarsko stejně jako Česko a Slovensko připomínalo jedno významné historické jubileum – výročí „astrové revoluce“, jež proběhla na podzim 1918. Ačkoli je odkaz této revoluce dnes přinejmenším stejně traumatizující, jako je tomu v případě Trianonu, který je neustále tématem nejrůznějších debat, „astrová revoluce“ jako by byla odsouzena k zapomnění.

Proměnlivé perspektivy vítězství

Maďarský historik Pál Hatos publikoval u příležitosti stého výročí revoluce naprosto mimořádnou monografii s názvem Az elátkozott köztársaság (Proklatá republika, 2018), ve které zpracovává sto let staré události v souladu se současnými hledisky především na základě výpovědí současníků. Už ze samotné předmluvy stojí za to odcitovat pasáž, v níž autor přibližuje vlastní metody: „Vyvolání historické přítomnosti znamená v mém pojetí především odmítnutí posuzování událostí z hlediska jejich následků, z perspektivy porážky či vítězství. A sice už proto, že dokonce i samotná perspektiva vítězství a porážky se neustále mění. (…) Jen těžko může obstát pokus prezentovat historické události jako projev jakékoli racionality. ‚Lest rozumu‘ existuje pouze v ptačí perspektivě filosofie, samotný historický aktér časové ani společenské struktury, v jejichž rámci údajně jedná, nevidí. Ostatně snad ani neexistují, a pokud ano, jsou pouze dílem dodatečných výkladů dle jejich libosti.“ Hatosova monografie má dva velké, kontroverzní protagonisty, Istvána Tiszu a Mihálye Károlyiho, kteří jsou rovněž hlavními představiteli dnešního maďarského kulturního boje.

István Tisza byl v dobách rakousko­-uher­ského dualismu dvakrát maďarským ministerským předsedou (v letech 1903–1905 a 1913–1917) a ke konci války se v Uhrách na jeho hlavu snesl veškerý hněv davů unavených dlouhotrvajícím krveprolitím a strádáním. Dne 31. října 1918, tři dny po začátku astrové revoluce, jež vynesla k moci Mihálye Károlyiho a jeho sociálnědemokratické druhy, byl István Tisza ve svém pronajatém bytě dodnes neznámými ozbrojenci zastřelen. V letech 1934–1945 stál v těsné blízkosti budapešťského parlamentu jeho pomník; ten byl v roce 2014 znovu vztyčen vládou Fi­deszu a odhalen samotným Viktorem Orbánem. Dne 31. října 2018, v den stého výročí zavraždění, Orbán v projevu proneseném u pomníku nazval Tiszu mučedníkem a zařadil ho mezi největší maďarské hrdiny. „Výstřely, které ukončily jeho život, byly ranou pro celý národ a jeho smrt otřásla Uherskem stejně jako skon Miklóse Zrínyiho nebo Istvána Széchenyiho,“ prohlásil premiér. Astrovou revoluce přitom nazval pouze „pučem“, zatímco Károlyi podle něj nenáviděl staré historické Uhersko, „neboť bylo hrdé a silné a bylo prodchnuto uvědoměním národa, který již po tisíc let žije a přežije v srdci Evropy“.

Noví hrdinové

Skutečnost se však se slovy Viktora Orbána příliš neshoduje. Pál Hatos podrobně rozebírá, že o smrti Istvána Tiszy hovořili v roce 1918 i jeho někdejší příznivci jako o „historické nutnosti“, politikův pohřeb, který se konal na jeho venkovském panství, byl narušen jeho vlastním služebnictvem, a dokonce i budoucí funkcionáři horthyovského režimu vzali jeho zavraždění na vědomí lhostejně či rezignovaně. V Tiszově pádu v chaotických říjnových dnech roku 1918 spatřovali všichni konec starého systému, který se zhroutil pod vlastní tíhou, i vyprázdněné, přežilé a prohnilé „liberálně­-konzervativní“ říše. Historická paměť je však v této oblasti poněkud chaotická: Horthyho režim již potřeboval nové hrdiny a mýty, a sáhl tak jako první po Istvánu Tiszovi, aby ho znovu objevil a postavil proti druhému „hrdinovi“ Mihályi Károlyimu.

Károlyiho sochu, odhalenou u parlamentu v roce 1975 u příležitosti stého výročí jeho narození, nechala vláda Fideszu v roce 2012 odstranit, což vyvolalo silný protest napříč levicovým politickým spektrem. Ministerský předseda z dob astrové revoluce se stal podobně jako István Tisza mytologickou postavou historie posledních sta let. Pál Hatos ve své monografii nastiňuje, za jak zmatených okolností se tento politik dostal v posledních říjnových dnech roku 1918 k moci, když jeho největší ctností bylo to, že jakožto levicově smýšlející aristokrat dokázal byť jen nakrátko, ale přesto sjednotit neuspořádané davy s různorodým zázemím, které se bouřily proti starému režimu. Jeho rozsáhlé plány vzaly následně rychle za své, on sám musel ze země odejít a po roce 1945 se mu dostalo už jen nevýznamné funkce diplomata ve službách Rákosiho diktatury. Skutečný Károlyi­ho mýtus vytvořil až po porážce revoluce v roce 1956 Kádárův režim, který potřeboval „bezpečného“ revolucionáře, v němž mohl objevit svůj historický vzor. Symbol tohoto mýtu (totiž mýtu „velkého lidově demokratického revolucionáře“) stál do roku 2012 u parlamentu.

Boj mytologií a symbolů

Z toho všeho je už zřejmě patrné, že v maďarském politickém prostoru, který v zásadě postrádá respekt vůči historickým faktům a ze všeho nejvíc se zdráhá „pracné“ konfrontace s traumaty, probíhá boj mytologií a symbolů. „Básník revoluce“ Endre Ady revoluci na podzim 1918 skutečně vítal, neboť patřil k nejlepším znalcům nahnilých poměrů dualistického Uherska a byl jedním z největších kritiků Istvána Tiszy, který zemi nacházející se na hraně propasti nedokázal strhnout zpět. Ady dnes ovšem stojí v cestě jinému mýtu – mýtu, podle nějž Mihály Károlyi a jeho druzi odstraněním Istvána Tiszy spáchali atentát na „občanské, křesťanské, národní Maďarsko“. Skutečnost, že toto „občanské, křesťanské, národní Maďarsko“ existuje pouze v uvedeném mýtu, je pro pisatele projevů samozřejmě pouhý detail.

Detailem už ovšem není to, že výklad „liberálně­-konzervativní“ mytologie ze strany Orbá­­nova režimu nechává cynicky splynout dodatečně vypěstovanou tradici s horthi­stickými představami, čímž znemožňuje, aby v Maďarsku v dohledné době došlo ke sjednocení idejí rovnosti a patriotismu. Právě tuto nemožnost zachycuje ve svých rozsáhlých pamětech Világló részletek (Zářivé detaily, 2017) Péter Nádas, který popisuje vlastní, po předcích zděděnou vědomost jednoty ideje rovnosti a vlastenectví jako „mrtvé vědění“. „Celý život jsem si pěstoval zděděné maďarské vlastenectví, které žilo pouze v mojí hlavě, zatímco v hlavě vlasti jen velmi omezeně, pokud tedy vlast má vůbec hlavu.“ A jestli hlavu opravdu má – mohli bychom dále rozvést Nádasovy myšlenky –, jako by v ní bylo místo jen pro samé zmatené, z krátkodobého hlediska možná užitečné ideologie, které neustále narážejí na skutečnost. Kulturní boj je tedy vždy potřeba vést na dvou frontách: s konkurenčními mýty stejně jako se skutečností.

Autor je spisovatel, publicista a literární kritik.

Z maďarštiny přeložil Jiří Zeman.