Smutek je pomalý cit

Nebývá pro spisovatele snadné proslavit se doma i v zahraničí prozaickou prvotinou, jako se to stalo vám a vašemu Přirozenému románu. Nároky a očekávání čtenářů i kritiků pak bývají vysoké. S Fyzikou smutku jste ale opět uspěl. Srovnávají recenzenti obě vaše postmoderní díla?

Přirozený román se objevil pro všechny nečekaně, do jisté míry i pro mě. Věděl jsem, že je dost zvláštní a že se radikálně liší od bulharské románové tradice. Chtěl jsem, aby byl fasetový jako oko mouchy, aby pojal triviálnost i vznešenost každodennosti, rozpady devadesátých let, naše soukromé katastrofy a nemožnost o nich vyprávět. Zkoušíte to znovu a znovu, žijete život jen ze začátků, jen prvních sedmnáct stránek svého života, kdy jsou všichni šťastní. Mimochodem letos je to přesně dvacet let, co román vyšel. Vystřídaly se generace, čtenáři románu jsou i lidé, kteří se narodili až po jeho vydání.

Fyzika smutku, můj druhý román, vyšel o celých dvanáct let později. Nespěchal jsem; jak se ukázalo, jsem coby romanopisec dost líný. Dlouho a pomalu se usazoval, jde přece o smutek – a to je pomalý cit, teče pomalu, má meandry. Nebylo snadné projít labyrintem tohoto románu, místy jsem se ztrácel, ale pak se zase nacházel. Fyzika smutku zahrnuje dobu od antické mytologie až po kvantovou fyziku, od smutku Minotaura po smutek jednoho chlapce 20. století. Psal jsem ji dlouho a promýšlel jsem ji léta předtím, než jsem usedl k psaní. Každá kniha chce svůj čas a s těmito věcmi se nevyplácí spěchat.

Čím se sobě navzájem podobají? V podstatě se oba romány opírají o přírodní vědy a oba nevěří v konvenční žánry. Ve Fyzice smutku se přímo prohlašuje, že román není árijec. A oba romány mají zvláštní strukturu – první fasetového oka, druhá labyrintu.

Jste ve světě i u nás nejpřekládanějším porevolučním bulharským autorem. Fyzika smutku byla přeložena do osmnácti jazyků. Které zahraniční recenze vám udělaly největší radost?

Románu se opravdu dostalo mnoha recenzí, to jsem nečekal. Německá média ho na­­zvala encyklopedickým románem, poetickým a politickým, ve Francii byl označen za ďábelskou knihu. Líbilo se mi to, co napsal New Yorker, totiž že nás učí, jak žít se smutkem a jak ho proměnit v pramen empatie. Líbil se mi text podle mě jednoho z nejlepších balkánských spisovatelů Miljenka Jergoviće, který hovořil o tom, jak se lokální stává univerzálním, a o totálním románu. Španělská kritika odhalila, jak moc román pracuje s kolektivní pamětí, hovoří o knize na způsob časové schránky. Italové našli paralely s tím, co prožívali během osmdesátých let. Minotaurus se stal samozřejmě důležitým pro řeckého čtenáře. Je zábavné vidět, jak každý objevuje a čte svůj román. Ale nejkrásnější recenzí pro mě zůstává dopis jedné čtenářky, která napsala: „Po tomto románu jsem najednou cítila, že se mi chce žít.“ Co víc si může spisovatel přát?

Každý z nás je nejprve člověk a pak teprve Bulhar, Čech, Francouz… Ale na druhé straně se nyní ve velké míře zkoumá národní charakter, národní mentalita či identita. Velkou roli hraje i historická zkušenost. Francii jsem uvedla vzhledem k nedávným bouřlivým událostem záměrně. Snad souhlasíte, že Francouz řeší politicko­-společenské problémy jinak než Bulhar či Čech. My jsme si teď připomínali padesáté výročí od statečného činu Jana Palacha. O nás Češích se říká, že nejsme hrdinové, ale v kritických momentech se dokážeme zmobilizovat.

Návrat nacionalismu nebo nacional­-populismu, jak bych ho já nazval, je zajisté znepokojujícím jevem, a to zvlášť v Evropě, o které jsme si už mysleli, že se z něj uzdravila a že má vůči němu jakousi historickou imunitu. Co dělají ideologie? Zredukují to lidské z člověka, celou jeho složitost a změní ho ve dvourozměrnou, plochou bytost, protože tak se s ním dá lépe manipulovat. Snazší je ho nenávidět a zabít. Zbavujete ho jeho osobního příběhu, měníte ho v někoho jiného a snadno ho lze odsoudit. Jak tomu je například s emigranty. Nebo co se stalo s Minotaurem. Proměnili jsme opuštěné dítě s býčí hlavou v netvora, v někoho radikálně jiného a zbavili jsme ho hlasu i jeho příběhu. Mechanismus je stejný.

Protože jsme si loni připomínali padesáté výročí roku 1968, roku, k němuž mám zvláštní vztah, řeknu pár slov i o něm a pokusím se vyjádřit i k vaší zmínce o Janu Palachovi a o české a bulharské reakci na historii. Ano, možná jsme si podobni v mnoha aspektech, možná existuje slovanská měkkost a nehrdinství, ale Česko má svůj osmašedesátý a v tom bude vždycky rozdíl. Napsal jsem toho už dost o bulharském roce 1968, který se nekonal, a o tom, jak je důležité mluvit o věcech, které se nestaly, protože z nich dál vyzařuje to neuskutečnění. Co se týče roku 1968, máme se za co stydět. Strach zvítězil nad odporem. Bohužel po upálení Jana Palacha v oficiálním orgánu Bulharské komunistické strany deníku Rabotničesko delo vychází v této souvislosti karikatura. Ale rád bych věřil, že obyčejným lidem a aspoň části bulharské inteligence se tehdy do svědomí vypálil ten oheň, v němž Palach hořel.

A jak je to s literaturami? Můžeme si dnes pod pojmem národních literatur představit ještě něco jiného než jazykové hledisko? Spojuje něco dalšího současné bulharské autory?

Literatura je mnohem širší pojem než národ. Žádnou literaturu nemůžeme obléci jen do národního hávu, byl by jí těsný. Samotné vyprávění příběhů se také objevilo mnohem dříve než národ. Když se nějaký politik nebo populista pokouší nacionalizovat literaturu, je třeba si to připomínat. Ano, máme jazyk, ale i jazyk je nosič, prostředek. Bulharské a české spisovatele nemálo ovlivnili autoři nepíšící ani bulharsky, ani česky, jako Wil­liam Shakespeare, Miguel de Cervantes, Gabriel García Márquez, Fernando Pessoa, Jerome David Salinger, Rúmí a jiní. Rodná tradice je samozřejmě na začátku, je to druhá přirozenost, ale odtud dále jde o hodnoty a příběhy, které jsou univerzální. Univerzální neřekne ani více, ani méně než lidské. Poslední dobou ale zaznamenávám tendenci vpádu jistého nacionalismu i do literatury.

Co kromě jazyka spojuje bulharské autory? Spojuje je nejspíš prožitá zkušenost, to ne­­uskutečněné a nevypovězené, my jsme plní nevypovězených příběhů. A to je možná pro literaturu dobře. Je hodně o čem vyprávět.

Jsem přesvědčená, že velice důležitý je pro vás rod či takzvané rodové kořeny, jak se dnes s oblibou říká. Přenos prožitků a myšlenek z generace na generaci. Rád se vracíte do let dětství a mládí. Mohli bychom v těchto vzpomínkách najít něco specificky bulharského, nebo převládá univerzální charakter?

Zajímá mě ještě teplá minulost, to, co je spojeno s příběhy lidí, s nimiž jsem sdílel jedno a totéž století. Považuji sám sebe za spisovatele 20. století, to je století, jehož knihy mě formovaly a v němž jsem se narodil. Chci slyšet všechny jeho příběhy, příběhy mého otce i dědečka, matky i babičky. Abych porozuměl jejich smutkům i tomu, co je uvádělo do pohybu. Pokud mám použít obrazu Slepé Vajši [postava ze stejnojmenné Gospodinovovy povídky – pozn. I. S.], která hledí jedním okem jen do minulosti, zatímco druhým jen do budoucnosti, já disponuji spíše tím okem pro minulost. Budoucnost je vždycky sterilní, ještě neosídlená příběhy, zatímco minulost zasluhuje, aby byla vyprávěna. Zda jsou tyto příběhy specificky bulharské? To si nemyslím, jsou spíš osobní, spojeny s cítěním, pachy, smutky a nadějemi. A tyto věci nemají vlast. Spojeny s nějakými konkrétními místy, to ano, ale ne nutně s národem.

Jednou jsem měl literární čtení v malém italském městečku Sora a oni za každou cenu chtěli znovu slyšet jeden úryvek z Fyziky smutku. Byla to ta část o Julii, která čeká každé odpoledne na Alaina Delona před místním kinem v provinčním bulharském městě. To mě překvapilo, protože to je lokální příběh, spojený s izolovaností malého bulharského města od světa v době socialismu. Tehdy mi ti čtenáři odvětili: Ale to je přece psáno pro nás. My, tři sta kilometrů od Říma, se cítíme stejným způsobem mimo to, co se děje, pociťujeme stejnou samotu jako Julie. Tehdy jsem pochopil, že ať jste v městečku T. v Bulharsku nebo v městečku Sora v Itálii, vaše každodenní vnímání života na periferii je velmi podobné. Proto i osobní a lokální příběhy mohou vzrušit někoho jiného někde jinde.

Důležitou roli ve Fyzice smutku hraje ono sklepní království, v němž se pohybuje Minotaurus i vypravěč. Zachycujete lidské odvržení a osamění ve všech tónech bolesti. Může toto vše mít na čtenáře i terapeutický účinek?

Věřím, že ano, ač můj úkol nebyl terapeutický. Ale sklep v antice i v době mého dětství byl jedno a totéž strašné místo. V temnotě zjevně čas plyne skutečně jinak, tam platí vždycky jiný čas. Jedním z rozšířených trestů pro zlobivé děti během sedmdesátých let bylo zavřít je do sklepa na hodinu či dvě. Jako Minotaura. Ale dítě nemá ten cit pro čas, takže to pro ně mohla být celá věčnost. Sklepy nejsou jen metafory. Doufám, že dnes se to už nepraktikuje.

Pocit opuštění a odvržení je další důležitou věcí v tomto příběhu dětství, kterou jsem se pokusil zobrazit v románu. Opuštěné dítě v mytologii i v 20. století trpí jedním a týmž způsobem, nic se na tomto utrpení nezměnilo. Děti mé generace trávily více času u babiček a dědečků na venkově než se svými rodiči. Odsud tedy tento prosakující pocit, že vás opustili, utekli od vás. Nevím, jak je tomu v Česku, ale u nás je to pro jednu dvě generace společná vzpomínka.

V příští knize se chcete věnovat strachu. O jaký druh strachu půjde?

Strach je stejně jako smutek přirozenou součástí lidského. Obojí se těžko vypráví, ale právě to mě zajímá. Vlastně první, co jsem napsal, přesněji řečeno „zapsal“, byl právě jeden takový strach. Bylo mi šest a zdál se mi jeden a tentýž děsivý sen každou noc. Celá má rodina je na dně jakési hluboké studny, jen já jsem venku, zachráněný, ale sám. Strach jsem měl dvojnásobný – za prvé o ty, kteří jsou ve studni, a pak proto, že jsem zůstal sám, opustili mě, co budu dělat dál? Bydlel jsem tehdy u babičky a pokusil jsem se jí svůj sen vyprávět, ale ona mě přerušila a řekla, že hrozné sny se nemají vyprávět, protože tím ožívají, plní se krví. A protože jsem neměl na vybranou, rozhodl jsem se vyprávět tento sen na papír, vytrhl jsem list z dědečkova sešitu a jakž takž jsem ho zapsal písmeny, která jsem se právě naučil. Tak jsem začal psát, kvůli jednomu strachu. Strach je seriózní důvod k psaní. A tehdy se stal zázrak – nikdy víc jsem tu noční můru už neměl. Ale také jsem ji nikdy víc nezapomněl. To je ta cena.

Rád tedy cestujete do Saturnovy říše minulosti a vzpomínek. Budoucnost neshledáváte tak zajímavou. Tady bych úplně nesouhlasila. Vždyť budoucnost je spojena s fantazií. A tu lze zase spojit s radostí. Pro mne je v knize vyjádřením naděje v budoucnost dcerka Ája.

Naše budoucnost je ve skutečnosti velmi konkrétní, má tělo našich dětí. Na konci románu se objevuje Ája, ale ve skutečnosti je celý román obydlen dětmi. Minotaurus je také dítě. Na to jsme zapomněli, i proto chce román napravit jednu nespravedlivost a vrátit status člověka a status dítěte netvoru Minotaurovi. Někdy se přihodí, že se vracíme do minulosti právě kvůli budoucnosti, kterou máme před sebou.

A co cestování reálné? Absolvoval jste tvůrčí pobyty v zahraničí: v Berlíně jste se setkal s Jáchymem Topolem, pobýval jste v New Yorku… Čeští autoři si občas postesknou, že po návratu domů pociťují syndrom „malého českého rybníčku“. Co dalo cestování vám a jaké byly návraty do Bulharska?

Putuji za svými knihami. Pocházím ze země, kde se za socialismu moc necestovalo. Moji rodiče skoro nepřekročili hranice Bulharska. Moje babička nikdy neopustila svou rodnou vesnici, ale my všichni včetně mě jsme si vytvářeli svět, který jsme neviděli. Když mě začali zvát kvůli mým knihám, moje první cesta vedla s Přirozeným románem do Paříže. Stvořil jsem si toto město předem, bylo vytvořeno ze všeho, co jsem četl. Stál jsem v předsálí Notre Dame a řekl jsem si, že teď by tady měla být má babička. Když jsem před mnoha lety jako dítě četl Victora Huga, slíbil jsem jí, že ji sem jednoho dne vezmu. Proto vždycky, když cestuji, dívám se očima těch, kteří nemohli. Přenáším přes hranice ilegálně celý rod.

Cestování mi dává nové oči, probouzí staré smysly, každé město je plné příběhů. Kromě toho při cestování máte vždycky před sebou návrat, obojí je událost. Rád se vracím. Ač po cestě je to opravdu těžší, odvykl jste si, život se přemístil, když jste tady nebyl. Necítíte se ani tady, ani tam. Vaše duše se zdržela jako ztracené zavazadlo.

Opravdu se od vás nedočkáme Fyziky či Metafyziky radosti?

Považuji vlastně Fyziku smutku za dost veselou nebo aspoň úsměvnou knihu, přinejmenším utěšující. Člověk může radostně prožít četbu každé knihy, dokonce i když má v názvu slovo smutek. Když jsem chystal knihu do tisku, moje dcera, tehdy jí bylo šest, ke mně přišla s obrázkem a řekla mi, koukej, namalovala jsem ti obálku. Podíval jsem se na něj, byla tam různými barvami namalovaná duha. Ještě neznala slovo „tăga“ [smutek] a přeložila si ho do zvukově nejbližší podoby – dăga [duha]. Takovéto věci jsou součástí Fyziky radosti.