Předvoj

Nebyli zdaleka prvními cizinci, kteří do osady na hranicích přišli a usadili se tam, ale byli jediní, za kým po nebezpečných a od října do května téměř nesjízdných silnicích jezdily vozy s diplomatickými značkami; naposledy zapadl do závěje dokonce terénní Range Rover, museli ho vytáhnout dva voli za asistence pěti místních.

Delegace lákající zbloudilé umělce do uznalého pohodlí velkoměsta zůstala v horách uvězněná šest dnů, na které zřejmě ani jeden ze tří mužů nikdy nezapomene; museli se každý den brodit se sněžnicemi na nohách jeden a čtvrt kilometru, aby se k domečku, který Rudolf s Miladou obývali, ze stavení ve vsi, kde je u sebe místní ubytovali, dostali. Byli přitom navlečeni v prošívaných kabátech a kožešinových ušankách, jež jim horalé spolu se sněžnicemi zapůjčili, ohlašoval je odér hnoje, srsti, česneku a kouře; směsice vůní typická pro život ve velehorách v těsném soužití se zvířaty jimi dokonale prostoupila, sami sobě páchli dlouho poté, co se vrátili do úhledných vil a kanceláří a definitivně nad dvojicí zbytečně živořících podivínů zlomili hůl s ozdobným kováním; je to ztracený případ, řekli na setkání významných emigrantů, nemá to ­­smysl, polkli jednohubky.

„Jsi ztracený případ,“ ječela Milada na Rudolfa pokaždé, když zabouchli dveře za nabídkami vyslanců civilizace a ponechali je napospas sněžnicím, vánici, sestupu do vsi a následně chlebu se sádlem a česnekem, špeku s vejci nebo uzenému masu se špetzlemi, jimiž je vesničané krmili.

„Nemá to smysl, já ti nerozumím,“ objímala ho se slzami na nose, na tvářích, na bradě, na krku.

„Nemá to smysl,“ hladil jí zatvrdlá záda i dlaně Rudolf.

„Jsem ztracený případ,“ otvíral na sebe ústa před zašlým zrcadlem v přístavku pro zvířata, který předělali na koupelnu.

„Nic, vůbec nic tu není, nic nás tady nečeká, nedrží. Nic,“ bouchala Milada mozolnatýma rukama do stolu v místnosti, která jim sloužila jako kuchyň, jídelna i obývací pokoj.

„Nic, vůbec nic. Nemá to smysl, jsem ztracený případ. Nevypadlo ze mě ani jedno pořádné slovo, jedna smysluplná věta.“

„Proto jsme odešli. Abys mohl psát, abys zase byl. Proto. A teď,“ mrskla polenem o prkennou podlahu. Pes zalezl ještě hlouběji pod lavici u zdi, na plotně poskakovala poklice na hrnci, ve kterém se vařila česneková polévka.

„Proto jsme odešli,“ zopakoval po ní.

„Copak jsi z kamene?“ znovu plakala.

A kámen jí nevrátil jediný vzlyk. Kámen jí nikdy nic nevrátil, ale byl tam, všude, občas přes jeho štíty ani nešlo zahlédnout nebe, byl dole, pod nohama, pod kopyty, pod domy, políčky, loukami, pod hlínou, v řekách, stromech, v žilách, kostech, ve vzduchu. Člověk se sám musel stát kamenem, aby přežil.

Milada kámen nenáviděla, nesnesla už další pohled na hory, skály, průrvy a průsmyky, nemohla se nadechnout, aniž by v ní zachrastilo kamení; čím víc ho nenáviděla, tím rychleji se jím stávala, a protože ji ještě čas nestihl ohladit, byla hrbolatá, s mnoha ostrými hranami a výstupky, Rudolf se o ni každou chvíli poranil.

Ale i Milada byla samá modřina, odřenina, mozol. Ráno vstávala v pět, aby mohla před šestou dole ve vesnici vyskládat do beden chleba, který cestou naložila u pekaře do káry – dvakrát týdně byly i preclíky a v pátek maková a ořechová štola, škvarkové placky a žitné kostky.

Milada byla samá modřina, odřenina, mozol, protože svůj život a práci nenáviděla ještě víc než všudypřítomné kamení; každé nedorozumění, nová povinnost, zakopnutí a upadnutí do ní vyryly rýhu; byla pískovcem, v zemi žuly a křemene prohrávala.

Brala kameny, které Rudolf sbíral a schraňoval na polici v zádveří, a cestou do vsi je odhazovala co nejdál. Rudolf dělal, že o tom neví, a dál je domů nosil. Fascinovalo ho, že i když zdánlivě vypadají jeden jako druhý jako stý, při pohledu zblízka má každý jiné žilkování, svou unikátní kresbu, rysy; říkal si, že byť neživé, jsou jako lidé – zaměnitelné a zároveň nepodstatným způsobem jedinečné. Nosil je po kapsách, uklidňovaly ho, záviděl jim.

***

Když se motorka dostala do smyku, nedalo se už nic dělat, tak alespoň co nejrychleji pustil řídítka a odstrčil se od letícího stroje, aby na něj nespadl. On sám přistál těsně vedle vyvráceného stromu, do jehož kmene narazil ramenem, zády se rozbil o ledovou plotnu, puška ho sekla přes čelo a rozpárala mu kůži, na levé oko rudě oslepl, z kapsy vyletěl kámen a praštil ho do nosu, byl bez dechu, cítil zpomalený pohyb vzduchu, železo v ústech, rozlámané kosti, bolest.

Motorka dodělávala o kus dál, zadním kolem, jež se stále točilo, vyčítala srázu pod sebou. Díval se na tu otáčející se výčitku, vtom jako by večerním nebem projela rozpálená jehla, všechno kolem ní zbělalo a speklo se, nad Rudolfem roztáhlo paže ticho, mělo fialovou barvu a padlo na něj, jako on padal po práci do postele – prudce, mocně, s hlubokým výdechem.

Probudil se do tmy, sněhu a strupu přes polovinu obličeje. Odrolil promrzlými prsty z čela a oka zatvrdlou krev, s výkřikem se posadil, pohnul zkusmo nohama. Bolel ho každý nádech, chtělo se mu zvracet, močit, spát a byla mu zima, zalévala ho vlnami horka, pomalu se jí prodíral jako spáleným černým mlékem, byla rozlitá všude kolem, téměř nic neviděl. Svět přikrýval škraloup, chtěl ho sloupnout, ale nenašel okraj. Netušil, jak dlouho tam ležel. Byla tma. Byla noc.

Je noc, pomyslel si. Měla by být noc, protože měl noční službu. Ale daleko nedojel, byl ani ne ve čtvrtině prvního ze čtyř okruhů, pokud si pamatoval správně, kde dostal smyk. Podíval se na hodinky, měl místo nich na zápěstí krvavý šrám, zašátral kolem pasu, ale šňůra na pásku, jež kapesní svítilnu jistila, byla přetržená. Vstal. Kromě nesnesitelné bolesti a zimy mu nic nebránilo v pohybu. Zadíval se na motorku; z toho mála, co ve tmě, na niž si zvykal, viděl, usoudil, že by mohla být pojízdná, sestoupil k ní se zaťatými zuby, na poslední chvíli si vzpomněl, že leží na hraně rokle, trhl sebou a couvl. Zapřel se nohama o kmen stromu, za asistence ataků nesnesitelné bolesti se natáhl a vpletl zledovatělé prsty obou dlaní do paprsků kola vytrčeného k nebi. Hekl, zařval, zaklel, pustil kolo. Pak to celé zopakoval. Klel, křičel, funěl, nadával, řval, vzdychal, lapal po dechu. Rozkašlal se, upadl a na chvíli ztratil vědomí, znovu vstal. Když srpek měsíce o téměř hodinu později vykoukl zpoza mraků a propíchnul korunu vysoké jedle, stál vedle motorky na sněhem zapadané zledovatělé cestě a byl zoufalý – ten krám nejel, i když jako zázrakem našel ve sněhu klíče, jež při pádu vyletěly ze zapalování.

Přehodil pušku přes řidítka a opíraje se o stroj, který ho táhl zpět k zemi, vykročil se sípáním k horskému sedlu. Na motorce mu cesta k prvnímu stavení na severní straně trvala zhruba dvacet minut, byl za polovinou, odhadl, že tímhle tempem by tam mohl být za dvě hodiny – pokud zase neomdlí, pokud bude mít dost sil, překoná bolest, pokud neodhodí motorku, jež ho zpomalovala, ale která byla stejně jako puška erární a zodpovídal za ni.

Odhadl to správně. Cesta k hospodářství mu trvala hodinu a třiapadesát minut. Jednou zvracel a zase málem bolestí ztratil vědomí, ale dal si do úst hroudu sněhu, cucal ho, zahnal tak mrákoty, žízeň, dokonce i zimu, šel dál. Byl na dohled prvního ze dvou chlévů, když noc začala zívat a otevřenou pusou bylo možné zahlédnout svítání.

Takže proležel v bezvědomí na ledu víc než sedm hodin, počítal nevěřícně. Protože ze stanice ve vsi vyjížděl o půl deváté, tak to bylo. Měl štěstí, že nezmrzl. Hledat by ho nejspíš začali nejdřív až po osmé ráno, až by se Milada cestou do práce zastavila na stanici a on by tam nebyl, pak by hodinu i dvě nebo tři čekali – mohl se jen zpozdit, revír je rozlehlý a zima vydatná – teprve poté by se po něm vydali pátrat a kdo ví, kdy by přijeli k Holé skále, pod kterou se vymáznul; ostatní četníci jezdili trasu obráceně, hladové serpentýny si nechávali nakonec jako pomalé stoupání, to jen on je chtěl mít za sebou co nejdřív, dokud nebyl unavený, a často riskoval při jejich rychlém sjíždění.

Opřel motorku o dřevěnou stěnu kravína. Slyšel dech zvířat a objalo ho jejich vlhké teplo, přiložil promrzlé dlaně v roztrhaných rukavicích na hrubé fošny a snažil se natáhnout sílu krav. Nefungovalo to. Odlepil se a teď už bez opory vrávoravě pajdal ke zděnému dvoupatrovému stavení. Okna spala, ale z komína se kouřilo, pes na něj zpoza dveří přátelsky zavrčel, znal Rudolfa, který se tu občas zastavil na panáka, aby mu služba rychleji utekla: deci, dvě, tři, čtyři a smál se a smál s hospodářem všemu, hlavně však nepovedenému portrétu, jenž visel vedle kredence. Hospodářův děda na něm díky umu neznámého mistra vypadal jako kůň v mysliveckém. Hospodářova matka jim vždycky napůl rozzlobeně hrozila hubeným pařátem své třesoucí se ruky a brala jim rozpitou láhev višňovice.

Zabouchal na dveře. Ještě jednou. Poté se sesul na zápraží. Jednaosmdesátiletá žena vyjekla, když ho přes synovu postavu zahlédla; hospodář uchopil zvadlého Rudolfa pod pažemi a vtáhl ho do chodby, ten zkusil něco říct, ale kdosi zhasl.

 

***

Má trnovou korunu, krvácí, směje se a olizuje sladkou šťávu, má brnění z trnů, nese domů dva pětilitrové kyblíky ostružin. V míse na kuchyňském stole už čekají maliny a lesní jahody, vedle v bandasce borůvky. Ve špičce nosu mu zůstal zalomený trn, Milada mhouří oči, ostří, dýchá mu na bradu, musí ještě blíž, aby jehličku vůbec spatřila, zatlačí nehty, rty pod jejíma rukama syknou, je to venku, slza taky, jedna.

Celý dům lepí džemem a sirupy. Voní sušenými borůvkami a brusinkami, houbami, křížalami z jablek, hrušek, švestek, ořechy v medu, třešňovou pálenkou, bylinkami na čaj, česnekem, měsíčkovou mastí, čerstvě vyuzenými klobásami.

Milada krvácí z bříšek prstů, kůži má varhánkovatou a nazelenalou, nos modrý, oči rudé. Krouhá zelí, strouhá křen, krouhá zelí, občas do kameninové nádoby přihodí malé červené jablíčko, hrst kmínu, dvě hrsti soli, pak zase zelí a křen, hodně křenu. Řeže ji všude, rozpáral jí krk i sítnici, nevidí, tak se zase řízne.

„To bude nejlepší kysané zelí na světě,“ oblepuje jí večer Rudolf prsty náplastmi.

Ještě je třeba nasbírat a usušit šípky, Milada jde s košem do lesa, zatímco Rudolf už zase tahá, řeže a seká dřevo. Za domem jsou hromady několikanásobně větší než rezivějící fiatka a stále je to málo. Rudolf jede jako dobře promazaný stroj, nezpomaluje, nic v něm nerachotí, nevrže, nezadře se, ani když tahá mohutné klády, páčí pařezy, zvedá špalky nad hlavu; jen v hustém vousu, jenž mu pokrývá dobře polovinu tváře, se občas zatřpytí kapička.

Bude to jejich druhá zima, nebo třetí. Možná čtvrtá? Rudolf neví, zato Milada ještě pořád počítá každou minutu. Musí. Něco v ní se proměnilo v kalkulačku, spočítá to všechno, dny, roky, radosti a hlavně trápení a zklamání, selhání, protože tohle tady, rozhlédne se po spoře osvětlené místnosti, poposedne v křesle a upije šalvějového čaje, tohle je selhání. Možná i její, ale mnohem víc jeho.

„Šli jsme za svobodou.“

„Šli jsme pryč, abys mohl psát a já hrát.“

„Do Itálie nebo do Švédska, pamatuješ?“

„Itálie je tady. Stačí jen pár kroků. Proč nechceš?“

„No tak auto nejede, to je toho. Můžeme autobusem. Nebo nás tam někdo zaveze.“

„Můžeme všechno a hnijeme tady.“

„Nejsme svobodní. Jsme v pasti. Nemáme nic, nemáme naše životy, svobodu, o jaké jsme snili. Já ne! A ty? Ty taky ne.“

„Utíkali jsme, riskovali, opustili domov, všecko a všecky, bez možnosti návratu, abys mohl svobodně psát, a já… Nepíšeš. A já?“

Miladina slova neměla nikdy ty správné tvary, hustotu, hmotnost. Rudolf nevěděl, čím to je, ale přestože se snažil a odezíral jí z úst, neslyšel je. Viděl jen dlouhé nohy, jak se každý večer soukají z neforemných kalhot, a pohybující se ústa, obojí se mu míhalo před očima s vypnutým zvukem. Nebo ohluchl?

„Neslyším ani sám sebe,“ odpovídal.

Milada se chytla za hlavu.

„Jsme tady, ve svobodné zemi, a já nemůžu psát, ty nemůžeš hrát. Svět není takový, jak jsme mysleli. Nečeká na nás. Odjet jinam nepomůže. Tady nebo tam, v horách nebo u moře.“

Mluvil, ale neslyšel se. Ani jeho slova neměla původní tvary a sílu, byla ještě míň než vlažný dech z jeho alkoholem vypalovaných úst, mluvil, ale neslyšel se. Mluvil, ale neříkal pravdu. Protože on psal. Tedy – napsal jednu věc. Podivnou, nepochopitelnou, tak pitomou, ano, hloupou hříčku, nic, pod čím by chtěl být podepsaný, co by chtěl komukoliv ukázat. Přesto ji neroztrhal, nezahodil, nespálil, ale dal ji do sáčku, ze kterého předtím vytáhl preclík s tvarohem a pažitkou. Sáček s hustě popsanými listy, jež vytrhl ze služebního bloku, zastrčil do pařezu kousek od hraničního kamene, kolem kterého pravidelně jezdil, bylo to nejjižnější místo jejich četnického revíru. Za kamenem byla Itálie, vedle kamene spala v pařezu jeho poslední slova. Už si je po sobě znovu nepřečetl, pokaždé, když na pařezu seděl a svačil, se však rukou ujistil, že tam jsou. Ta slova tam byla, on je napsal a nechal je tam. Věřil, že jsou to poslední, co kdy napsal. Věřil, že to bylo znamení, aby zapomněl na svůj minulý život, aby se už o nic dalšího nepokoušel, když dokázal napsat právě a jen takovou věc chvíli poté… Protože v takových okamžicích má vzniknout dílo, jež v sobě ponese vážnost a tragiku předešlé události, její hrůzu, děs, konečnost, nezvratnost, absolutno a on zatím napsal hloupou frašku, legrační črtu, zábavné čtení, nejspíš však tuplovanou blbost.

Odplivl si, slezl z motorky a padl na kolena. Už zase rukama šátral po trávě a kamení, bříšky prstů hledal. Někde tu ksakru musí být aspoň malá stopa, není možné zmizet úplně.

„To ne, to přece nejde,“ mumlal do ticha louky, která tvořila předěl dvou zemí a zřejmě i světů, protože nic nenacházel a hrůza v něm už opět mohutněla, zakusovala se mu do svalů i střev, dřepl za první strom a stáhl kalhoty co nejvíc, aby mu gejzír z vnitřností nezašpinil uniformu; vyteklo z něj vše, jen ten děs ne.

Sedl si na pařez, žvýkal chléb se škvarkovou pomazánkou, a pokoušel se – pokolikáté už? – přesně si na tu noc vzpomenout. Ale – bylo to předevčírem, nebo loni? Věděl jen, že se to nestalo v zimě. Myslel si, že se to nepřihodilo v zimě. Věřil, že si nepamatuje sníh ani led. Ale možná si jen místo nich vysnil zelenou trávu, aby ta krev nebyla tak moc vidět? Protože na sněhu se nedala přehlédnout. Krev toho muže byla na panenském sněhu nepopiratelná, stejně jako jeho rozstřelená lebka dopadající na led, kde se ještě víc roztříštila a její úlomky spolu s vlasy, mozkem, krví a kusy čepice vytvořily vlastní hraniční mapu.

Takže se to muselo stát na jaře nebo v létě, aby to vůbec dokázal připustit. Nemohlo to být jindy, jen na zelené trávě se dal ten mrtvý snést.

„Hoši, stáhněte se odtamtud, nechte to těm z města,“ řekl tenkrát – nebo to bylo teprve před týdnem? – velitel svým četníkům.

„Čas od času to dorazí aj k nám, pašeráci to zkoušejí všade,“ zapálil si a ukázal na mapu na zdi služebny.

„Tys to myslím eště nezažil, pár let byl klid, tak hlavně ty dávej bacha,“ zadíval se na Rudolfa.

„Odsaď až sem. Nejezdit, nechodit. Do odvolání. Jinak jako dycky, jen holt tady pozor, ja?“

Pak dodal, spíš pro sebe: „Nebudou nás stejně potřebovat, nikdy nás nepotřebujou. Ale, chlapi, kdybyste snad slyšeli rány, střílení a vůbec, nereagujte, nepleťte se do teho a rychle pryč. To není naša věc.“

„Jak se vůbec pašerák pozná?“ zeptal se přece jen Rudolf.

Velitel se plácl dlaněmi do stehen: „Tys mě neslyšel? Tohle nejni špás a nejni to ani naša práca. Nepleť se jim do teho.“

A Rudolf se jim do toho nepletl, těm, které ani nezahlédl, jen je možná nad ránem zaslechl nahoře v Medvědím průsmyku, ale možná že to bylo jen zdání, možná tam vůbec nebyli; ani ti policajti z města, ani pašeráci, ani ten chlap, co voněl jako jejich kysané zelí s křenem a seděl na jeho pařezu vedle hraničního kamene. Ten chlap, co mluvil italsky, měl na zádech krosnu, seděl na jeho místě a kouřil ve svitu měsíce. A který, když ho pak Rudolf šacoval – to už mu chyběl kus hlavy – byl cítit právě jako jejich kysané zelí s křenem. Ale – necítí to křenové zelí i teď? Vzdychl, setřel si drobky z vousů a zadíval se na své ruce – možná tak byl cítit, protože jsem na něj sahal? Znovu se spustil na všechny čtyři a jako každou noc marně prohledával louku, kus lesa, poté opatrně sestoupil na kraj srázu, kam, jak si pamatoval, tělo odvalil a shodil. Přiložil k očím dalekohled a metr po metru studoval skály, kameny, stromy ozářené měkkým bílým nočním světlem. Nic. Žádný obrys, cár látky, kus těla, kosti, krosny, nic, co by tam nemělo být, ani mrchožrouti na nebi. Nikde nebylo nic.

Vyškrábal se zpět na louku, schoval dalekohled do koženého pouzdra připevněného na motorce. Nic, jen ten sáček s listy. Ty stránky služebního bloku popsal ještě tu noc, tady, se svítilnou zavěšenou na krku, s rukama od krve, která byla podivně mazlavá, teplá, plná žmolků. S povzdechem si sedl na pařez, ­vytáhl z brašny, již nosil křížem přes tělo, placatku a lokl si. Několikrát. Sáhl automaticky pod sebe a zašátral ve vykotlaném dřevě, vyskočil, taktak, že placatku neupustil. Sáček tam nebyl. Prosvítil vnitřek svítilnou – nebyl tam.

Netušil, jak dlouho zas a znovu prohledával pařez i celou louku, byl by tam možná doteď, kdyby mu měsíc nevlepil políček: prober se, brzo bude ráno, už jsi dávno měl být na cestě zpět do vsi, jinak se spustí poplach a budou tě hledat rozlámaného, mrtvého… Zmatený a rozrušený víc než jindy, taky o dost víc nalíznutý, nasedl na motorku, dokončil jen zkrácenou verzi předposledního okruhu a vracel se jako v transu na stanici. Před obchodem viděl neznámý automobil, Milada se spolu s místními bavila s řidičem.

„Můžu jít dnes dřív domů,“ zavolala, když zpomalil a zamával na ni.

„Přijel vlastně za tebou. Je to básník.“

„Udělám bramborové knedlíky se zelím a uzeným.“

„Chce, abys s ním odjel. Pro cenu. Dají ti cenu na divadelním festivalu. Chce, abychom jeli spolu a on nám tam vystrojí svatbu. Jako Romeo a Julie, říká.“

Milada křičí ke vzdalujícím se zádům v uniformě a usmívá se, najednou zase cítí potenciál slov, její počítání a doufání se vyplatilo – odjedou do Itálie, konečně, vezmou se, Rudolf dostane cenu, bude znovu psát a ona v tom bude hrát. Odváže si režnou pracovní zástěru a od kohosi z vesnice si vypůjčí učebnici italštiny. Co na tom, že je v němčině, němčina se jí právě přestala příčit, neboť už na ni bude moct brzo nadobro zapomenout. Na tohle všecko, rozhlédne se po malé a tmavé ložnici, kam se vešla tak akorát manželská postel a komoda, skříň je v chodbě, téměř všechno je porůznu rozvěšeno a vyskládáno v temné chodbě, i těch pár knih, co mají, leží na polici vedle copů česneku, košíku s cibulí, vlněných rukavic a hromádky kamenů. Mávne rukou a jde do kuchyně pro učebnici italštiny, opakuje si nová slovíčka nahlas; zní jako zpěv. Italština je zpěv, čirá radost.

Raduje se a vařečkou laškovně topí bramborové koule ve vroucí vodě, usmívá se a nedbá, že Rudolf mlčí, nejí, nespí, přestože má po noční, ale ani není vzhůru… Rudolf není. Není právě teď důležitý. Teď jde o Miladu, ona to konečně vzala do rukou.

Její nadšení večer trochu zchladí Ital, který se nad zelím s uzeným víc než o cenu pro Rudolfa zajímá o osud bratra, který prý není k nalezení. Už dva týdny je pryč, myslel si, že leze někde tady po horách, jak mu řekl, že má v plánu, dnes dopoledne se měli sejít a pak spolu jít za Rudolfem, ale nepřišel, což je divné, ještě nikdy se to nestalo, na bratra je spolehnutí.

„Jeho slovo platí,“ říká kostrbatou němčinou a šťouchá do bramborové koule.

Milada mu přidá naběračkou zelí.

„Něco se muselo stát,“ propichuje básník plátek domácího uzeného.

Rudolf si nalije dalšího panáka pálenky.

„Budu muset na četníky,“ host odloží příbor.

„Vlastně, to je paradox, ale – vy jste tady četník, ne? Můžete vyhlásit pátrání?“

Rudolf místo odpovědi pije, Milada panikaří, cesta do Itálie je v ohrožení. Přihodí hostovi bezradně na talíř další knedlík, může si z nich postavit pyramidu, on na ně však jen automaticky poklepává nožem a popisuje, jak jeho bratr vypadá. Rudolf pije rychleji, polyká, až se zalyká, neslyší, opravdu ne, neví, neví nic, neví, jak dlouho se pokouší utopit se, když v tom zaduní vstupní dveře. Čísi pěst do nich vytrvale mlátí. Vrhne se do chodby a rozrazí je, zírá do očí veliteli a svému mrtvému, oba jsou opilí, oba jsou živí, líbají Rudolfa do vousů, plácají ho po zádech, básník odhazuje příbor, objímá se s bratrem, kterého prý málem zastřelili ti zpropadení pašeráci, překřikují se německoitalsky, smějí se, zapíjejí to, objímají a líbají Miladu.

„Ukážu vám, jak se tady u nás slaví,“ škytá velitel.

„Ukážu vám, kde mě málem zabili,“ míří smějící se horolezec prstem jako pistolí na Rudolfa.

„Ukážu vám, kde vám vystrojíme svatbu,“ vytahuje básník pohlednici.