Precizně formulují blbci

V dobách kulturního boje létají proklatě nízko věty o spisovatelské bezvýznamnosti Pétera Esterházyho nebo Lajose Partiho Nagye. Prý je třeba zbavit se myšlenky, že Esterházy je dobrý spisovatel, a vy máte údajně vážné problémy s jazykem. Dá se na to vůbec nějak reagovat?

Na to poslední maximálně tím, že nemá­-li spisovatel problém s jazykem, tak je to vážný problém. A na to předtím? Pro mě za mě, jestli to někdo dokáže, ať se myšlenky, že je Esterházy dobrý spisovatel, klidně zbaví, ale celé je to kravina. To, že „oni“ nenechají Esterházyho umřít, jen aby nemohl stanout před konečným posouzením, jak napsal ve stranickém listu Fideszu jeden kritik, je opravdu nehoráznost, jaká se vidí jen zřídka. Esterházy je jednou z největších osobností maďarské literatury a maďarské kultury, lidé ho čtou už čtyřicet let bez ohledu na politické přesvědčení a čtou ho hodně. Jak čtenáři, tak jeho literární současníci mu vděčí za určité osvobození, v jazyce i myšlení. Jen to bohužel není spisovatel NERu [Systému národní spolupráce, který vznikl podle Viktora Orbána „uzavřením nové společenské smlouvy“ – pozn. překl.] nebo MMA [Maďarská umělecká akademie – pozn. překl.], takže to koukejme napravit! Technici kánonu, vpřed! Jsme na vrcholu moci, máme absolutní převahu, vyhráli jsme, co jsme mohli, v parlamentu jsme jen my, jenom my si mácháme nohy v Balatonu a co nevidět i v celé Karpatské kotlině. Takže pardon, ale proč slunce vychází tam, kde vychází? A proč zapadá tam, kde zapadá, v tom západním bahně? S tím se přece musí něco udělat…

Duševní motivy tohoto rozohnění nejspíš chápu, ale i tak je pořád odsouzeno k nezdaru. Vyměnit jde vedoucího nějaké instituce, ale nikoli spisovatele. I kdyby Esterházyho vygumovali z učebnic, jeho popularita tím pravděpodobně jen vzroste. Před frankfurtským knižním veletrhem v roce 1999 to také hodně zavánělo změnou kánonu. Jelikož nadešel čas Fideszu, celá řada spisovatelů, kteří se do té doby cítili utlačovaní, doufala, že budou sedět na hlavním pódiu a na stáncích budou jejich přeložená díla. Jenomže k tomu politický verdikt nestačí. Program knižního veletrhu nevznikal někde v pešťském bytě v nějakou noční hodinu, ale byl utvořen prostředím, prostředím německé kultury, deníky, portály a nakladateli.

Nelze­-li kánon obrátit rovnou vzhůru nohama, může mít vládnoucí moc aspoň vliv na jeho přeměnu. Je schopna například vytvářet zdání, že Esterházy není významný spisovatel…

Ten, kdo z Esterházyho zkouší u maturit, dokonce i ten, kdo Esterházyho učí, může být vyhozen z práce. Jestli i ten, kdo vysloví nahlas jeho jméno…, to už je těžší. Kultura přece není žádný vlak, aby ji nějaký hlavní nádražák jedním mávnutím ruky poslal úplně na druhou stranu. Samozřejmě je možné způsobit velké škody, především v institucích, ale i v hlavách lidí. Akce typu „střílíme kánonem“ vyvolávají strach a podporují autocenzuru. Dnes už si nemyslím, že autocenzura je nějaká „fantomová“ zbabělost. Chápu, když někdo, kdo má spoustu závazků, neriskuje. Ano, je se čeho bát. Jde o takový malý, rovnoměrný strach. Stejně jako řada mých kolegů jsem už zažil situaci, kdy vedoucímu instituce, která mě pozvala na nějakou akci, starosta vzkázal, aby si nekoledoval, že by mohl také přijít o místo.

Nynější kulturní boj představuje posun nejen kvůli opětovně dvoutřetinové ústavní většině koalice Fidesz­-KDNP v parlamentu, ale i svým velmi drsným tónem…

Současný tón evokuje rétoriku z dob nacismu a stalinského tábora míru počátkem padesátých let. Jsme svědky druhé kariéry „kvičení“, které dost páchne vagónem, a ovšemže my víme, kdo to kejhá. Připouštím, že shoda se slovníkem šípáků [maďarští fašisté – pozn. red.] je možná jenom náhodná, každopádně z ní běhá mráz po zádech. Chápu, že chce někdo ohromit, že potřebuje provokovat, třeba jen proto, aby byl pořádně slyšet z médií, když už jednou skončila ta zatracená politická korektnost. Nemalá část světových řečníků zastává přístup „ať jdou s těma zákazama fakování do piči, já si budu říkat, co budu chtít“. Ale když se to týká jich samotných, to se pak zuřivě dožadují respektu.

A to je řeč pouze o stylu, který vypadá méně nebezpečně než čirá lež, ačkoli ho jde jen stěží sankcionovat. Čirá lež může vést k procesu, případně po letech k finančnímu postihu, jako když se naváželi do filosofů. Stylu neprospívají ani sociální média, stačí dvě zachrchlání nad klávesnicí, láhev vína, pan poslanec zmáčkne tlačítko a ublinknutí už koluje po netu. Následováno podobně cizelovanými komentáři. Ten, kdo se snaží formulovat vy­­tříbeně, korektně, je pomalu považován za blbce, i když tak nečiní proto, že by nebyl plný emocí, ale proto, že přes veškerou přehnanost i směšné excesy považuje politickou korektnost za něco, co stojí za to zachovat na lepší časy. Na časy, kdy bude k smíchu strkat před demokracii bezduché přívlastky, například „neliberální“. Mám strach, že se tyto jazykové strkanice jednou změní v akce fyzické. Stojí­-li v zákoně, že ten, kdo pomáhá uprchlíkům, může skončit ve vězení, proč si do něj v zájmu národa nekopnout?

Pociťujete ve svém okolí, že inteligence ustupuje do pozadí a snaží se Systém národní spolupráce (NER) nějak přečkat? I to může být mimo jiné cílem všech těch výpadů.

Vidím kolem sebe snahu vyplnit, zabydlet prostor, který ještě zbývá. Zabývat se co nejméně tím, co momentálně, jak se zdá, stejně nejde změnit, ale přitom dávat najevo, že to, co se děje, opravdu není vůbec v pořádku. Je cítit rezignace, zoufalství, ústup, ovšem veřejnost, ač možná čím dál užší, tady ještě pořád je. Stále kolem sebe vidím lidi, kteří na veřejnosti nemluví jinak než v soukromí. Jde jim o to žít kvalitní život, vyplnit ho tvorbou, pracovat, dokud má člověk zdravý rozum, i když na to zrovna nemá náladu a chybí perspektiva.

Je takzvaná levicově liberální inteligence – i vy sám – zodpovědná za to, jak veřejná diskuse o stavu kultury a kulturní politice momentálně vypadá?

Jistěže ano, vždyť i já sám jsem během posledních třiceti let považoval existenci určitých základních hodnot – svobody, svobodné vůle, tolerance, demokracie – za evidentní. To byla velká chyba, protože pro značnou část maďarské společnosti tyto hodnoty ve skutečnosti vůbec nebyly tak samozřejmé, a tudíž ani důležité. V devadesátých letech odpadly z tkáně země statisíce lidí, „spadly ze stromu živoucího práva“, přičemž inteligence, i když to možná postřehla, nevnímala, jak je to doopravdy vážné. Mám dojem, že ani na takzvané pravicově­-konzervativní straně nebylo vůči pokořeným a zarmouceným, vůči „venkovu“ o nic víc empatie krom otřepaných frází. Abstraktní angažovanost ve vztahu k celomaďarskému společenství a státní znak s korunou nesuplují znalost společnosti.

A kdyby ještě žil Péter Esterházy, mluvili byste spolu o tom, co o vás kdo říká, a o kulturním boji?

Ano. Myslím, že bych se ho většinu času snažil přemluvit. Říkal bych mu: Nesmíš jim skákat na všechno, nech to plavat, máš dost práce, nad určitou úrovní neklesej pod určitou úroveň a tak dále. Celé roky, vlastně desetiletí, jsme takových telefonů měli spoustu. On byl reaktivnější, bojovnější a já zpětně vidím – a z tohoto pohledu měl pravdu –, kolik skvělých textů se díky tomuto postoji zrodilo. Zároveň kdyby žil, a to by bylo moc dobře, snad by měl celý tento kulturní boj jinou polohu. Člověku běhá mráz po zádech, když vidí, s jakou perverzní rozkoší kopou do mrtvého. A vlastně to dělají proto, že pořád žije. Protože přežije tyhle dnešní tahanice – jako jeden z největších Maďarů. Copak si někdo pamatuje, kdo byl premiérem, když umřel Kosztolányi nebo když vyšla jeho Anna Édesová?

Z maďarského originálu Parti Nagy kultúrharcról és félelemkeltésről: „Ha szűkül is, van még nyilvánosság“, publikovaného v časopise Magyar Narancs 23. 8. 2018, přeložil Jiří Zeman. Redakčně upraveno.